Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Voženílek (* 1933)

• narodil se 16. března 1933 v Hradci Králové

• po zabrání Sudet v roce 1938 vystěhovali rodinu z Poříčí na Trutnovsku

• maminku Evženii vyslýchalo gestapu kvůli zpěvu sokolských písní

• v roce 1945 se rodina přestěhovala do Liberce

• vyučil se v Liberci u Přespolních elektráren

• v roce 1953 se zúčastnil jako bankovní úředník měnové reformy

• v roce 1968 nesouhlasil s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa a nesl za to postih

• složil státní průvodcovskou zkoušku u Čedoku a jezdil se zájezdy po východním bloku

• celý život pracoval u Přespolních elektráren, později Rozvodných závodů Liberec

• v době rozhovoru v roce 2023 žil v Liberci

Soužití se sousedem, německým příslušníkem SA (Sturmabteilung) Navarou, bylo pro Voženílkovy někdy náročné. „On, když se napil, přišel k nám, postavil před otce na stůl lahev a řekl: ‚Vyměníme si manželky.‘ Protože moje maminka byla hezká. Otec samozřejmě nechtěl, ale musel s ním popíjet. To odmítnout nešlo,“ vzpomíná Jiří Voženílek..

Útrapy skončily naštěstí v roce 1941, kdy tatínka Jaroslava převelely Východočeské elektrárny do Všestar na novou rozvodnu. Soused Navara i jeho syn padli ve válce. Poslední vzpomínku na paní Navarovou si Jiří Voženílek vybavuje z osvobození v květnu roku 1945: „Seděla na ruském tanku, v ruce držela ruskou vlajku a volala: ‚Jedem na pomoc Praze.‘ A od té doby ji nikdo v Hradci neviděl.“

Voženílkovi bydleli ve Všestarech u hlavní silnice na Jičín. Během osvobození Československa v květnu roku 1945 projížděli kolem jejich domu dlouhé kolony stahujících se německých vojsk a s postupným osvobozováním nacházel malý Jiří s kamarády podél silnice jejich opuštěná vozidla. V jednom z nich nalezli bedýnku s tabákem a lahve alkoholu. Tatínek je doma pochválil a kluci se vydali hledat další.

„Narazili jsme na bedýnku a hned jsme ji otevřeli. Náhodou jel okolo četník, který po nás skočil, hodil nás do příkopu a zalehl. Ona to byla nášlapná mina. Když nás odvedl domů, zavřela nás maminka ve sklepě,“ vzpomíná Jiří Voženílek. Na návsi ve Všestarech někdo zavěsil transparent vítající osvoboditele v několika jazycích. Projíždějící německá kolona ho rozstřílela a s ním i několik domů okolo. Nebylo to nic platné. Za krátko okupační vojska zmizela a zavládla radost z osvobození. Maminka Evženie, vyučená krejčová se ihned pustila do šití československých praporů.

Do školky je vodil československý voják. Báli se henleinovců

Jiří Voženílek se narodil v nemocnici v Hradci Králové 16. března roku 1933. Jeho rodiče, Jaroslav a Evženie Voženílkovi žili v Poříčí, okrajové části Trutnova, kde tatínek Jaroslav pracoval od roku 1930 jako mistr ve Východočeské elektrárně Poříčí. Maminka Evženie, rozená Doležalová, pocházela z Kolína, kde se vyučila dámskou krejčovou, právě v Trutnově našla zaměstnání v konfekci. V roce 1934 se jim narodil druhý syn Jindřich. Oba rodiče chodili do Sokola. To bylo to místo, kde se seznámili a kde si začali malovat společnou budoucnost. To bylo ovšem v době, kdy ještě netušili, jak obtížné bude hlásit se k České obci sokolské v Trutnově.

