Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Jiří Vrtný (* 1941)

• narozen 7. dubna 1941 v Ostravě-Vítkovicích v dělnické rodině

• jeho otec byl v 50. letech vyloučen z KSČ

• po maturitě chtěl studovat medicínu, z kádrových důvodů nebyl přijat

• pracoval na údržbě hlubinných pecí v Nové huti Klementa Gottwalda

• po vstupu do KSČ se dostal na obor biologie a chemie Přírodovědecké fakulty v Olomouci

• po vojně začal učit jako civilní zaměstnanec na vojenském gymnáziu v Opavě

• v rámci normalizačních čistek prověrek byl vyloučen z KSČ

• musel odejít ze školství a začal pracovat v dolech

• přes třicet let působil na hygienických stanicích v Havířově, Karviné a v Ostravě

• po roce 1989 se angažoval v Občanském fóru

• byl zastupitelem a radním za ODS

• v letech 2002 a 2003 se účastnil jako mikrobiolog misí v Afghánistánu a v Iráku

Kam Jiří Vrtný přišel, začal brzy vyčnívat. Jako mladý učitel vojenského gymnázia v Opavě se během mistrovství světa v hokeji roku 1969 vsadil se studenty, že v případě porážky Československa Sověty sní rusko-český slovník. Ve svých důsledcích ho to stálo místo. Když později působil jako mikrobiolog na hygienické stanici, přímo na pracovišti opisoval zakázané knihy a v laboratoři poslouchal Svobodnou Evropu. Aby si přivydělal, po nocích pracoval v dolech. Po katastrofálních záplavách v roce 1997 byl horlivým dobrovolníkem při odstraňování škod. I díky tomu ho jeho šéf doporučil jako bakteriologa do extrémních podmínek polní nemocnice v Afghánistánu. V jednašedesáti tedy znovu oblékl uniformu. Byl nejstarším členem této humanitární mise. Za rok pak odsloužil více než půl roku v irácké Basře.

Dětství u vítkovických železáren

Jiří Vrtný se narodil v Ostravě do dělnické rodiny. S rodiči a dvěma sestrami bydlel v těsném sousedství vítkovických železáren. Jeho otec byl původně jeřábník. Za okupace vystudoval při zaměstnání střední zdravotnickou školu a začal pracovat jako ošetřovatel. Matka vystřídala náročné manuální práce ve vítkovických železárnách i v Nové huti Klementa Gottwalda. I když rodina žila ve skromných podmínkách, Jiří prožil ve Vítkovicích šťastné dětství. „Musel jsem se sice starat o mladší sestru a uspávat ji v kočárku, i tak mi ale zbylo dost času na fotbal a jiné klukovské hry,“ vzpomíná.

Pamatuje si na konec války a bombardování Vítkovic. „Kousek od nás byl Katolický dům, kde byla hospoda a bytelné sklepy, které sloužily jako kryty. Když začaly houkat sirény, utíkali jsme se tam schovat. Pak jsme jen slyšeli, jak na železárny nalétávají bombardéry. Jedna bomba spadla na dům kousek od našeho baráku. Do toho zbořeniště jsme si pak chodili hrát,“ vypráví.

Při osvobozování Ostravy slyšel poprvé ruštinu. Sovětští vojáci chodili po domech a kontrolovali, jestli tam nejsou miny. Když byla prohlídka negativní, psali na dům: „Prověreno. Min nět.“ Chlapci z Vítkovic si na to pak hráli a čmárali po zdech podobné zkomolené nápisy.

Když popravili Kalandru, otec plakal

Jiřího otec byl až do roku 1954 v komunistické straně. Politické procesy, které začaly popravou generála Heliodora Píky v roce 1949, v něm ale vzbudily zásadní pochybnosti. Pracoval tehdy ve zdravotnictví a jeho kolegou byl lékař Břetislav Kalandra, bratr Záviše Kalandry popraveného v procesu s Miladou Horákovou v roce 1950. „Když Kalandru popravili, viděl jsem svého otce poprvé plakat. Pamatuji si také, jak o procesech diskutoval se sousedy u nás na zahradě. Nevěřil tomu, že by někdo pro sebe dobrovolně žádal trest smrti. Začal poslouchat Svobodnou Evropu, protože chtěl i jiné informace než z Rudého práva. K tomu vyškolil i mne. Přestal platit členské příspěvky a v roce 1954 byl z KSČ vyloučen,“ říká pamětník.

