Anna Vyoralová

„My jsme měli ze začátku nádherné dětství. Než se ujmuli vlády komunisti a začalo se znárodňovat. Mého tatínka ze začátku nechali dělat v té dílně vedoucího, jenže pak se stalo to, že najednou pro něj přijeli a zavřeli ho. Maminka byla v šoku a tenkrát to nebylo tak jako dnes. Dneska nemůžete dítě pustit ani hrát si před dům, když je malé, ale my jsme se sestrou tenkrát byly samy v Káraném, bratři byli už starší a byli jinde, ale my jsme se sestrou byly v Káraném a samy jsme si ohřívaly jídlo, co nám maminka navařila. A najednou tam přijeli pánové, sice byli v civilu, ale prostě bylo to od policie. Nám bylo asi jedenáct let a byly jsme úplně v šoku. Oni prohledávali úplně celý dům a zahradu. Pak šel jeden pán i do sklepa a začal přehazovat uhlí. Naštěstí ho neodpřehazoval celé. Ale jeli i do Nechanic a vlastně potom teprve jsme se dověděli, že hledali takzvaně utajený majetek. Skutečně v Nechanicích na půdě v truhlách našli kování, jako kliky k oknům, zámky do dveří, prostě to, čím se zabývalo to stavební zámečnictví. […] My jsme se sestrou nevěděly, co máme dělat, tak jsme se sebraly, zamkly jsme po jejich odjezdu a pěšky jsme se rozhodly jít do Prahy. A ve Staré Boleslavi, akorát když jsme přecházely most mezi Brandýsem a Starou Boleslaví, tak jsme uviděli tatínka s maminkou, ti nás naštěstí spatřili taky a přijeli si pro nás. Tatínka právě pak zavřeli, protože objevili v Nechanicích nějaké to kování.“