V roce 1933 založená Sudetoněmecká strana (SdP) vedená předsedou Konrádem Henleinem přinesla pod rouškou obrany zájmů sudetských Němců vzestup krajně pravicového nacionalismu a sokolové se stali častým terčem útoků henleinovců. „Bydleli jsme v jednom z bytů v domku v zaměstnanecké kolonii v Poříčí. Vždycky ráno přišel československý voják s puškou a s bodákem a všechny děti nás odvedl do mateřské školky. Kdyby nás nevedl, tak by nás němečtí mládenci napadli. Mohlo jim být dvanáct nebo čtrnáct a házeli po nás kamení. Odpoledne pro nás zase přišel,“ vzpomíná Jiří Voženílek.

Ráno nám řekli, že do dvanácti musíme Poříčí opustit

Klidného života se rodina Voženílkových v Poříčí nakonec nedočkala. Jednoho rána na podzim roku 1938 zastavil před jejich domkem náklaďák, ze kterého vyskočili dva nádvorní dělníci se vzkazem od ředitele elektrárny: Na nádraží na vás čeká vlak, kde máte místo v půlce jednoho ‚hytláku‘. Šlo o služební vagón pro přepravu balíků a zavazadel.

Znamenalo to, že si museli sbalit své nejnutnější věci a do dvanácti hodin z Poříčí odjet. Ihned na to zabrala město německá armáda a Trutnov se stal součástí Sudet, území, které po sjednání mnichovské dohody 29. září 1938 připadlo hitlerovskému Německu. Pokud se Voženílkovi, stejně jako většina českých občanů Trutnovska, chtěli hlásit k československému občanství, museli Sudety opustit. Jejich vlak zastavil v Hradci Králové, v té době ještě v Československu, po 15. březnu roku 1939 v protektorátu Čechy a Morava.

„Po příjezdu to vypadalo tak, že udělali v tělocvičně křídou na podlaze čtverce a do nich napsali jména rodin. Do čtverců se složil nábytek a věci z vagonů a majitelé se vydali hledat zaměstnání a bydlení. My měli výhodu, že otec jako zaměstnanec Východočeských elektráren měl okamžitě zajištěnou práci i v Hradci a matka nás děti odvezla do Kolína k prarodičům, kde jsme zůstaly asi rok,“ říká Jiří Voženílek.

Kdyby chtěla zpívat sokolské písně dejte jí facku

V září roku 1939 nastoupil Jiří Voženílek do chlapecké školy na Pospíšilově třídě. „Bydleli jsme v bytě domu poblíž Stoleté hospody, vedle souseda Navary, příslušníka SA (Sturmabteilung),“ vzpomíná Jiří Voženílek. „Chodil neustále v uniformě a pracoval jako vedoucí ševců na hradeckém letišti, kam letecky stahovali rozbité boty německé armády. Všichni hradečtí ševci je tam opravovali.“

Z letiště chodili za sousedem Navarou často piloti. Nejen kvůli tomu, že s nimi po nocích holdoval alkoholu, ale také kvůli nevěstinci na Rožberku, části Slezského Předměstí, kam to bylo od domu jen pár kroků. „My jsme si tam všude jako kluci hráli. Dámy z nevěstince za námi často chodily a dávaly nám cukrovinky a limonády,“ popisuje Jiří Voženílek. S malým Jiřím a ostatními kluky z předměstí si hrál i Navarův syn, kterému všichni z okolí říkali „Cucinka“. Chodil do spolku Hitlerjugend, nosil uniformu a dýku a neměl k sobě žádné německé kamarády. Nezbývalo mu nic jiného než se chodit koupat k Orlici nebo si hrát na indiány s partou českých kluků.

„Maminka se jednou s paní Navarovou pohádala kvůli mléku ve skříni na chodbě,“ říká Jiří Voženílek. „Navarová ji pak udala, že jako sokolka zpívá Kmochovy písně. Naši dostali pozvání na gestapo. Vyslýchal je ale nějaký slušný člověk, který řekl otci: ‚Vaše žena zpívá sokolské písně, to je zakázané. Kdyby ještě někdy chtěla zpívat, dejte jí vy sám facku, já bych ji fackoval nerad. Přeci jen je máma od dvou dětí.‘“ Potom si už rodiče dávali větší pozor. Věděli, že za další udání by jim hrozila ochranná vazba a společností už tehdy prosakovaly kusé informace o tom, jak to vypadá v koncentračních táborech.