To znamenalo problém v takzvaném kádrovém profilu jeho dětí. Jiří se dobře učil a také pod vlivem otce se rozhodl, že bude lékařem. Když se napoprvé na vysněnou školu nedostal, pracoval rok na údržbě hlubinných pecí ve válcovně Nové huti Klementa Gottwalda. „Byl jsem na fyzickou práci zvyklý, protože jsem od čtrnácti o prázdninách pracoval, abych ulehčil rodičům. Nejprve jsem byl u zedníků, od patnácti v Nové huti, pak jsem také fáral v dolech. Na hlubinných pecích to ale byly galeje. Pracovali jsme navíc ve velmi vysokých teplotách. Jednou jsem naměřil mezi pecemi teplotu 105 stupňů Celsia,“ vypráví.

Na vytouženou medicínu nestačil ani vstup do KSČ

Rok strávený v těžkém průmyslu zlepšil jeho vyhlídky pro přijetí na vysokou školu. Kromě toho se nechal přesvědčit mistrem z válcoven, že kádrový posudek mu může dostatečně vylepšit jen vstup do KSČ. A tak se Jiří stal kandidátem strany. Na medicínu se ani napodruhé nedostal. „Při pohovoru se mě ptali, proč byl otec vyloučen z KSČ, zalhal jsem, že nevím. Komise mi sdělila, že i když jsem podmínky splnil, na lékařskou fakultu mě nedoporučí. Měl jsem ale možnost hlásit se na jinou školu. Nakonec jsem byl přijat na učitelský obor chemie a biologie Přírodovědecké fakulty v Olomouci.“ Doufal, že po roce by mohl přestoupit na lékařskou fakultu, ale děkan mu to nepovolil.

Po promoci učil asi rok na gymnáziu v Bílovci, pak absolvoval třináctiměsíční vojenskou službu. Kolem roku 1966 nastoupil jako učitel chemie a biologie na Vojenskou školu Jana Žižky z Trocnova v Opavě. „Tam dozrávaly moje politické názory. Silně na mě zapůsobil projev Ludvíka Vaculíka na sjezdu spisovatelů v roce 1967. Přes kolegu se mi dostal do ruky text jeho řeči. S Vaculíkem jsem souhlasil a uvědomil jsem si, že jestliže tento člověk je vyhazován ze strany, ani já tam nemám co dělat,“ vzpomíná Jiří, který Vaculíkův projev opsal a šířil dál. Na stranických schůzích poukazoval také na názory jaderného fyzika, kritika Sovětského svazu a obránce demokracie Andreje Sacharova, jehož texty se šířily samizdatem.

V roce 1969 sám požádal o ukončení členství v KSČ. Mezitím prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 a tak jako mnoho jiných byl zásahem z Moskvy zdrcen. 21. srpna byl s tříletou dcerou na chalupě u Prostějova. „Vzbudil mě soused bušením na okno: ‚Juro, vstávej, jsou tady Rusové!‘ Vyšel jsem ven a viděl jsem na obloze bombardér s rudou hvězdou. Bylo to hrozné,“ vzpomíná.

Vyloučen z KSČ i ze školství

Rok poté, co byl ze strany vyškrtnut, s ním zahájil tamní okresní výbor KSČ šetření, které vedlo k jeho dodatečnému vyloučení a nucenému odchodu z vojenského gymnázia.  „Nařkli mě z antisovětismu, rozmnožování politických tiskovin nebo schvalování studentské stávky,“ vzpomíná. Schoval si záznam z jednání učitelského výboru KSČ, který jeho případ řešil. Jeden jeho kolega například uvedl, že někteří studenti si stěžovali, že profesor Vrtný jim místo výuky chemie pouští protestsongy, mezi jinými písničku „Běž domů Ivane, čeká tě Nataša“.

V očích soudruhů mu zvláště uškodila sázka se studenty v souvislosti s hokejovým utkáním se Sovětským svazem na mistrovství světa ve Stockholmu v roce 1969, které okupovaný národ velmi emotivně prožíval. Jiří se vsadil, že když Československo prohraje, sní několik stránek česko-ruského slovníku. Podobně to udělal už před několika lety, když učil v Bílovci. Tehdy sázku prohrál a opravdu tři stránky starého rusko-českého slovníku před studenty snědl a zapil to mlékem. „Byl to jenom hec. Podle soudruhů jsem ale podcenil politické důsledky tohoto počínání.“

Na vojenském gymnáziu ho jako vyloučeného ze strany nestrpěli. Oficiálním důvodem jeho odchodu byla změna učebních osnov a snížení počtu hodin chemie. Podepsal dohodu o ukončení pracovního poměru. Jiné místo ve školství sháněl marně. Na nespravedlivý postih si dokonce stěžoval prezidentovi Gustavu Husákovi, kterému napsal obsáhlý dopis. Revizní komise ÚV KSČ ho na základě toho pozvala k pohovoru, ale nedosáhl ničeho. Začal se živit manuální prací.

