Jitka Vrátníková

* 1948

Video Player is loading.
Current Time 0:00
/
Duration 0:00
Loaded: 0%
Progress: 0%
Stream Type LIVE
Remaining Time -0:00
 
1x
  • „Když jsme šli už na vlak, tak abychom nebudili pozornost – my jsme se nevzali tady v Česku, protože bych musela odevzdat úřední dokumenty, jako je pas a občanský průkaz, a věděla jsem, že už bych znova pas nedostala – tak jsme se tvářili, že k sobě nepatříme. Já jsem byla asi tři nebo čtyři lidi před ním a on se tam vesele se všemi bavil. Já jsem stála u stolu, který byl asi dva metry nebo možná tři metry dlouhý, přes celou tu místnost, a tam v lajně stáli lidi, kteří byli odbavováni. Přede mnou byli asi tři nebo čtyři lidi, takže jsem pozorovala, co se děje. Byly otvírány kufry a kontrolováno, co kdo má. A někteří byli posláni na peron a někteří do dveří, které byly v rohu té místnosti. A v tu chvíli jsem se začala klepat. Kolena se mi klepaly tak, že když jsem se dotkla nohy toho jednoho stolu, tak ten stůl začal vibrovat. Takže jsem se musela silou vůle soustředit na to, abych vypadala, jako že o nic nejde. My jsme si nechali přeložit všechny ty dokumenty, který jsme mysleli, že budeme potřebovat. Já jsem rozpárala podšívku v kabelce a vložila jsem to pod tu podšívku, ale nezašila jsem to, protože jsem si myslela, naivně, že když náhodou na to přijdou, tak to tam jako zapadlo. Kdybych to zašila, tak je to jasná vina. A nahoru, jako do té kabelky, jsem dala různý šminky a věci, které jsem si myslela, že když muž otevře kabelku a uvidí tam tohle, tak že znechuceně ji pošle dál. Ale ono to tak nebylo. V kufru jsem měla pár věcí, protože v té době bylo úzkoprofilové zboží dámské kalhotky, tak jsem tam měla asi jenom dvoje. A jinak jsem tam měla nějaký triko a vlastně skoro nic. Sukni nějakou a to bylo všechno. Ale měla jsem zimní kabát, který jsem měla přes ramena, i když bylo asi dvacet stupňů. A když ten celník otevřel můj kufr, tak se tam prohraboval a všechno vyndal a kontroloval, co je, jako jestli náhodou něco není ukryto pod tou podšívkou v tom kufru. A pak se mě ptal, proč mám zimní kabát. A já jsem mu říkala – myslela jsem si, že se mi vůbec hlas netřásl, ale manžel mě pak vyvedl z omylu – tak jsem mu říkala, že jsem z Mariánských Lázní a že se vracím až za tři týdny a že tou dobou může i v Mariánských Lázních i sněžit. No, tak on se ušklíbl a nic na to neřekl. Sebral mi kabelku a otočil ji vzhůru nohama a vypadly všechny ty šminky a ty věci, co jsem tam měla, ale hrátky osudu jsou neuvěřitelný a ty papíry nevypadly. A on se tedy opravdu znechuceně na všechny ty věci podíval, tou kabelkou po mně hodil a řekl, ať si ty krámy tam dám zpátky. A já jsem se jenom snažila, aby se mi netřásly ruce, tak jsem to tam všechno dala zpátky, zavřela jsem si kufr a on mi řekl, ať jdu čekat na peron. A já jsem myslela, že k těm dveřím nedojdu. Tak jsem šla a různě jsem si jako ten kufr přendávala, jako že je těžký. Prostě jsem se nějakým způsobem dostala k těm dveřím. A vyšla jsem na peron a nemohla jsem se nadechnout, tam jsem stála. Jenom jsem slyšela, jak se otvírají a zavírají ty dveře v té místnosti, kam posílali ty lidi, o nichž teda nevím, co se dál s nimi stalo. A po chvíli přišel manžel s velkým úsměvem, říkal: ‚Mě ani nekontrolovali.‘ Takže to byla naše cesta...“

  • „Já jsem v rámci svého zaměstnání jezdila po chebském okrese na šetření pro soud a školy a domovy. A jednou ve Františkových Lázních mi ujel autobus, tak jsem – to bylo nějak v zimě – seděla a čekala na další, který jel asi až za tři hodiny. A tam mě oslovil muž, jestli nechci jít na kafe. A tak jsem řekla, že jo. A povídali jsme si tak dlouho, že mi ujel i ten další autobus, takže jsem potom musela čekat ještě na další, tak jsme dali ještě další kafe, a když jsme se u zastávky rozcházeli, tak on mi dal svoji adresu, kdyby náhodou. No a já jsem nepočítala vůbec s tím, že bych se s ním ještě někdy setkala. Když se potom upálil Jan Palach, bylo to pro mě něco velmi nepochopitelného v tom smyslu, že ano, Praha sice truchlila, zřejmě i některá další města, ale jenom truchlila a nikdo nemluvil o tom, proč to Palach udělal a co vlastně tím upálením chtěl dokázat. A když jsem o tom mluvila s lidmi kolem sebe, většina z nich si myslela, že to měl psychicky nesrovnané, že jenom blázen by tohle mohl udělat. Já jsem věděla, že se v Asii upalovali mniši na protesty, takže jsem trochu chápala, proč zrovna to upálení. A že to je něco tak strašného, že by to mělo lidi vyburcovat, uvědomit je, ale to se vůbec nedělo. Já jsem nenašla nikoho, kdo by rozuměl mým pocitům, a byla jsem z toho strašně zklamaná. A vždycky, když jsem měla pocit, že se s něčím nemůžu vyrovnat, tak jsem to dávala na papír. Třeba jsem ho spálila nebo někdy jsem to poslala nějaký kamarádce – bez odpovědi. A teď jsem tedy napsala svoje myšlenky a pocity na papír a nosila jsem ho u sebe nějakou dobu, ještě jsem tam doplnila nějaký další pocity. A pak jsem nevěděla, co s ním, Bylo mi líto ho spálit a vyhodit. Narazila jsem na adresu onoho mladíka, a tak jsem ho poslala jemu. Asi za čtrnáct dní nato, když jsem vyšla z ordinace, tak stál na chodbě, ale on mě nepoznal, protože když jsem byla na tom šetření, tak jsem byla ostříhaná. Ale já jsem se ostříhala v tom Bulharsku. Ale předtím jsem měla ostříhané svoje vlasy a nechala jsem si z nich udělat příčes. A když jsem byla v ordinaci a když jsem chodila do práce, tak nikdo nevěděl, že mám krátký vlasy, protože jsem pořád nosila ten příčes. Takže můj nastávající manžel mě nepoznal. Ale já jsem poznala jeho, tak jsem se k němu hlásila, jako co chce, a byla jsem překvapená, že přišel. A on mi ukázal ten můj dopis a říkal, že by se mnou chtěl mluvit. A vlastně tak jsme se seznámili a začali naši životní cestu.“

