Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Vyoralová (* 1938)

• narozena jako Hatlová 1. října 1938 v Praze

• dětství prožila s rodiči a třemi sourozenci v Praze a v Káraném

• otec Jan Hatle vlastnil umělecké kovářství a stavební zámečnictví

• podnik byl v roce 1948 znárodněn

• z politických důvodů nedostala doporučení ke studiu na střední škole

• celý život pracovala jako administrativní pracovnice

• dálkově vystudovala střední ekonomickou školu

• v letech 1966 a 1969 emigrovali její starší bratři do Německa

• po roce 1989 získala rodina v restituci rodinný podnik zpět

Anna Vyoralová, rozená Hatlová, se narodila 1. října 1938 v Praze a téměř celý život žila v Karlíně, kde její prarodiče založili umělecké kovářství a stavební zámečnictví, které v dospělosti převzal její tatínek Jan Hatle a její bratranec Otakar Hatle. Umělecké kovářství se nacházelo nejprve v Březinově ulici, poté přesídlilo do Křižíkovy ulice.

Ačkoli žili Hatlovi trvale v Praze, trávila pamětnice se svými staršími bratry Pavlem a Jaroslavem a stejně starou sestrou Janou každé léto v Káraném, kde jim tatínek postavil vilku. Děti tak mohly být celý den venku v lese nebo u řeky Jizery. V zimě pak trávily čas také v dílně uměleckého kovářství. Anna Vyoralová k tomu dodává: „To kovářství bylo jako rodina. Nejstaršímu kováři jsme jako děti říkaly děda Frolík. To byl nejzkušenější kovář s obrovskou pověstí.“

Ukryté kování

Idylické dětství však přerušil únor 1948 následovaný vlnou znárodňování. Hatlovi přišli o svůj podnik a tatínek pamětnice dokonce strávil několik dní ve vězení. Pamětnice vzpomíná, co uvěznění tatínka předcházelo: „Když nám bylo asi jedenáct let, byly jsme se sestrou samy v Káraném a najednou tam přijeli pánové, sice byli v civilu, ale bylo to od policie. Začali prohledávat úplně celý dům a zahradu. Pak šel jeden pán i do sklepa a začal přehazovat uhlí. Naštěstí ho neodpřehazoval celé.“ Až později se rodina dověděla, že u nich policisté hledali utajený majetek. Když ho nenašli v Káraném pod uhlím, odjeli prohledat dům v Nechanicích, v němž vyrůstala maminka pamětnice. Tam na půdě v truhlách objevili kování z produkce rodinného uměleckého kovářství, které zde Jan Hatle ukryl.

Uvěznění tatínka představovalo pro rodinu šok. Mamince se však za pomoci advokáta podařilo prokázat, že ukrytý majetek byl skutečně jejich majetkem, který si sami zaplatili, a Jan Hatle byl nakonec osvobozen. Pobyt ve vězení ho však velmi poznamenal. „Už to nikdy nebyl ten samý člověk. To vězení ho nalomilo.“ Rodinnému štěstí také neprospěl fakt, že předseda místního národního výboru v Káraném ubytoval do jejich vilky rodinu vystěhovaného velkostatkáře, který byl jeho známý. Tatínek tuto skutečnost nejprve povolil s tím, že „to stejně do dvou let musí prasknout“. Avšak narůstající spory mezi ním a novými sousedy způsobily, že Hatlovi do Káraného přestali jezdit.

Studovat nepůjdete

Nástup komunistické moci ovlivnil i osudy pamětnice samotné a osudy jejích sourozenců. Nejstarší bratr Pavel se ještě dostal na gymnázium, ale mladší Jaroslav se již musel jít vyučit do ČKD Praha frézařem. Když Anna končila základní školu na karlínském Lyčkově náměstí, měla se jít učit fotografkou do Prostějova. „Jenže maminka byla pozvána na schůzku do školy a tam jí paní ředitelka Karabáčková řekla, že socialistická společnost umožní maximálně, abychom šly se sestrou vytírat podlahy do nemocnic.“ Maminka se proto rozhodla zapsat dcery do jednoročního učebního kurzu, který probíhal v budově na rohu Pernerovy a Kollárovy ulice v Praze. Až později pamětnice dálkově vystudovala střední ekonomickou školu.

Po absolvování jednoročního učebního kurzu zařídil tatínek, který, jak pamětnice dodává, měl ještě nějaké styky, dcerám zaměstnání v Metransu, kam Anna nastoupila jako korespondentka. Zde se také seznámila se svým budoucím manželem, a když se společně rozhodovali, kde budou po svatbě bydlet, poradili jim rodiče, aby se manžel přihlásil do podnájmu k Annině babičce, které v té době bylo už téměř devadesát let.

