Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Vrána (* 1930)

• narodil se 9. září 1930 v Harrachově, rodina se přestěhovala do Lomnice nad Popelkou

• v roce 1943 gestapo zatklo a vyslýchalo otce Josefa Vránu kvůli poslechu zahraničního rozhlasu

• 10. května 1945 zažil přestřelku a masakr německých civilistů v Lomnici nad Popelkou

• ten samý den přepadli prchající němečtí vojáci dům Vránových

• po válce se vyučil a následně absolvoval průmyslovou školu v Mladé Boleslavi

• tchán Jaroslav Dědeček se nuceně stal předsedou JZD, to ho dohnalo k sebevraždě

• švagr při druhé vlně kolektivizace v roce 1957 odmítal vstoupit do družstva

• sebraný majetek získali po roce 1989 a se švagrem se věnovali zemědělství

• v roce 2022 žil ve Žďáru

Ani dva dny po konci druhé světové války ještě v Lomnici nad Popelkou nepanovalo bezpečí. Pamětník Bohuslav Vrána se musel ten den ještě dvakrát skrývat před střelami. Nejprve se s otcem stali svědky přestřelky v dnešní Smetanově ulici, kde zemřelo osm německých civilistů.

„Když jsme vylezli ven z úkrytu, viděl jsem koně vzhůru nohama a pozabíjené Němce,“ vzpomíná. Poté se večer k Vránovým domů dobývali uprchlí němečtí vojáci. Nikomu z rodiny se naštěstí nic nestalo a květnové dny roku 1945 přežili.

Po válce, během níž otce věznilo a vyslýchalo gestapo kvůli poslechu zahraničního rozhlasu, se pamětníkovi rodiče přiklonili ke komunismu. Bohuslav Vrána však díky událostem v rodině své manželky brzy poznal jeho stinnou stránku.

Za tátu se přimluvil protektorátní ministr

Bohuslav Vrána se narodil 9. září 1930 v Harrachově. Rodina se z pohraničního města záhy přestěhovala do Lomnice nad Popelkou, kde koupili vlastní domek na samotě. Třicátá léta dvacátého století celosvětově poznamenala hospodářská krize a situace i pro mnoho lidí v Československu nebyla snadná.

„Rodiče spláceli hypotéku na dům a museli chodit stále do práce. Já jsem jako malý strávil celé léta doma sám. Maminka pracovala v továrně u Jínů, měla sedmdesát korun, tatínek jako nádeník při stavbách silnic bral čtyřicet korun. Byla to bída,“ popisuje Bohuslav Vrána.

Otec později získal lepší místo a věnoval se původní profesi, dojížděl brousit sklo do Splzova, kde přes týden bydlel a domů se vracel jen na víkendy. Vránovi také vedli menší hospodářství, díky čemuž se jim paradoxně za války přilepšilo, protože lidé z města si k nim chodili kupovat zásoby.

Německá okupace a probíhající druhá světová válka ale Vránovým přinesly více útrap. V roce 1943 Josefa Vránu udal jeden z německých kolegů, když ho ve sklárně slyšel, jak se s dalším českým kolegou baví o poslechu rozhlasového vysílání z Londýna.

„Přijelo gestapo, tátu odvezli do Valdic a čtyři dny ho mučili. Chtěli, aby prozradil, kde to poslouchal, protože my jsme doma elektřinu neměli. Řekl jim, že to slyšel ve vlaku. Tátu nakonec pustili po zásahu jeho zaměstnavatele pana Hrubého, jehož strýc byl protektorátním ministrem a přimluvil se. Otec strávil na gestapu asi týden, ale přišel tak dobitý, že o deset zestárnul,“ vypráví pamětník.

Košilemi umývali ulici od krve

Podobně jako na většině území Čech tak i v Lomnici nad Popelkou se nejdramatičtější události a střety odehrávaly až v samotném závěru války. Podle Bohuslava Vrány začaly padat první výstřely 3. května 1945, když povstalci zaútočili na německou kolonu směřující od Jičína. Němci se poté mstili, o dva dny později například popravili na náměstí tři místní občany, u nichž nalezli zbraň.

Násilí pokračovalo ve městě i po osvobození Rudou armádou, Češi brali spravedlnost do vlastních rukou a popravovali kolaboranty i esesmany. Bohuslav Vrána se svým otcem se 10. května vraceli z oslav osvobození dnešní Smetanovou ulicí, kde tehdy město poskytlo dočasný azyl německým civilistům, takzvaným národním hostům, směřujícím k hranicím. Zničehonic se mezi nimi a sovětskými i českými vojáky strhla přestřelka a otec se synem se ukryli v nejbližším domě.

„Vzniklo to, protože jim někdo chtěl rabovat vozy a jedna Němka zpod plachty vytáhla pistoli a postřelila jednoho  vojáka. Mrtvých bylo asi osm, další pak museli vzít košile a umývat ulici od krve,“ vzpomíná na událost Bohuslav Vrána.

