Jiří Voženílek

* 1933

  • „Zavolala si mě kádrovačka z Čedoku a říkala: ‚Pane Voženílek, vy máte tady ten škraloup, že jo?‘ Já jsem říkal: ‚Ano, mám. S tím devětašedesátým.‘ A ona říká: ‚Oni mě poslali vaše kádrové dokumenty a tam je napsáno, že nesmíte řídit kolektiv.‘ Já jsem říkal: ‚To je taky pravda.’ A ona říká: ‚Ale vy jste zaměstnaný v elektrárně. Prosím vás, já mám maminku v Pražské ulici a ono je jí osmdesát roků a já bych jí chtěla dát akumulační kamna, protože každé ráno tam musím jít. Mamince donesu uhlí, dříví. Zatopím a ona už si potom přes den topí sama. Ale oni mně ty akumulační kamna nechtějí povolit, protože tady je prý slabá síť.‘ Protože jsem dělal celý život v elektrárně, tak jsem tam znal ty věci, jak jsou, a šel jsem za obvoďákem a říkám: ‚Láďo, já bych potřeboval alespoň čtyři kilowatty do Pražský. Akumulační kamna.‘ Tak jsme se zapsali do knihy. On mi dal potvrzení, razítko, a já jsem učil až do toho devětašedesátého na průmyslovce, tak jsem znal ty elektrikáře. Tak jsem šel do SVEDU. Tam jsem jim dal ten poukaz na čtyři kilowatty a oni říkali: ‚Uděláme to, ale až příští týden.‘ Šel jsem za kádrovačkou, a tak jsem jí to tam dal a říkám: ‚Zároveň jsem to objednal ve SVEDU vaším jménem, takže oni to příští týden přijdou udělat. To znamená elektroměr, na denní a noční proud, nějaký ten stykač a zapnutá ta kamna‘. A ona říká: ‚Víte co? Oni se ty vaše kádrové materiály můžou ztratit.‘ A ty se ztratily a já jsem udělal ty průvodcovské zkoušky.“

  • „My jsme s bratrem běhali, furt jsme něco sháněli. No a v polích jsme objevili německé auto, opuštěné. Něco takového jako dodávka a byla v tom asi pravděpodobně nějaká vysílačka. No a já jsem tam objevil bedýnku s tabákem a bedýnku se šnapsem. Popadli jsme to. Možná, že tam byly i jiný věci, ale nás zajímalo jen to. Odnesli jsme to domů. Otec byl vášnivý kuřák, tak ten si to pochvaloval a pochválil nás. Tak jsme lítali a narazili jsme na bedýnku. Tu bedýnku jsme otevřeli. Náhodou jel okolo četník, tak nás hodil do příkopu a zalehl nás. Ona to byla nášlapná mina. Odvedl nás domů a vysvětlil to, jaký on je hrdina. On byl a maminka nás zavřela ve sklepě, takže od té doby už toho moc nevím.“

  • „Máma vždycky, protože tenkrát nebyly ledničky, musela mléko svařit. Jinak by jí to v létě třeba zkyslo. Ta Navarová, když zjistila, že je tam vystavené mléko a na něm je škraloup, který milovala, tak tam prstem hrábla a ten škraloup snědla. Máma se strašně zlobila, a tak se chytly a vynadaly si. Navarová jí udala, protože máma byla sokolka a byla z Kolína a tam byla Kmochova hudba a to bylo něco, jako teď ty moderní kapely, ty polky a valčíky. Ona tam chodila tancovat. Byly ty sokolské plesy a šibřinky a takové společenské události. Ona ty Kmochovy písně zpívala. A ten Kmoch měl takové ty samé pochody, ty se dobře zpívaly a zpívali je hlavně sokolové. Naši dostali pozvání na gestapo. Asi těch čtrnáct dní. Nebyli moc rádi. Když to bylo na gestapu, tak tam byli hlavně Sudeťáci v těch nižších funkcích, protože když to byl nějaký vyšší důstojník, třeba z Berlína, tak perfektně mluvil německy. A ten vám perfektně říkal, co máte dělat, co máte říkat a tak dále. Jenže vy jste jako Čech znal perfektně česky a mohl jste jen říct: ‚Já vám nerozumím‘. Gestapák, ten byl oboujazyčný a ten s nimi mluvil, ale byl to nějaký slušný člověk. Nebyla dohromady ještě ani válka. Říkal: ‚Podívejte, pane Voženílek, já vám to řeknu. Víte, koho máte vedle? Vaše manželka zpívá sokolské písně a ty jsou zakázané. Kdyby chtěla ještě zpívat, tak jí dejte vy facku. Já bych jí nerad fackoval, protože je máma od dvou dětí‘.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ED Liberec, 17.04.2023

    (audio)
    délka: 02:05:30
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Příslušník SA postavil před otce lahev a řekl: „Vyměníme manželky“

Jiří Voženílek v 60. letech
Jiří Voženílek v 60. letech
zdroj: Archiv pamětníka

Jiří Voženílek se narodil 16. března 1933 v Hradci Králové. Rodina žila v Poříčí u Trutnova, kde otec Jaroslav Voženílek pracoval ve Východočeské elektrárně Poříčí. Maminka Evženie pocházela z Kolína, kde se vyučila krejčovou. Rodina se často stěhovala, poprvé je z Poříčí vysídlila německá armáda, která Trutnovsko zabírala jako součást Sudet po podepsání Mnichovské dohody v roce 1938. Přestěhovat se museli do protektorátu Čechy a Morava, konkrétně do Hradce Králové. Otce Jaroslava pak poslali Východočeské elektrárny do Všestar a rodina tak musela opět měnit adresu. Po osvobození Československa v roce 1945 se přestěhovali do Liberce, kde Jiří Voženílek dokončil základní školu, posléze se vyučil u Přespolních elektráren. V roce 1953 ho jako premianta v matematice požádali, aby se zapojil během měnové reformy do výměny peněz. V roce 1968 nesouhlasil s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa a nesl za to postih. Ač složil státní průvodcovskou zkoušku u Čedoku, nesměl cestovat jinam než do zemí východního bloku. V době rozhovoru v roce 2023 žil v Liberci. Příběh byl zaznamenán díky výtěžku startovného Běhu pro Paměť národa v Liberci v roce 2023 a díky podpoře ze Statutárního města Liberec.