Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Vyšata (* 1938)

Napravit chyby z minulosti

  • narozen 23. ledna 1938 v Tuchorazi

  • vyrůstal v rodině statkáře

  • o velké hospodářství rodina přišla během kolektivizace

  • rodina postižena kolektivizací

  • vyrůstal s cejchem syna kulaka

  • vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou

  • po okupaci v roce 1968 emigrovala manželka Olga s dcerou do USA

  • po sametové revoluci obnovil hospodářství v rodné Tuchorazi

„Mládí bylo zcela normální,“ odpovídá František Vyšata na dotaz, jak vzpomíná na léta dětství a dospívání. Narodil se 23. ledna 1938. Vyrůstal v obci Tuchoraz, která leží asi tři kilometry jižně od Českého Brodu. Františkova rodina tam už 400 let vlastní velký statek. „Takže jsem se hned od mládí zapojil, chtěl jsem pomáhat rodičům a prarodičům, od deseti let jsem pracoval a pomáhal, co bylo v mých silách,“ popisuje. Právě v Českém Brodě vychodil základní školu, poté přešel do Ústí nad Labem, kde navštěvoval chemicko-průmyslovou školu. Následně absolvoval Vysokou školu chemickou v Praze.

Už od dětství se František věnoval sportu. Děti z celé vesnice si chodily hrát na statek Františkovy rodiny. „Všechny soutěže, které se děly v Praze, jsem organizoval tady v Tuchorazi pro všechny místní děti. Běhali jsme, skákali, plavali, cvičili, hráli tenis. A já jsem to všechno už od těch deseti let organizoval,“ vzpomíná dnes.

Sportu zůstal věrný i nadále, na mistrovství Československa v atletice skončil osmý ve skoku o tyči. Závodil za pražskou Slavii a Duklu. Tam se prý nikdo o jeho pro problematický původ nestaral. „Když jste vrcholový sportovec, tak se nikdo moc nestará, že jste syn kulaka,“ popisuje. 

V dokumentech jsem měl napsáno: syn kulaka

Dobu osvobození v roce 1945 si František podle svých slov moc nevybavuje, byl v té době ještě malý kluk. Jednu vzpomínku ale přece jen má. Těsně po válce, když mu bylo sedm či osm let, chodil do kina na filmy, ve kterých byl příběh takový, že se Češi postavili Němcům a bojovali s nimi. „A mně se podle těch filmů dodnes zdají sny, jak taky bojuji s Němci, jak český národ bojuje s Němci.“

Obdobím, na které už má František mnohem jasnější vzpomínky, je doba komunistické totality. „To jsem prožíval špatně.“      S celkem 56 hektary polí byl Vyšatův statek největší ve vsi. „První dopad přišel na naši rodinu. Cílem bylo postupně dostat všechny zemědělce do jednotného zemědělského družstva. Všechny vesnice dostaly za úkol zlomit a přesvědčit všechny zemědělce, kterých bylo v každé vesnici dvacet třicet, aby vstoupili do JZD. Můj tatínek komunistické straně vzkázal, že jestli přijdou, tak má připravenou sekeru,“ vzpomíná František.

„Tak aby mohli přijít, dali ho nejdřív zatknout. A tím jim maminka statek vydala dobrovolně,“ dodává František. Tehdy byl jeho tatínek vězněn celkem na třech místech v Kolíně a také v pražské Ruzyni. Maminka nakonec musela jít pracovat jako kuchařka do závodní kuchyně a jeho tatínek jezdil s traktorem a oral pole. 

„V dokumentech jsem měl napsáno ‘syn kulaka’, čili nesmí dělat nic, jen nejnižší funkce, uklízet, pomáhat, podržet. Do sametové revoluce jsem tam pořád měl napsáno tohle,“ vysvětluje.

Ačkoli kvůli studiím odešel z rodné vesnice do Prahy, jeho původ ho dostihl i v hlavním městě. Třeba když po vysoké škole nastoupil do výzkumného ústavu. „Na všech školách a ve všech podnicích byl kádrový referent. A oni našli, že moje žena Olga utekla do Ameriky a že jsem ještě syn kulaka. Tudíž mě druhý den z každé práce vyhodili,“ popisuje František.

