Tomáš Vydra

„Moje babička z máminy strany měla hudební sluch. Ten já nemám, ale mám takový hudební cit, prostě rád poslouchám hudbu. A vlastně v té Africe jsem najednou začal poslouchat poslouchat Beatles, Rolling Stones, protože to tam ty lidi měli. Ghanská muzika, které se říká highlife, je nesmírně zajímavá, nesmírně živá, takže to se tam motalo. Zajímavý bylo, že já jsem chodil do místní školy, kde jsem byl jedinej bílej, takže když zemřel ašantský král Osei Tutu II., tak já jsem byl jedinej bílej na pohřbu ašantského krále, protože tam šla celá škola. Tam byly kapely, které vyprovázely tu duši. Ty ašantské pohřby byly barevné. Oni měli… oranžová byla barva smutku. Ta muzika, která tam hrála – ta energie se mi strašně líbí. Já rád chodím na koncerty mladých kapel. Na koncerty starých kapel moc nechodím, protože když chci vidět unaveného dědka, tak se podívám do zrcadla. Ale ta energie, co muzika předává, se mi hrozně líbí. To si myslím, že je báječná věc. Tam jsem začal s muzikou, začal jsem ty desky sbírat. Sbírat – to je v deseti jedenácti letech blbý výraz, ale prostě měl jsem jednu dvě tři desky, nějaké pásky jsem měl, nějaké kazety a to jsem si sem přivezl. Něco jsem si pořídil ještě v Holandsku. No a tady jsem zjistil, že jsou burzy. Že každou neděli je burza. A začal jsem chodit na burzy. Což bylo fajn, protože čas od času tam vlítli policajti, všechny nás zmlátili, všechno nám sebrali, ale burzy byly pořád, každou neděli. To byl úplný zázrak, že v podstatě v sedmdesátých letech se pořádaly nelegální burzy, kde si lidi vyměňovali, kupovali, prodávali prostě desky západních interpretů. Vždycky když to někde rozehnali, tak se to přestěhovalo jinam. Nebyly mobily, nebyl internet, nebylo nic, a stejně jsme všichni najednou věděli, kam máme jít.“

„Já nemám moc rád takový filmy, který popisují komunismus, jako že to byla sranda. Ona to žádná sranda nebyla. A StB byla všechno, jenom ne parta blbců. Oni moc dobře věděli, co dělají. Oni prostě úpěnlivě lpěli na tom, že mi ještě nebylo patnáct, že podle mezinárodní úmluvy dětí mě nemůžou vyslýchat a že já se vlastně můžu pohybovat volně. Takže já když jsem si zaklepal na dveře té cely, tak mě pustili na chodbu. Dál než na chodbu jsem nemohl, protože tam už byly další mříže, tam seděl hlídač a ten už mě nikam napustil. Ale na chodbu jsem mohl. A já jsem prostě sledoval ty svoje rodiče, jak to těžce zvládají, zejména máma, a zanechalo to ve mně takový… Já si v ten moment uvědomil, že abych tu šílenou nesvobodu zvládnul, tak se moje duše musí stát tak svobodnou, že vlastně moje existence bude v čirém rebelství. A začal jsem je provokovat. Našel jsem si… Požádal jsem o učebnici, protože já jsem tam měl učebnice, protože jsem musel dělat rozdílové zkoušky, protože jsem chodil ještě na základní školu a musel jsem dělat rozdílové zkoušky, abych tu příslušnou třídu dokončil. Tak jsem požádal o učebnici ruštiny a na té chodbě jsem se učil rusky. Mně to přišlo báječný. Já nevím, jestli se jim to líbilo, pořád se na mě tak dívali a brali si tu knížku. Já jsem nicméně v tom svém rebelství pokračoval poměrně dlouhou dobu. Zásadně jsem žádné příkazy nevykonával, neustále jsem něco bojkotoval. Ze všeho, i ze spartakiády, mě vyřadili, protože já jsem tam jenom při tom nácviku stál a vůbec jsem se nehýbal, takže mě z toho vyřadili a na spartakiádě jsem necvičil.“