Němci čekali na odsun v provizorních dřevěných barácích

No podzim roku 1945 se celá rodina přestěhovala do Liberce. Byt našli v přízemí jednoho z domů v Křížové ulici, kde ale nebydleli dlouho. Pro lepší dostupnost k tramvaji se přestěhovali do Ruprechtické ulice, aby mohl tatínek Jaroslav lépe dojíždět do paláce Dunaj, kde měl kancelář jako vedoucí montáže transformoven. Jiří Voženílek ihned nastoupil do měšťanské školy v ulici 5. května. Tam dokončil čtvrtou a pátou třídu, které se říkalo JUK – jednoroční učební kurz.

„Když jsme bydleli ještě v Křížové ulici, chodili jsme na Poštovní náměstí. Ono to bylo dost neudržované a stály tam baráky, jaké se stavěly za války. Provizorní, dřevěné. Byly přeplněné Němci, kteří čekali na odsun do Německa. Nosili na rukávech bílé pásky. Asi jim lidi chtěli vrátit, že nutili nosit Židy žlutou hvězdu,“ popisuje Jiří Voženílek.

Vzpomíná na to, jak se v práci chovali slušně. Další z dřevěných baráků využívaných k umístění Němců připravených k odsunu stál na Husově ulici, v místech dnešní vysoké školy. Každé ráno přicházeli vojáci, kteří si vybrali několik žen a odvedli je na úklid libereckých škol. Muži jezdili po Liberci tramvajemi nebo obsluhovali vodovody. Vždy pod dohledem Čechů. „Říkali, že do Německa nechtějí. Věděli, že tam sudetské Němce nepřijímají a vyčítají jim zavinění války a celou poválečnou  bídu.“

Rodiče patřili po válce k Československé sociální demokracii, která se po roce 1945 stala jednou z povolených stran Národní fronty. V červnu roku 1948 ji však komunisté sloučili s Komunistickou stranou Československa (KSČ), všichni členové se tak stali komunisty.

Dali mi poštovní pytel s milionem nových korun

Po absolvování základní školy nastoupil Jiří Voženílek do učení k Přespolním elektrárnám, později Rozvodným závodům Liberec. Pokračoval na Vyšší školu průmyslovou do Chomutova. Jako student s výborným prospěchem v matematice se stal brigádníkem během měnové reformy československé koruny v roce 1953, kterou tehdejší komunistická vláda chtěla zastavit černý trh, přídělový systém a znehodnotit bohatým lidem úspory. Hlasitě prezentované vítězství pracujícího lidu nad buržoazií však mělo za následek pokles životní úrovně v Československu.

„Přišli za námi, že kdo má jedničku z matematiky, může se stát bankovním úředníkem. Tak jsem se přihlásil, že si alespoň vydělám nějakou kačku. Složil jsem přísahu bankovního úředníka, dali mi poštovní pytel s milionem nových korun a odvezli mě na poštu,“ vzpomíná Jiří Voženílek.

Tam probíhala výměna starých peněz za nové. Hotovost do tří set korun se přepočítávala v poměru 5:1. Platilo to pouze pro osoby nepoužívající zaměstnance na námezdní práci. U všech ostatních šlo o poměr padesát korun starých za jednu korunu novou. „Jeden řezník přivezl necky na paření prasat plné drobných,“ popisuje Jiří Voženílek. „Šel jsem za poštmistrem, že nevím, co s tím dělat. On řekl, ať to celé zvážím, pak ať si zvážím jednu hrst, kterou spočítám a celé to vynásobím a vydělím a dám mu to nějak přibližně. Horší bylo, když přišla babička, která říkala: ‚Bude mě to stačit na pohřeb?‘. To jsme nevěděli, co jí na to říct. Dali jsme jí pár korun a šlo se.“