Já tady nehodlám umřít, řekla manželka a odešla do Ameriky

Kromě sportu se v Praze věnoval František také umění a kultuře, často chodil na Pražský hrad, do Národního divadla či galerie. Tak, říká, si s kulturou vypěstoval vztah. „Pořád jsem čekal, že komunistický režim jednou skončí a budu moct uskutečnit, co jsem plánoval. Jenže tím, že byl rok 1968 a přišli Rusové, moje žena Olga řekla, že slyšela, že Brežněv plánuje Prahu srovnat se zemí, jestli se budeme my Češi bránit,“ vzpomíná František na osudný rok, kdy přišel o manželku i o dceru. „Já tady nehodlám umřít,“ řekla mu prý tehdy jeho žena a i s čtyřletou dcerou odjela do Ameriky.

„Říkal jsem, že odjet nemůžu, protože cítím, že to jednou skončí. Rok 1968 tedy způsobil, že se mi rozpadlo manželství a přišel jsem o dceru a manželku,“ popisuje František.

A byla to právě kultura, která ho za totality, jak říká František, zachránila. „Jednou za mnou přišla kádrovačka a říkala: Pane Vyšata, prosím vás, náš podnik má 400 zaměstnanců a je vás asi posledních deset, kteří nejste v komunistické straně. Já mám pokyn vás vyhodit. Jste od nás z ulice, tak vám chci pomoct. Vymyslete si, co byste dělal, abych mohla ředitelovi podniku nahlásit, že jste se zapojil do socialismu. Abych vás nemusela vyhodit,“ vypráví František historku.

Nakonec se angažoval v rámci tehdejších odborů - Revolučního odborového hnutí (ROH), konkrétně v závodním výboru. „Říkal jsem: rozumím a zabývám se kulturou, co kdybych byl kulturní referent závodního výboru ROH? A ona říká: to by bylo báječné, to vás nebudu muset vyhodit,“ vzpomíná. František tak hned začal s organizací různých veřejných akcí, na které domlouval herce či známé osobnosti, aby tam vystoupili. Podobně například zorganizoval i výlet do galerie Ermitáž v tehdejším Leningradu. Na pozici kulturního referenta František působil asi deset let. „Dali mi tím pádem politicky pokoj.“ 

Až jednou bude tvrz na prodej, tak ji koupím

Když přišel rok 1989 a sametová revoluce, František měl radost, že bude moci uskutečnit svoje plány. Prý už dříve plánoval, jak napraví chyby z let totality. Měl na mysli ovocné sady v Tuchorazi, které v minulém režimu založilo a spravovalo JZD. Byly v době sametové revoluce roku 1989 v dezolátním stavu. Neprosperovaly a vedení družstva je plánovalo zlikvidovat.

„Předsedovi JZD jsem navrhl, že je to škoda a že bych si to vzal. Mám dva syny a manželku, kteří mi budou pomáhat, a že to dáme do pořádku. Že nic likvidovat nebudeme,“ vzpomíná František. A skutečně se tak stalo. Dnes (2019) František pěstuje patnáct odrůd jablek, na stálý pracovní poměr zaměstnává 45 lidí a dalších 100 najímá, když přijde období sklizně.„Když jsem sem přišel, musel jsem s mými syny všechno vykácet a všechno udělat nově. Dneska to lidé hodnotí jako nejkrásnější sady v republice,“ říká.

Dominantou malé středočeské vesnice Tuchoraz je odedávna středověká tvrz. František si tam chodil od dětství hrát. Vztah k místu měl také kvůli tomu, že ho vždy zajímal dějepis. „Už v patnácti letech jsem si říkal, že si to musím hlídat a až bude jednou tvrz na prodej, tak si ji koupím, jestli na to budu mít. A to se mi stalo, když mi bylo 80 let,“ vypráví František.

Developeři původně plánovali, že na pozemku tvrze vyroste 200 rodinných domků, a tak za nimi František chodil a přesvědčoval je, aby mu ji prodali. Po roce se mu škemrání, jak říká, vyplatilo, tvrz nakonec získal a dnes (2019) tam pořádá Jablkobraní a další kulturní a společenské akce.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Hana Mazancová)