„Dělali jsme klausury. Já jsem udělala čtyři hlavy jako čtyři roční doby. Byly to černobílé kresby. […] Měla jsem to vystavené ve skladu v ateliéru nahoře. Chodila komise profesorů a hodnotila to. [Jan Mikula mi řekl]: ‚Kytičky, motýlci, to bychom daleko nedošli. Vy dělejte paneláky!‘ A já jsem mu řekla: ‚Pane profesore, vždyť tam lidé bydlí. To si to ještě budou věšet na zeď?‘
Kytičky a motýlci mu připomínali paní Jiřincovou, tak to odtud vyházel. Ale než to vyházel, [stalo se něco nečekaného].
Já jsem tehdy přišla k paní Jiřincové a musím říct, že jsem brečela, protože mi to bylo líto. Už jsem byla pod tlakem. Jelikož [Jiřincová Mikulu] znala z Našeho vojska – dělala pro ně ilustrace Kytice od Erbena –, říkala: ‚Co ten váš Mikulka?‘ Vždycky mu pletla jméno. A já jsem říkala: ‚Vyházel mi to všechno, že s kytičkami a motýlky bychom daleko nedošli.‘
Potom bylo ocenění zasloužilých umělců, ona se tam s ním sešla a on jí vyprávěl, jakou jsem udělala úžasnou věc z těch ročních dob. A víte proč? Protože než to vyházel, přišel tam redaktor z Tvorby – to byl komunistický kulturní časopis –, vyfotil moje léto a dal pod to článek, že to je práce studentky profesora Jiřího Mikuly. Použili to v rámci MDŽ, ale já o tom nevěděla.
Jiřincová přišla a říkala: ‚Tak jsem se s tím vaším Mikulkou sešla na předávání cen pro zasloužilé umělce a on říkal, jakou jste udělala úžasnou věc.‘ A já říkala: ‚To je to, co mi vyhodil, jak jsem tady kvůli tomu u vás brečela.‘
Pak jsem se dozvěděla, že to byla z těchto důvodů. Někde snad mám tu Tvorbu schovanou, bylo to na titulní stránce. Takže najednou změnil názor a kytičky a motýlci byli dobří!“
„Pak jsem v tu dobu chodila do dílny na UMPRUM. V tu dobu tam byl rektorem zrovna náš soudruh Mikula. Jak o něm věděli, jaký je, tak ho odtud vyrazili. Ale předtím prý zakázal veškeré plakáty, jak se měly dělat na revoluci; když už se to hnulo dál, povolil to; a v závěru prý vzal prapor a šel manifestovat na Staroměstské náměstí. Jemu to bylo podobné, protože uměl obrátit kabát. Ale stejně mu to nebylo nic platné, prostě ho vyhodili, protože věděli, jaký je. Prostě tam skončil. Tak se vyšplhal až na rektora, jak jsem mu předpovídala.“
„Samozřejmě tam byl tlak do strany. To jsem odolávala a odolala jsem, protože jsem dojížděla dnes a denně a říkala jsem: ‚Moje maminka chodí na tři směny do práce, tak také musím něco doma dělat. Pak nebudu mít referáty a budu špatná.‘ [Jan Mikula] na mě křičel na chodbě: ‚Řekněte rovnou, že o to nemáte zájem!‘ Pak mi říkal: ‚Vy se doma asi myjete ve stejném lavoru, ve kterém leptáte.‘ A já jsem mu říkala: ‚A víte, že máte asi pravdu, pane profesore?‘ Nebo mu také vadilo, že chodím k paní Jiřincové. Ona byla ten buržoazní typ. Měli baráky v Praze, tak si asi myslel, že to mám taky.
Na závěr školy mi napsal, jelikož jsem nevstoupila do Strany, [odpovídající posudek]. Rád psal posudky. A vždycky nám to dal přečíst, protože byl takový lidumil, jestli s tím souhlasíme. Tak jsem si přečetla: ‚O vstup do KSČ nejevila zájem. Stýká se s akademickou malířkou Ludmilou Jiřincovou za vědomí pedagoga.‘ Jako kdybych byla hlídaná! Říkala jsem si, že má v podstatě pravdu, vzala jsem to a podepsala. Koukal na mě, jestli jsem normální. Já si v duchu říkala: ‚Hochu, od tebe nikdy nic nebudu chtít. Jsem svobodná, na volné noze, tak co?‘ Takže jsem to podepsala a on na mě koukal, jako kdybych zešílela.“
Olga Vychodilová se narodila 7. května 1949 v Mělníce do rodiny místního fotografa Oldřicha Vychodila a Růženy Vychodilové. Vystudovala mělnickou střední všeobecně vzdělávací školu (1964–1967), Střední odbornou školu výtvarnou v Praze (1971–1973) a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (1976–1982). Byla přijata do ateliéru ilustrace a grafiky, který vedl profesor Zdeněk Sklenář; toho ale po roce z politických důvodů vystřídal docent Jiří Mikula. Na škole byla svědkem strmé kariéry Jiřího Mikuly i tvrdé šikany, již uplatňoval vůči některým studentům, kteří nesdíleli jeho postoje. Díky přátelství s Ludmilou Jiřincovou začala již za studií vytvářet exlibris pro soukromé sběratele z Československa i zahraničí. Po absolvování VŠUP zůstala na volné noze, vedle volné tvorby příležitostně spolupracovala s nakladatelstvími jako knižní ilustrátorka. Po sametové revoluci se stala členkou prestižního Sdružení českých umělců grafiků Hollar. Zúčastnila se řady skupinových výstav spolku Hollar a tvůrců exlibris, samostatně vystavovala především v České republice. Je držitelkou čestného uznání ministerstva kultury v soutěži Nejkrásnější knihy roku, dvakrát získala ocenění na mezinárodní soutěži exlibris. Její práce jsou zastoupeny ve sbírkách v České republice i zahraničí (evropské země, Kanada, USA či Hongkong). V době natáčení (2022) byla stále aktivní členkou Hollar a věnovala se výtvarné tvorbě.
