Hana Weingarten, roz. Wertheimerová

„Co si vzpomínám, když jsme jeli v červenci do Hamburku, tak jsme jeli taky vlakem pro dobytek, ale bylo strašné horko. V každém vagónu byl jeden Němec, který nás hlídal, samozřejmě, tak jsme měli ty dveře uprostřed otevřené. Najednou jsem viděla, jak lidi žijí. Já jsem zapomněla, jak lidi normálně žijí. Tak jsem viděla děti na kolech, viděla jsem peřiny v oknech, viděla jsem normální lidi z toho vlaku. Tak jsem si uvědomila, že jsem vlastně zapomněla celý můj život, co jsem měla, a byla jsem zaměstnaná jenom tím životem, co mám.“

„Za těch šest let, co jsme čekaly na konec války, to měla být pro nás oslava. To nebyla oslava. My jsme byly tak nemocné a tak slabé, že jsme nepochopily, že je konec války. Hodně maminek, které byly čtyřicetileté ženy, tam zemřely po osvobození. Také moje maminka, v květnu. My jsme byly osvobozené 15. dubna. Byla jsem tak nemocná, že jsem nevěděla, co se s námi děje. Angličané také nevěděli, co se s námi děje. Oni přišli s několika lékaři, neměli žádné léky, žádné potraviny pro nás. Byla jsem tam ještě dva měsíce, než jsem se trochu zotavila a mohla být sama sebou. Angličané nám řekli, že nás odvezou, kam chceme.“

„Přišel nějaký Němec a místo toho, aby nás poslal do plynu, řekl, že ti lidi, co mohou pracovat, že je mají využít v Německu, poněvadž v Německu muži byli na vojně a neměli lidi, kteří pracují. Tak oni řekli: 'My uděláme selekci a vybereme ty lidi, co můžou pracovat a my je pošleme do Německa, my je vždycky můžeme zabít potom.' Měli jít všichni, kteří byli mezi šestnácti a čtyřiceti lety. Mně ještě nebylo šestnáct, samozřejmě, mně bylo čtrnáct. Mojí mamince už bylo jednačtyřicet, ale oni neměli ty dokumenty. Moje maminka se ptala: 'Co chceš dělat? Chceš jít nebo tady chceš zůstat?' Já jsem řekla: 'Já chci odsud pryč.' Ale bohužel, moje babička nemohla jít do selekce, poněvadž byla už šedesát let stará a nemohla říct, že je jí čtyřicet. Já jsem řekla, že je mi šestnáct a maminka řekla, že čtyřicet a tím způsobem jsme se dostaly z Osvěnčína ven a jely jsme pracovat do Hamburku.“

„Když my jsme přišly do Osvětimi, my jsme byly v „rodinném táboře“, tak už tam byl transport, který z Terezína odešel v prosinci. My jsme byly květnový transport, oni prosincový. Mezi nimi jsem měla přítelkyně, s kterými jsem i bydlela na pokoji. Najednou já vidím komíny a podle mého názoru, byla jsem třináct čtrnáct let stará, ty komíny byly továrny. Já jsem znala továrny, které mají komíny. Ty děvčata, co tam byly od prosince, mluvily jasně. Že je to plyn, že tam pálí lidi, že půjdou za šest měsíců jako ten transport předtím a my půjdeme potom. Nevěděla jsem, o čem mluví. Nejenže jsem nevěděla, o čem mluví, ale říkala jsem: Mně se to nemůže stát. Tahle válka nemůže být proti nám tak dlouho, my jsme nic neudělali, proto každý den jsem čekala, že ta válka skončí.“

„Já sama jsem byla v Bergen-Belsenu až do června, až jsem se uzdravila. Potom nás Angličané poslali kamkoli jsme chtěli jet. Byla část, která šla do Švédska, ale já jsem řekla, že chci do Prahy, tak nás nevzali do Prahy, ale vzali nás do Plzně, poněvadž Praha byla pod ruskou okupací, ale Plzeň byla pod americkou okupací. Z Plzně jsem jela vlakem do Prahy. Samozřejmě že jsem neměla žádné peníze, žádné zavazadlo, nic, ale lidi, když mě viděli, tak rozuměli, odkud přicházím a spousta lidí mi dala jídlo ve vlaku, poněvadž věděli, odkud jsem. Tak jsem jela bez peněz do Prahy a v Praze jsem šla na Wilsonovo nádraží a z Wilsonova nádraží jsem šla pěšky do Žitné ulice, kde jsem věděla, že žije naše Mařka, ta žena, která nebyla Židovka a pracovala u nás. Ona skutečně tam ještě byla a řekla mi, že kdyby mě viděla na ulici, asi by mě nepoznala, ale samozřejmě byla jako moje druhá maminka, velmi se o mě starala, když jsem přišla.“

„Oni řekli, že lidé mezi šestnácti a čtyřiceti lety musí jít na selekci. Mamince bylo už víc než čtyřicet, mně ještě nebylo šestnáct. Babičce samozřejmě už bylo šedesát. My jsme nevěděli, jestli je to pravda nebo ne. Také tam lidé vykládali, proč chtějí ty mladé lidí, protože vědí, že prohrávají válku, že měli strach, že ti mladí lidé mohou dělat nějakou revoluci, takže chtějí je popravit nejdřív. Noviny nebyly, nikdo s nikým nemluvil, tak moje maminka se mne ptala, jestli chci jít na tu selekci. Já říkám: ‚Chci na tu selekci, já jim řeknu, že je mi šestnáct, ty jim řekneš, že je ti čtyřicet, a třeba projdeme.‘“

„Co je velmi zajímavé a neobvyklé, to vám chci říct, že z tatínkovy strany, my jsme byli třináct vnoučat a všichni jsme to přežili. Přežili jsme to proto, že jen čtyři byli v Evropě za války, ti ostatní byli v Palestině nebo v jiných zemích, kam se odstěhovali. To bylo velmi neobvyklé, že třináct bratranců a sestřenic se sešlo po válce a nikdo nechyběl.“

„Všechno bylo v pořádku, až do doby, kdy přišel Hitler do Znojma. My jsme utekli, ale mysleli jsme si, že to není vážné, že se zase vrátíme, ale to byla chyba. Vzali jsme velmi málo věcí. Moje maminka mne vzbudila a řekla nám: ‚Na týden jedeme do Jihlavy ke strýčkovi a potom se vrátíme.‘ My jsme tomu věřili a věřila tomu i maminka. Moje maminka byla velká optimistka a my jsme to zdědili po ní. Samozřejmě do Znojma jsme se už nevrátili.“

„Já jsem se skamarádila s těmi dětmi, tam bylo hnutí Tchelet lavan, kam jsme chodili. Moje sestra mě tam vzala a kamarádi... Já vím, že jsme si tam hráli s plastelínou. Věděla jsem něco o Palestině, že je to velmi zajímavá zem a tak dále, to vlastně bylo sionistické hnutí, ale já jsem byla moc malá, abych tenkrát pochopila, co to je. Ale chodila jsem taky tenkrát na tělocvik do Makabi. Měli jsme Makabi, dvakrát do týdne jsme tam chodili cvičit. A bylo to moc fajn. Kamarádili jsme se mezi sebou.“