Barák se pod střelbou jen klepal

Ještě ten samý den večer se znovu ocitl v nebezpečí. Na dveře jejich samoty kdosi zaklepal. Vránovi byli zvyklí, že je tam během války navštěvovali různí zběhové z armády, uprchlí zajatci či lidé pronásledovaní nacisty a na svém útěku prosili o kus jídla. Tentokrát zpoza dveří prosili o jídlo a oblečení Němci, ale otec je odmítl pustit dál.  

„Začali kopat a tlouct do dveří. Naši otevřeli okno a volali o pomoc, ale květnová hlídka byla daleko na okraji města. Táta pro ně chtěl jít a vyskočil oknem do zahrady. V tu ránu začali do domu střílet, barák se jen klepal a máma dostala nervový šok, že tátu zastřelí. Na nic jsem nemyslel, vylítl ven k sousedům, protože jejich syn byl odbojář a měl u sebe pistoli. Mezitím zřejmě Němci odtáhli, tatínkovi se nic nestalo – netrefili ho,“ líčí pamětník.

Později zjistili, kdo se k nim dobýval. Na nedaleké lomnické sportovní hřiště, odkud šlo na samotu krásně vidět, totiž umístili přes dva tisíce zajatých německých vojáků. Část z nich z ledabyle střeženého prostoru utekla, Vránovi ale naštěstí tyto poslední záblesky válečných konfliktů přežili.

Kamarády z vesnice vystěhovat nechtěl

Brzy se začala psát další kapitola československých dějin. V době nástupu komunistů k moci Bohuslav Vrána už pracoval jako vyučený v textilních podnicích. Jeho rodiče nový režim podporovali a vstoupili do KSČ, sám pamětník ale tento postoj nesdílel. Brzy navíc poznal pravou tvář nového režimu.

Na naléhání partnerky absolvoval průmyslovou školu v Mladé Boleslavi, aby zlepšil své postavení. Bohuslav Vrána pak se štěstím dostal umístění v Semilech a v roce 1952 s Marií Dědečkovou měli svatbu. Rodinu jeho manželky krátce poté zasáhla tragická událost. Začalo to tím, že pamětníkova tchána Jaroslava Dědečka přinutili, aby se stal předsedou zemědělského družstva ve Veselé.

„V té době komunisti velké sedláky, které nazývali kulaky, vystěhovávali někam na okraj do pohraničí. Tři sedláci z jeho obce měli odejít a byli to zrovna jeho nejlepší kamarádi. On jako předseda k tomu měl dát souhlas a neudělal to. Pak odešel za rostlinářem Podobským a přesvědčoval ho, aby funkci vzal za něj. Klečel před ním na kolenou a brečel. Pak šel do své dílny a tam se oběsil,“ popisuje Bohuslav Vrána smrt svého tchána, kterou zapříčinila násilná kolektivizace zemědělství na československém venkově.  

Bohuslav Vrána po své svatbě a smrti tchána nastoupil na vojnu, vybrali jej na poddůstojnickou školu do Nitry. Dva roky odsloužil a vrátil se do Veselé. Zemědělské družstvo se mezitím ve vsi rozpadlo. Při druhé vlně kolektivizace v roce 1957 se zakládalo znovu a pamětníkův švagr do něj odmítl vstoupit. Komunisti na takové lidi vytvářeli nátlak, nastavili vysoké odvody a hrozili pokutami.

Taktiky byly různé. Manželku odvolali z jejího místa zdravotní sestry.  „Musela nastoupit na národní výbor a přesvědčovat svoji mámu i bráchu, ať vstoupí do družstva, jinak se nebude moct do své práce vrátit. Švagr nakonec do družstva vstoupil v roce 1959,“ dodává.

Hospodářství získali zpět

Rodina pamětníkovy manželky se po všech těchto zkušenostech na rozdíl od jeho rodičů stavěla proti komunistickému režimu. Koncem 80. let Bohuslav Vrána se svou tchýní poslouchali Svobodnou Evropu a vyhlíželi změnu. K ní v roce 1989 došlo, ale paní Dědečková se jí těsně nedožila.

Po sametové revoluci se život pamětníka dál točil kolem hospodářství. Se švagrem získali zpět zkolektivizovaný majetek a rozhodli se v zemědělství podnikat, chovali dobytek a produkovali mléčné výrobky. Přestože byl už od roku 1990 v důchodu, živil se Bohuslav Vrána prací na statku ještě dalších dvacet let.

Pozemky poté přebrala jeho vnučka a chovala na nich koně. Poslední roky se pamětník staral o svoji těžce nemocnou manželku. „Přeju si, aby se lidi měli navzájem rádi, nezáviděli si a byli hodně zdraví,“ vzkazuje na závěr svého vyprávění dalším generacím.