Ing. Petr Weber

„Vím, že to byla skupina též židovských uprchlíků, kteří šli dál a chtěli se dostat na Balkán a do Rumunska. Odtud pak do Palestiny. Šli přes Slovensko v době, kdy už na Slovensku byli Židé též koncentrováni. Bylo to už po Slovenském povstání a po tom prvotním období hájení. Nebyli ale ještě většinou deportováni na východ. Řada jich zůstávala. V Liptovském Mikuláši, kde byla jedna taková koncentrační oblast, nemyslím tím koncentrační tábor, tak tam oni nalezli u svých vrstevníků pomoc a úkryt, než pokračovali dál. Oni usoudili, že to děcko by to nevydrželo. Raději ho tedy nechali na místě a pokračovali beze mě. Shodou okolností v té rodině, kde mě zanechali, chlapec z té rodiny, Žid, měl přítelkyni, křesťanku, která do té rodiny docházela a tam mě spatřila. Zřejmě jsem jí padl do oka nebo se nade mnou slitovala, nevím. Prostě mě vzala k sobě do své rodiny, ke své matce a otci. A to byla rodina Weberů, která tehdy žila na Slovensku, a ujali se mě. Za války mě vydávali za synovce z Prahy, aby skryli můj původ, mou identitu.“

„Rodiče byli polští občané židovského původu, žili ve městečku Bochnia. Žili tam za války, kdy bylo Polsko obsazeno, a stali se součástí říšského prostoru. V tom městě byl zřízen malý koncentrační tábor, ghetto, kde byli Židé internováni, včetně mých rodičů, včetně celé rodiny, která byla, jak je zvykem u židovské populace, velmi rozsáhlá. Oni se snažili spolu s celou rodinou dostat z ghetta ven. Při té příležitosti vzali mě, tehdy dvouleté děcko, s sebou. Ovšem ten útěk se nezdařil. Nemám k tomu přesné informace, zlomkových informací se mi dostalo až v průběhu let. Pravděpodobně je ale ten člověk, který měl rodiče převádět, sám usmrtil, nechal v lese a mě jako děcko nechal v opuštěné chatě. Tam mě potom našli další uprchlíci, kteří šli dál a snažili se proniknout z Polska na Slovensko. S nimi jsem se pak dostal na Slovensko a příběh pak pokračuje dál.“

„Byl jsem členem komunistické strany od roku 1966 či 1967. Poté, co jsem se vrátil do Československa.“ – „Co vás vedlo k tomu, že jste vstoupil do strany?“ – „Bylo mi to nabídnuto. Pro mladého člověka to byla nabídka, která se neodmítá, pokud nemá opravdu jiné, velmi silné kořeny. A to já jsem neměl. Považoval jsem to svým způsobem za vyznamenání. Jako mladický, nerozvážný hoch jsem se naivně domníval, že můžu zlepšit svět. Že svým chytrým, geniálním mozkem něčemu přispěji, ale to jsem se hodně mýlil. Takže jsem byl členem KSČ ve fabrice, a dokonce jsem byl předsedou stranické organizace v té naší úzké oblasti. Pak přišel rok 1968, 1969. V roce 1968 jsem byl jedním z iniciátorů toho, aby se neplatily stranické příspěvky, dokud Rusové neodejdou, a pak mi to bylo samozřejmě spočítáno. Dostal jsem vyhazov ze Škodovky a dlouhou dobu jsem nemohl sehnat vůbec žádné zaměstnání. Mám dokonce úřední dokumenty, kde potvrzují, že jsem nezaměstnaný, což tehdy byla naprostá rarita, protože v Československu nezaměstnaní neexistovali.“

„Rok před maturitou v mých šestnácti letech zemřela matka, sestra už zemřela dříve na ledvinový problém. Rok poté zemřel otec. Takže já jsem 1. září 1959 pohřbil otce. Bylo mi sedmnáct let. Zlikvidoval jsem dům, respektive to bydlení, které jsme na té vesnici měli, a se dvěma kufry jsem odjel studovat do Prahy na internát. Abych to upřesnil, já jsem odmaturoval a prázdniny jsem ještě strávil s otcem, a on náhle zemřel. Takže jsem zůstal znovu úplným sirotkem, dá se říct.“

„Ty obce byly degradovány. Degradace procházela v několika vlnách. Ta první a zásadní byla samozřejmě válka. Holokaust. Vrátily se zlomky lidí, a ještě k tomu místně promíchané. Takže ti, co jsou dnes v Praze, přišli většinou z východu, ze Slovenska, po válce. Druhá rána přišla po vzniku Státu Izrael v roce 1948 a první vlně emigrace do Státu Izrael. Další mezník byl rok 1956 a maďarské události. Znovu nastal strach, co tady bude, a opět snaha odjet do zahraničí, legálně i ilegálně. Rok 1968 – opět. Takže všechny tyto prvky a časové souběhy způsobily, že obce ztrácely členy a zázemí a chřadly a upadaly. Hlavně upadaly majetkově. Staly se státem uznávanou církví, takže měly to, co jim stát laskavě dal. Stát samozřejmě platil duchovní, stát platil základní náboženské potřeby, řekněme u Židů macesy, víno, udržoval, co zbylo ze synagog, a to bylo všechno. Nějaké židovské vzdělávání dětí neexistovalo. Výchova duchovních tady nebyla. Pár vyvolených mohlo jít studovat do zahraničních rabínských seminářů v Maďarsku, ale tady v ČSSR nic takového neexistovalo. Zdálo se tedy, že obce zaniknou postupně úplně. Obrat nastal v roce 1990, kdy se objevily nové možnosti, a z těch zbytků začala vzkvétat židovská identita a život v Československu, později už tedy v České republice.“