Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Vyskočil (* 1939)

• narodil se 28. února 1939 ve Stíčanech

• rodina hospodařila na vlastním statku

• hlásili se k evangelické církvi

• otec Josef Vyskočil byl činný ve druhém i třetím odboji

• po roce 1948 poslal soud otce na 18 let do vězení

• matka Marie zemřela v roce 1958

• pamětníka po týdnu z kádrových důvodů vyloučili ze střední zemědělské školy

• z rodinného statku je vystěhovali

• otec byl v roce 1960 propuštěn na amnestii

• po roce 1989 získali Vyskočilovi většinu majetku zpět v restituci

Prvních šest let života Jaromíra Vyskočila na rodném statku ve Stíčanech poznamenala druhá světová válka. Jeho tatínek Josef Vyskočil se během ní zapojil do odbojové činnosti. „Předával zprávy a také hledal úkryt pro vysílačku,“ vysvětlil pamětník. Po válce obdržel Josef Vyskočil vyznamenání Československá vojenská medaile za zásluhy prvního stupně. Klidné časy však netrvaly dlouho a po únorovém puči v roce 1948 se Jaromírův tatínek zapojil do třetího odboje, za což ho soudce potrestal osmnáctiletým trestem odnětí svobody a začala šikana celé rodiny komunistickým režimem.

Ve stejné době přišel přípis, který Jaromírovi, jeho mamince a dvěma bratrům přikazoval, aby se vystěhovali z rodinného statku. Sám Jaromír nemohl studovat, ze školy v Kladrubech ho pro jeho statkářský původ vyhodili po prvním týdnu učení. Na rodinný statek se pak v polovině šedesátých let vrátili, avšak už bez maminky, která v roce 1958 podlehla vážné nemoci. Pamětník v domě číslo popisné 51 žije dodnes a o hospodářství se stará jeho syn.

Vysílačku nacisté nenašli

Jaromír Vyskočil přišel na svět 28. října 1939. S rodiči žil v obci Stíčany, která je dnes předměstím Hrochova Týnce. Narodil se do evangelické rodiny. O tom, že rodina se k Českobratrské církvi hlásila po dlouhé generace, svědčí také dochované rodinné kroniky. „Když zemřela moje pramáti Vyskočilová, tak ji nechtěli přijmout na katolický hřbitov. Její manžel šel tehdy do Chrudimi na úřad a ptal se, co má dělat. Tam mu prý řekli, že všude je země Páně, ať ji pochová na zahradě. A tak ji pohřbili na zahradě pod hrušku,“ vysvětlil pamětník dojatě. Hrušeň však po čase zašla a v roce 1929, když se stavěla nová stodola, potomci ostatky našli. „Udělali nový pohřeb na hřbitově ve Dvakačovicích,“ dodal Jaromír.

Dědeček Josef Vyskočil bojoval po boku svého syna v první světové válce a oba se z války vrátili. „Děda byl sokol, jmenovali ho čestným předsedou. V sokolské ideji jsme žili i po válce. Chodili jsme na cvičení, besídky a podobně,“ vzpomínal Jaromír, který si dokonce pamatuje sokolský slet v roce 1947 v Chrudimi. „Musel to být červen. Přijel také Jan Masaryk. Vidím ho jako dnes, jak sundal kabát a zůstal v košili, protože mu bylo teplo,“ líčil pamětník.

Tatínek Josef Vyskočil patřil během druhé světové války do odbojové skupiny, fungoval jako spojka a sháněl úkryt pro vysílačku. „Šel tenkrát za svým bratrancem a řekl mu, co se děje a že by o tom neměly vědět ženy. Ten mu ale oponoval, že je nutné, aby obsluze vysílačky někdo vařil. Zavolali tedy tetu, řekli jí, o co jde, a ta se o ně postarala. Byla to statečná žena,“ popsal Jaromír.

Němci měli údajně podezření, kde se otcem ukrývaná vysílačka nachází. „Stál tam ale transformátor a ten snad vysílání rušil. Je-li to pravda, je-li to tak, nevím. Ale říkalo se to,“ vysvětlil pamětník. Rodina za války hlady netrpěla, bydleli na statku a měli velké hospodářství, a tak si obživu obstarali z vlastních zdrojů.

My jsme Masaryka ctili

Z konce války si Jaromír barvitě pamatuje na výbuch u Brčekol. „Vzpomínám, když mě tatínek vzal na kolo, na sedátko, a jeli jsme se podívat na výbuch, který byl na konci války u Brčekol. Na trati Hrochův Týnec – Chrast, která byla tenkrát zablokovaná vojenskou technikou, stály vagony. Na některých vagonech byla naložená i munice. Ta munice jednu noc vybuchla. Sousední vesnice jako Brčekoly a Blansko to pocítily nejvíce, protože domy měly počechranou střechu. Některé byly shozeny tlakovou vlnou. Mám v očích ještě dnes jámu, která na té trati byla,“ popsal Jaromír dětskou vzpomínku.

Pamětník i jeho dva bratři Josef a Mirko zažili výchovu v masarykovském duchu. Podle Jaromíra vyprávěl ředitel obecné školy žákům o T. G. Masarykovi často. „Když byla nějaká oslava, šla celá škola do jedné třídy a pan řídící měl proslov, ale on vyprávěl ještě postaru. Dodnes mám v paměti jednu písničku: Všechny děti v jednom šiku půjdeme bránit republiku. Za tebou, náš Masaryku,“ recitoval se slzou v oku Jaromír Vyskočil.