Na vojně doučoval majora matematiku

Záhy nato dokončil v Chomutově Vyšší školu průmyslovou a přišel čas vojenské služby. Poslali ho na Slovensko do Jelšavy. Ze začátku prožíval prvotní šikanu od slovenských mazáků, musel čistit záchody. Během oběda proto vedle něj nechtěl nikdo sedět. Vyplatilo se. Mazáci kradli lepší porce masa ostatním vojákům a na osamoceného Jiřího Voženílka zapomínali. Po nějaké době ho velitel poslal jako vyučeného elektrikáře do Trenčína, kde absolvoval jeden rok poddůstojnické školy a získal hodnost svobodníka.

Poslední týdny vojenské služby ho převeleli do Holešova, kde se staral o vysílačky, a nakonec zpět do Liberce, aby mohl vojenskou službu ukončit doučováním majora v matematice. Po vojně v roce 1954 nastoupil do zaměstnání v konstrukčním oddělení Autobrzd Jablonec. Zůstal po něm například klakson na Jawu Pionýr. Později se vrátil opět ke svému oboru a pracoval v Rozvodnách Liberec.

Z KSČ ho vyloučili po třech měsících

Ráno 21. srpna 1968 mu někdo tloukl na okno. Otevřel a jeho maminka stála na chodníku a křičela, že je válka. Odešel ještě do zaměstnání, kde se teprve dovídal o probíhající invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa a kde všude se po Liberci střílí. „Mého bratra Jindřicha zranilo padající kamení, jak navalili tankem do podloubí nahoře na náměstí u Moskevské ulice. Já procházel po náměstí, když začali střílet. Všichni jsme si museli lehnout na dlažbu,“ vzpomíná Jiří Voženílek. „Nesouhlasil jsem s invazí a měl jsem kvůli tomu nepříjemnosti. V KSČ, kam jsem v roce 1968 vstoupil, jsem strávil celé tři měsíce, než mě vyloučili. Za trest mě poslali elektrifikovat letiště v Mimoni, které Rusové zabrali.“

Pomocné práce okupační armádě zajišťovala na letišti jedna československá rota. Každý den dostával Jiří Voženílek propustky, které byly pokaždé označené jinou barvou inkoustu. „V té době jsem již dělal průvodce Čedoku a při kontrole mi chtěli Rusové vzít pas, což jsem nemohl připustit. Domluvil jsem si to tedy s československým plukovníkem, který mě v autě přikryl dekou a propašoval na letiště bez kontroly,“ říká pamětník.

Mé kádrové materiály se ztratily. Za kamna, na revanš

Jiří Voženílek rád cestoval. Kvůli nesouhlasu se sovětskou invazí však nemohl na Západ. I přesto absolvoval státní zkoušku u Čedoku a začal pracovat jako průvodce zájezdů. Ovšem pouze do zemí východního, socialistického bloku. Nejprve se však zdálo, že ani to nebude možné.

„Kádrovačka z Čedoku si mě zavolala s tím, že mám škraloup a nesmím proto řídit kolektiv. Pak říkala: ‚Vy jste zaměstnán v elektrárnách. Já mám maminku v Pražské ulici a potřebovala bych pro ni akumulační kamna. Kvůli slabé síti mi je nechtějí povolit.‘ Tak jsem šel a poprosil jsem v elektrárně o další čtyři kilowatty do Pražské ulice. Kádrovačka mi řekla, že se moje kádrové materiály mohou ztratit. A tak se ztratily,“ říká pamětník.

Se sametovou revolucí v listopadu roku 1989 přišla pro Jiřího Voženílka výrazná změna v cestování. Jako průvodce Čedoku mohl najednou jezdit i do západních zemí. Projel tak většinu Evropy, nastudoval reálie významných měst a prováděl turisty například po Barceloně. V době rozhovoru v roce 2023 byl v důchodu a bydlel v Liberci.