  • „To byl další velký šok, snad ještě horší než ten rok předtím, protože tentokrát to nebyli okupanti, ale byli to naši otcové a strýcové a možná i bratři. A bylo to hrozné. Bylo to neskutečné, to, co se dělo. My jsme stáli na Václaváku, já jsem byla velmi blízko u sochy sv. Václava a v těch vedlejších ulicích byly Lidové milice. A najednou od Národního muzea… [odkašlává] přijížděly obrněné vozy a nějaké speciální jednotky a stalo se přesně to, co rok předtím před Muzeem. Oni začali házet slzný plyn. Všichni se otočili a utíkali a já jsem tam zase zůstala stát. Absolutně jsem nechápala, jak to, že naši policajti, který v 68. roce byli naši kamarádi, jsou proti nám. Zase pro mě někdo přiběhl a odtáhl mě. V nějakých dokumentech, které jsem viděla v televizi, jsem viděla sebe, tu jednu osobu, která tam stojí, jediná stranou od toho prchajícího davu, a pak někdo tam přiběhnul a strhnul mě. Běželi jsme do té první ulice, jako když se díváte na sochu Václava doprava. A tam jsme zaběhli do nějakého domu, který měl skleněné dveře. [Odkašlává] Takže, když jsme běželi, tak jsme zaběhli a zůstali jsme stát za tím sklem a viděli jsme, jak vojáci nebo policie z těch speciálních jednotek mlátí hlava nehlava, na koho přišli. A jak se ten dav rozprchnul do těch domů, tak můj nastávající manžel vběhl do nějakého domu a pak mi vyprávěl, jak běželi po schodech nahoru a najednou se asi ve třetím patře otevřely dveře a tam matka s dítětem v náručí jim ukazovala, ať jdou do jejího bytu. Zpoza záclony se dívali do vnitrobloku, jak tam mlátí na těch verandách lidi, kteří neměli šanci se někam schovat. Hlava nehlava, krev stříkala. Říkal mi manžel, že nic takového v životě neviděl, ani si nedovedl představit, že by něco takového viděl. A já jsem se dívala na to, jak za nohy tahali mladý lidi k autům, ani je nějak nenakládali, ti se ani nehejbali, a prostě je mlátili hlava nehlava. A tehdy jsem pochopila, že tady opravdu zůstat nemůžu.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Mariánské Lázně, 11.06.2024

    (audio)
    délka: 02:37:51
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Karlovarský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Když jsem viděla, jak na Václaváku mlátí mladé lidi hlava nehlava, pochopila jsem, že musím odejít

Jitka Vrátníková v Kanadě roku 1981
Jitka Vrátníková v Kanadě roku 1981
zdroj: archiv pamětnice

Jitka Vrátníková se narodila jako Jitka Bruderová 5. ledna 1948 v Mariánských Lázních. Její rodiče, ovlivnění poválečným idealismem, se přestěhovali do západočeského pohraničí, kde otec působil jako učitel a později založil zvláštní školu v Mariánských Lázních. Jitka vystudovala matematicko-fyzikální gymnázium a poté dvouletou sociálně-právní školu v Praze. Během studií byla aktivní v Československém svazu mládeže, ale kvůli kritickým názorům se dostala do konfliktu s funkcionáři. Po absolvování školy nastoupila do zaměstnání v experimentální dětské psychologické poradně v Chebu. V roce 1968 prožila v Praze invazi vojsk Varšavské smlouvy. V lednu 1969 intenzivně prožívala sebeupálení Jana Palacha. Své pocity sdílela s mladým mužem, který se později stal jejím manželem. V srpnu 1969, v den prvního výročí okupace, byla na Václavském náměstí svědkem zásahu proti demonstrantům na Václavském náměstí, což zásadně ovlivnilo její rozhodnutí emigrovat. Přes německý Zirndorf a Wiesbaden se dostali do Kanady. Zde se usadili v Torontu, kde Jitka pracovala ve společnosti Alcan a věnovala se zavádění informačních technologií. Její manžel se uplatnil v IT sektoru. Emigrace nikdy nelitovala, přestože na mnoho let zpřetrhala její rodinná pouta: otec zemřel v roce 1977, aniž by ho mohla znovu vidět, matka přijížděla v osmdesátých letech do Kanady na občasné návštěvy. Se svojí sestrou se Jitka Vrátníková znovu shledala až po roce 1989.