Anna Vyoralová vzpomíná: „Když manžel potom potkal tu úřednici, která podnájem schválila, řekla mu: ‚Vy jste mě podvedl! V životě bych vám ten podnájem nepřiklepla, kdybych věděla, že si vezmete někoho z rodiny Hatlů, protože to jsou vykořisťovatelé!‘“ Po smrti babičky pak manželé celý byt získali a za několik let ho vyměnili za větší.

Emigrace bratrů

Manželům se poté narodila dcera, se kterou byla pamětnice téměř tři a půl roku doma. Po mateřské dovolené začala pracovat na odboru výstavby, mechanizace a dopravy u Československých automobilových opraven. Jelikož se jí v zaměstnání velmi dařilo, brzy si ji vyhlédl ředitel podniku Evžen Bůva a nabídl jí, zda by mu nechtěla dělat sekretářku, což přijala. Také manželovi se profesně dařilo. Pracoval jako obchodní ředitel v Ústřední radě družstev a pracovně létal i na Západ.

Do života rodiny však zasáhla emigrace obou Anniných bratrů. Starší Pavel emigroval v roce 1966 a mladší Jaroslav v roce 1969. Po emigraci mladšího bratra bylo manželovi pamětnice s okamžitou platností zakázáno cestovat do západních zemí. Sama Anna Vyoralová se až po několika letech dověděla, že i ona sama měla být za emigraci svých bratrů perzekvována. Ředitel Evžen Bůva totiž dostal příkaz, aby ji ze zaměstnání propustil. Dle vzpomínek pamětnice se však jednalo o dlouholetého váženého člena KSČ, a proto se mu podařilo Annu Vyoralovou v zaměstnání udržet.

Poslali mi z Německa léky

Bratrům se mezitím začalo v emigraci dařit. Starší se stal díky výborným jazykovém znalostem majorem u americké armády a mladší se začal živit jako konstruktér. Oba se usadili v Německu. Především maminka pamětnice se snažila se syny udržovat neustálý písemný kontakt, a když Anna Vyoralová onemocněla sérovou hepatitidou, následkem které musela nastoupit do invalidního důchodu, poprosila je, aby jí z Německa poslali lék Legalon na regeneraci jater, který v tu dobu nebyl ještě v Československu dostupný.

Anna Vyoralová popisuje, jak si léky vyzvedávala: „Dostala jsem jenom výzvu na celnici, že tam mám balíček. Musela jsem do Libně, kde bylo ústředí, a tam teprve potvrdili, že jsem nemocná, a teprve potom jsem mohla jít na tu celnici to vyzvednout, protože se říkalo, že lidi takzvaně kšeftují s cizími léky. Nestačilo, že mi obvodní lékařka napsala doporučení, to musel někdo na tom ústředí, kdo mě viděl z rychlíku, ale dal tam razítko a teprve pak jsem mohla na celnici.“

Dcera je přednější

Invalidní důchod pamětnice využila k tomu, aby pomohla své dceři, která studovala medicínu a v posledním ročníku se jí narodil syn. Aby dcera nemusela studia přerušit, starala se Anna Vyoralová o vnuka sama až do jeho tří let, kdy nastoupil do školky. Zdravotní stav pamětnice se mezitím zlepšil, a tak souhlasila s tím, že se nechá zaměstnat jako uklízečka v ordinacích v Jungmannově ulici v Praze, kde začala pracovat její dcera, aby dceři mohla vnuka postupně „předat“ a on měl možnost si zvyknout.

„Nikdo to nemohl pochopit. Říkali: ‚Ty jako sekretářka ředitele půjdeš vytírat podlahy v ordinacích?‘ A já jsem říkala: ‚Mně je to jedno. Moje dcera je přednější.‘“ Poté pamětnice pracovala na několika administrativních pozicích. Jejím posledním působištěm byl Slovanský dům, kde dělala personalistku a asistentku ředitelky. Anna Vyoralová odešla do důchodu v necelých šedesáti letech.

Zpět do milovaného kraje

Po revoluci získali Hatlovi své umělecké kovářství, které se tehdy oficiálně jmenovalo Ústředí uměleckých řemesel, v restituci zpět. Tatínek Jan Hatle již nežil a maminka se svého podílu ve prospěch dětí vzdala. Sourozenci tak vlastnili polovinu. Druhá polovina, kterou vlastnil bratranec Otakar Hatle, připadla po jeho smrti jeho manželce, která ji však prodala, aniž by Anně Vyoralové a jejím sourozencům zachovala předkupní právo, což po několika letech soudních sporů potvrdil i soud.

Sourozenci poté druhou půlku podniku odkoupili a jako celek ho prodali. Zisk z prodeje si rozdělili a Anna Vyoralová si za utržené peníze koupila domek v Lázních Toušeň, které se nacházejí vedle Káraného. Po mnoha letech se tak vrátila do kraje, kde s rodiči a sourozenci prožila nejkrásnější chvíle v životě.