Pod pláštěm mikrobiologa Škvorecký a Havel

Místo si našel u VOKD (Výstavba ostravsko-karvinských dolů) jako takzvaný prachoměřič. Po více než roce se mu podařilo sehnat práci na oddělení mikrobiologie okresní hygienické stanice v Havířově. „Udržet se tam mi pomohlo mimo jiné to, že jsme s kolegy založili Brigádu socialistické práce. Dělali jsem třeba nástěnky k výročí VŘSR, narození Lenina a podobně. Já jsem byl kronikářem brigády,“ přiznává s úsměvem. Později pracoval na bakteriologii v Karviné, pak byl přeložen na hygienu práce. Na začátku devadesátých let se dostal na Krajskou hygienickou stanici do Ostravy, kde pracoval mimo jiné na přípravě kultivačních půd.

„Nedopadl jsem tak špatně. Mnozí na tom byli mnohem hůř. Nikdy jsem se nebál manuální práce a necítil jsem to jako něco podřadného. Naučil jsem se spoustu věcí. Na hygieně jsem pak nakonec měl blízko i k té medicíně. Spolupracoval jsem s lékaři z nemocnic a chodil jsem i osobně odebírat vzorky,“ shrnuje. Hlavně prý ale měl štěstí na výborné kolegy. Už jako mladý učitel začal rozmnožovat samizdat a literaturu, která byla na indexu. Vlastní knihy nerad půjčoval, protože je kolikrát nedostal zpátky. Ty vypůjčené se zase musely rychle vracet. Proto je raději rozmnožoval. Texty opisoval i po nocích na svém pracovišti na hygienické stanici v Karviné.

Když se podruhé rozvedl a potřetí oženil, chyběly mu peníze. Začal si přivydělávat jako pomocný havíř na šachtě. Nejprve o víkendech, pak i přes týden. „Chodil jsem na noční i odpolední směny, které jsem stíhal díky náhradním volnům za služby na hygieně. Ještě s černýma očima jsem jel do laboratoře, kde jsem trochu dospával a pak opisoval. Měli jsme tam v kanceláři psací stroj s velkým válcem, který jsem potřeboval. Jednou jsem si odskočil od psaní do laboratoře, kde jsem pracoval s bakteriologickou kličkou. Psací stroj s rozepsaným textem jsem jen přikryl pláštěm. Když jsem se vrátil, viděl jsem, že s tím někdo hýbal. Bál jsem se, co z toho bude, ale nikdo nikdy nic neřekl. Měl jsem obrovské štěstí na slušné spolupracovníky,“ říká pamětník.

Kanály samizdatu a kopírování knih v knihovně

K prvním velkým knihám, které opsal, patřil sborník „Sedm pražských dnů 21.–27. srpna 1968. Dokumentace“, který vydal na sklonku roku 1968 tým Ústavu dějin Akademie věd. „Mělo to asi pět set stran, pomáhala mi s tím tehdejší tchýně,“ říká. Takzvaná Černá kniha byla po zásahu Moskvy stažena z oběhu pro údajné urážky Sovětského svazu a likvidována. Zachovalo se jen málo výtisků a byla to proto vzácnost.

Jedním ze zdrojů zakázané literatury byl pro Jiřího jeho kolega z vojenského gymnázia Leoš Rajnošek. Pozdější televizní dramaturg, filmový kritik a publicista psal v šedesátých letech i do časopisů Host do domu nebo Červený květ. „Od něho jsem měl i ten Vaculíkův projev ze sjezdu spisovatelů. Stýkal se s mnoha literáty z Prahy a Brna, měl možnost dostat se k různým knihám. Vždycky se našly nějaké kanály. Jeden kamarád, který byl synovcem nějakého ministra, jezdil například do Francie, kde se setkal s Pavlem Tigridem. Vozil časopisy Svědectví, Listy i různé knihy. Zíral jsem, kolik toho propašoval,“ vzpomíná Jiří.

