Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Vrána (* 1930)

• narodil se 9. září 1930 v Harrachově, rodina se přestěhovala do Lomnice nad Popelkou

• v roce 1943 gestapo zatklo a vyslýchalo otce Josefa Vránu kvůli poslechu zahraničního rozhlasu

• 10. května 1945 zažil přestřelku a masakr německých civilistů v Lomnici nad Popelkou

• ten samý den přepadli prchající němečtí vojáci dům Vránových

• po válce se vyučil a následně absolvoval průmyslovou školu v Mladé Boleslavi

• tchán Jaroslav Dědeček se nuceně stal předsedou JZD, to ho dohnalo k sebevraždě

• švagr při druhé vlně kolektivizace v roce 1957 odmítal vstoupit do družstva

• sebraný majetek získali po roce 1989 a se švagrem se věnovali zemědělství

• v roce 2022 žil ve Žďáru

Bohuslav Vrána se narodil 9. září 1930 v Harrachově. V roce 1931 se rodina přestěhovala do Lomnice nad Popelkou, kde Bohuslav prožil šťastné dětství. Bohuslavův otec Josef pracoval jako sklář ve Splzově u Železného Brodu, matka pracovala přímo v Lomnici.

Gestapo ho odvezlo do Jičína

V Lomnici nad Popelkou navštěvoval Bohuslav během války základní školu. Válečné běsnění však zatím rodinu míjelo. Krátce po atentátu na Heydricha se vše změnilo. Otce zatklo gestapo na popud udavače, který nahlásil, že Josef Vrána poslouchá zahraniční rozhlas. Josef ho poslouchal u svých přátel, které však během výslechu neprozradil. „Gestapo ho odvezlo do Jičína, tam byl skoro týden. Chtěli vědět, protože my jsme doma neměli elektriku, kde to poslouchal. Táta říkal: ‚No, ve vlaku jsem to slyšel,‘“ vzpomíná Bohuslav. Josef vyvázl bez trestu a po týdnu výslechů se mohl vrátit domů k rodině.

To bylo mrtvol

Během euforických dní konce války se tehdy patnáctiletý Bohuslav hned dvakrát ocitl v bezprostředním ohrožení života. Tehdy si uvědomil, že s koncem války neodchází i násilí. Byl svědkem boje mezi partyzány a rudoarmějci na straně jedné, a německými civilisty na straně druhé. „Ulice byla plná povozů německých uprchlíků s koňmi. My jsme šli domů s tátou, on se otočil a viděl, že tam někdo střílí, tak jsme skočili po dveřích a byly odemčený, tak jsme se tam schovali. Když ten rachot všechen přešel, tak jsme vylezli ven. Nikomu to nepřeju, to bylo mrtvol,“ vypráví Bohuslav. V noci po návratu z této dramatické události navštívili rodinu uprchlí němečtí vojáci, kteří přišli žádat o jídlo a civilní šaty. Po odmítnutí se pokoušeli Němci dobýt dovnitř domu násilím, to se jim ale naštěstí nepodařilo.

Pantáta si vzal život

Po válce a ukončení základní školy se Bohuslav vyučil strojním zámečníkem. Jeho rodiče se v roce 1950 přestěhovali do Desné nad Jizerou, Bohuslav zůstal v Lomnici s babičkou. V roce 1952 se oženil s Marií Dědečkovou. Její otec, dříve soukromý zemědělec, musel vstoupit do Jednotného zemědělského družstva (JZD) a po čase se stát jeho předsedou. Proto mu připadla povinnost vystěhovat největší statkáře z jejich domovů, což byl úkol, se kterým se nedokázal morálně ztotožnit. Dva týdny po svatbě své dcery spáchal sebevraždu.

Krátce poté nastoupil Bohuslav na povinnou vojenskou službu na Slovensku v Nitře. Po návratu z vojny v roce 1954 začal pracovat v Semilech. Následující rok se Vránovým narodil syn Josef.

Po roce 1989 odešel Bohuslav do důchodu a až do svých osmdesáti let pracoval na rodinném statku. Ve svých devadesáti letech stále řídí auto, stará se o domácnost a o svou nemocnou manželku.