Na Masaryka nedal dopustit ani po komunistickém převratu v únoru 1948, kdy se změnily školní osnovy a výklad soudruhů učitelů byl často poplatný režimu. Komunisty vytvořenou charakteristiku prezidenta Masaryka však Jaromír na měšťanské škole odmítal a nejednou se kvůli tomu dostal do problémů.

Nástup komunistického režimu byl pro rodinu temným obdobím. Soudruzi chtěli, aby tatínek vstoupil do JZD, ten to však bez váhání odmítl. Stal se navíc součástí třetího odboje. „V roce 1950 přivezl domů dva pány. Představil mi je jako strýčky z Prahy a já jsem to tak bral. Nevím, jak dlouho u nás zůstali, a možná tam byli dokonce několikrát,“ líčil pamětník. Co však měli tajně ukrývaní muži zjišťovat, Jaromír dodnes přesně neví.

Tatínkova protirežimní činnost ale neměla příliš dlouhého trvání. Státní bezpečnost zatkla nejen skrývané muže, ale také Josefa Vyskočila. Ten se po čtrnáctidenní vyšetřovací vazbě na pár hodin vrátil domů. Tam estébákům ukázal, kde ukrývá zbraně. „Jak tenkrát vypadal, to vám nemohu říct. Byl to hrozný pohled,“ řekl pamětník. 

Oběsit, oběsit! volal dav u soudu

Po více než tři čtvrtě roce se v jičínské sokolovně konal soud. Na ten se prý přišli podívat také místní soudruzi. „Oběsit, oběsit!“ provolávali prý na otcovu adresu. Josef Vyskočil od soudu odešel s osmnáctiletým trestem odnětí svobody. Maminka Marie mezitím musela povinně odvádět dávky státu, což se však ne vždy dařilo. Hanlivě o ní tak psali v chrudimském týdeníku Budovatel. „Paní Vyskočilová nedodala na státní nákup ani vejce, ani kilo masa, ale každou sobotu to u ní vypadá jako na jatkách,“ vzpomínal na slova v tisku Jaromír.

Maminka v roce 1951 onemocněla rakovinou prsu. S třemi syny se navíc musela přestěhovat do bytu v Přestavlkách, statek i veškerou techniku komunisté zabavili. Jaromíra v roce 1953 přijali na školu v Kladrubech nad Labem, obor chovatel koní. „Ale vydržel jsem tam jenom týden. Hned po neděli při nástupu mi vychovatel řekl, že musím k řediteli. Ten mi pak sdělil, že dostali dopis z okresu a že tam nemůžu být a musím jít domů. Ráno jsem se tedy sebral a šel jsem pryč,“ popsal situaci pamětník.

Maminka zemřela, ale tatínek na pohřeb nemohl

V únoru roku 1958 Jaromírova maminka podlehla rakovině, tatínek byl však stále ve vězení. „Žádal eskortu, aby se pohřbu mohl zúčastnit. Ale že to bylo v únoru, na výročí komunistického převratu, tak ho nemohli pustit. To mi říkal, až když se vrátil domů,“ přemítal pamětník nad dalším bolestivým momentem svého života.

Na vojnu Jaromír nastoupil v roce 1958 do Litoměřic a nakonec získal hodnost svobodníka. V roce 1960 tatínka z vězení propustili. V polovině šedesátých let pamětník odkoupil polovinu výměnku zpět a nastěhoval se tam společně se svým mladším bratrem a tatínkem.

Otec také řekl Jaromírovi o vpádu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. „Ten den jsem měl právě dovolenou, ale přesto jsem se sebral a zajel jsem do Březovic, což je asi osm kilometrů, abych viděl, jak to tam vypadá a co moji spolupracovníci. Po všech dílnách šel tehdy rozhlas. A vzpomínám, že před osmou hodinou, když už byla slyšet střelba z hlavní budovy Československého rozhlasu, pustili hymnu. Takže jsme si ji v té smutné chvíli vyslechli,“ řekl pamětník.

Na statku hospodaří další generace

V červnu roku 1969 se Jaromír oženil. S manželkou Janou přivedli na svět čtyři děti, nejstaršího syna Jaromíra, dceru Janu a poté dvojčata Evu a Ivu. O deset let později, ve věku osmdesáti let, zemřel Jaromírův tatínek. Pamětník říká, že mu nikdy nikdo nenabídl, aby vstoupil do komunistické strany, prý by to ale okamžitě odmítl. „Nikdo mě nikdy nelákal. Co by si otec pomyslel, moji předci by se museli obracet v hrobě...“ řekl.

Syn se v době normalizace dostal na zemědělskou školu do Chrudimi a později ho přijali také na vysokou školu. Byl to právě on, kdo se po pádu železné opony zasloužil o navrácení rodinného majetku, a na statku hospodaří dodnes. „Syn tomu dává rozum, ale hlavně sílu,“ dodal pamětník. Peněžitou náhradu za komunisty zabavené stroje Vyskočilovi však nikdy nezískali.

Základní hodnoty, které v Jaromíru Vyskočilovi pěstovali rodiče i dědeček, sám dodržuje dodnes. Zrána cvičí sokolské cviky a řídí se mottem: „Mít odvahu a vyznávat Masarykovo nebát se a nekrást.“