Opisoval na stroji nebo rozmnožoval knihy Ludvíka Vaculíka, Josefa Škvoreckého, Jaromíra Škutiny, Václava Havla a dalších zakázaných autorů. „Přes jednoho dobrého přítele jsem získal vynikající tip na rozmnožování ve vědecké knihovně v Ostravě. Byla tam kopírka a měla ji na starost předsedkyně tamní komunistické buňky. Ten kamarád mi říkal: ‚Ona ti všechno okopíruje, akorát jí nesmíš ukázat titulní stranu. A bude to něco stát.‘ Skutečně to tak bylo. Vzala si peníze a víc ji nezajímalo. Okopírovala mi třeba i Souostroví Gulag od Solženicyna. Jedna knížka mě stála zhruba třeba tři sta až čtyři sta korun,“ vypráví. Měl i známého knihvazače, který dělal za třicet korun vazby. Výtisky dával jen spolehlivým známým a byl opatrný. Státní tajná bezpečnost si ho nikdy nevšimla.

Dobrovolníkem při odstraňování povodňových škod

Pád komunistické totality prožíval v radostné euforii. Po prvních svobodných volbách se dostal jako kandidát Občanského fóra do městského zastupitelstva v Ostravě. Později vstoupil do Občanské demokratické strany a byl zastupitelem i radním obvodu Moravská Ostrava a Přívoz. Při katastrofálních záplavách v roce 1997, které silně postihly i Ostravu, neúnavně pomáhal při odstraňování škod.

„S jednou firmou jsme dezinfikovali byty v zadním Přívoze, kde žili hlavně Romové. Byly tam naprosto otřesné hygienické podmínky. Práci v laboratoři jsem si udělal v noci, přes den jsem vyklízel zatopené domy. Velké škody byly i v budovách krajské a městské hygieny, kde jsem také pomáhal,“ říká. Jeho aktivity si všiml tehdejší krajský hygienik Jaroslav Volf. „To byl asi důvod, proč mě později navrhl jako mikrobiologa do polní nemocnice v Afghánistánu.“

Nejstarší člen 11. polní nemocnice v Afghánistánu

Česká vojenská nemocnice v Afghánistánu se formovala kolem roku 2001 jako součást mezinárodních mírových sil ISAF vedených Severoatlantickou aliancí. Jejím úkolem bylo pomáhat v oblasti vojákům i civilnímu obyvatelstvu. Ministerstvo obrany shánělo do týmu i bakteriologa. Zájemců bylo málo. „Měl jsem v té době už 60 let a byl jsem takzvaně na odpis do důchodu. To jsem nemínil jen tak připustit. Abych dokázal hlavně sobě, že nepatřím do starého železa, přihlásil jsem se,“ vzpomíná. Vybrali ho až napodruhé. V říjnu 2002 odjel jako nejstarší člen 11. polní nemocnice do Kábulu, která vystřídala 6. polní nemocnici.

„Po odborné stránce to pro mě byla úžasná zkušenost. Skvělé bylo, že veškeré kultivační půdy na vyšetření infekcí jsem si musel v těchto polních podmínkách připravovat sám, ale naštěstí jsem to uměl. Také jsem musel improvizovat a velmi mě to bavilo. Podařilo se mi zjistit i tuberkulózu. S kolegou parazitologem jsme mikroskopicky odhalili i několik případů malárie, což nebylo běžné,“ říká. Celý tým byl podle něho skvělý. Byli tam chirurgové, internisté, rentgenologové, zubaři, biochemická a bakteriologická laboratoř, zdravotnický personál.

Bídu tamních obyvatel, nefungující zdravotní péči a otřesné hygienické podmínky si předtím neuměl představit. „Když jsme se výjimečně dostali do Kábulu, viděli jsme, že lidé házejí veškeré odpadky před barák. Otevřené kanalizace používali muži i ženy jako toalety. Když se zvedla písečná bouře, létalo to po celém Kábulu,“ vzpomíná.

Obyvatelé Kábulu mohli využívat českou polní nemocnici zdarma. Mimo ambulanci vyjížděl tým i s tlumočníky do terénu. „Problém byl se ženami, které se většinou nechtěly nechat vyšetřit, protože odmítaly sundat burky. Chtěly hlavně prostředky proti bolesti. Byly tam i ženy lékařky, které měly více štěstí. Hospitalizováni u nás byli ale hlavně muži a děti,“ vypráví.

Mezi projektily a nevybuchlými minami

Obyvatelé tam trpěli mnohými vnitřními chorobami, které plynuly ze špatných hygienických podmínek, ale časté byly třeba těžké popáleniny. V Kábulu byl nedostatek dřeva i papíru, a tak lidé často používali při zatápění benzín nebo naftu. Při tom docházelo k výbuchům a zraněním. „Měli jsme v péči jednoho chlapce, který byl popálený po celém těle i v obličeji. Přišel také o prsty na jedné ruce. Brzy se z něho stal miláček nemocnice. Nakonec ho adoptoval tehdejší mluvčí ministerstva obrany,“ líčí Jiří. Dodává, že zájem o nemocnici byl velký a využívali ji i vojáci spojenců.

Dalším zdrojem zranění byla střelba do vzduchu. „Islám zakazuje pít alkohol. Na svatbách i na pohřbech to nahrazovala střelba do vzduchu. Projektily se však vracely. Jeden prorazil i střechu ocelového kontejneru naší nemocnice a zasáhl jednoho pacienta do stehna,“ vzpomíná.

Žádné otevřené konflikty nebo přestřelky tehdy v Kábulu nezažil. Hledaný zakladatel teroristické organizace Al-Kajda Usáma Bin Ládin, zodpovědný i za útok na budovy Světového obchodního centra a Pentagon dne 11. září 2001, se tehdy se svými lidmi skrýval v horách. „Vedle naší nemocnice bylo vojenské letiště. Pamatuji si, jak odtamtud odlétaly vrtulníky stíhačky a nalétávaly na pohoří Hindúkuš,“ říká. Pohyb po okolí Kábulu ale silně omezovaly miny, které tam zůstaly z dřívějších válečných konfliktů. „Všude byly nápisy upozorňující na nebezpečí min.“

Z Afghánistánu do irácké Basry

Česká polní nemocnice v Afghánistánu skončila v prosinci 2002. Místo toho se formovala 7. polní nemocnice v irácké Basře. Členem týmu, který tam odletěl v dubnu 2003, byl opět i mikrobiolog Jiří Vrtný. Bylo mu dvaašedesát let.

Polní nemocnice v Iráku plnila podobný úkol jako v Kábulu. Klimatické podmínky tam ale byly ještě náročnější. V létě se teplota ovzduší pohybovala kolem 60 stupňů Celsia. Část týmu spala ve stanech, část ve zděných prostorách. „Nešťastné bylo, že jsme tam měli klimatizační zařízení, které bylo určeno jen pro teploty do 40 stupňů. Když se v noci klimatizace vypla, nedalo se skoro dýchat. Údržbáři byli úžasní a dělali, co mohli, aby to dali dohromady. Později se nakoupily agregáty dimenzované na vyšší teplotu,“ vzpomíná Jiří. Extrémní podmínky byl schopen snášet dobře i díky práci v černouhelných dolech na Ostravsku a Karvinsku.

Hned vedle polní nemocnice byla irácká klinika, tam se ale za lékařskou péči platilo a většina obyvatel si ji nemohla dovolit. Čeští lékaři často ošetřovali pacienty například se střelnými zraněními a opět i popáleninami. „Byly to často otřesné případy. Pamatuji si třeba na jednoho velmi těžce popáleného zloděje kovů. V Basře byly dost časté výpadky elektrického proudu, které způsobovali právě i zloději měděných vodičů. Navrtali díry pod stožár vysokého napětí, dali tam dynamit a shodili ho. Toho zloděje to tenkrát málem zabilo. U nás měl naštěstí skvělou péči. Jsem přesvědčený, že naše nemocnice neměla chybu. Francouzi, Němci nebo Britové tam působili také, ale my jediní ze spojenců jsme tehdy ošetřovali i Iráčany,“ zdůrazňuje.

Bál jsem se a taky jsem někdy kradl

Za práci v zahraničních misích byl Jiří Vrtný povýšen do hodnosti majora. Po návratu z Iráku dostal od ministra obrany za své působení v polní nemocnici medaili Přemysla Otakara II., krále železného a zlatého. O svých zkušenostech chodil vyprávět studentům do škol. Angažoval se ve Sdružení válečných veteránů, od kterého dostal v roce 2010 bronzový kříž za propagaci dobrého jména Armády České republiky.

Když se zamýšlel nad svým životním krédem, řekl, že je mu blízké Masarykovo „Nebát se a nekrást“. „Zároveň přiznávám, že jsem se taky bál, a dokonce jsem i kradl. Hlavně papíry a průklepáky na opisování samizdatu.“