Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hana Weingarten, roz. Wertheimerová (* 1929  †︎ 2018)

• narozena 12. prosince 1929 ve Znojmě v židovské rodině

• dědeček byl majitel továrny na nakládané okurky a kandované ovoce, kde pracoval i otec

• na podzim 1938 odešli ze Znojma, nejprve do Jihlavy, pak do Prostějova a nakonec do Prahy

• konec roku 1938 starší sestra Miriam odjela se skupinou Alijat noar do Palestiny

• 1940 otec zatčen, uvězněn v Hamburku a Dachau, kde v roce 1942 zemřel

• 6. března 1943 odjela Hana s matkou transportem Cv do Terezína

• v Terezíně žila v domově L410 na pokoji č. 28

• 18. května 1944 deportována do Osvětimi

• v Osvětimi žila asi pět týdnů tzv. rodinném táboře

• v červenci 1944 po selekci poslána s matkou na práci do Hamburku

• v březnu 1945 přesunuty do Bergen-Belsenu

• 15. dubna 1945 osvobozeny Brity

• květen 1945 matka v Bergen-Belsenu zemřela

• červenec 1945 Hana se vrátila do Československa, žila v Praze u bývalé služebné

• 1946–1948 byla na ozdravném pobytu ve Švýcarsku

• 1949 odešla do Izraele

• 1951 se vdala, s manželem vychovala tři syny

• žili a pracovali též v zahraničí (USA, Itálie, Indie, Bulharsko, Singapur)

• žila předměstí Tel Avivu

• zemřela 1. června 2018

Hana Weingarten se narodila jako Hana Wertheimerová ve Znojmě do židovské rodiny. Rodina jejího dědečka patřila k největším znojemským okurkářům a vlastnila továrnu na nakládané okurky a jinou zeleninu a kandované ovoce. Hanin otec pracoval pro rodinný podnik jako nákupčí. Hana prožívala krásné a šťastné dětství až do roku 1938, kdy rodina musela ze Znojma ze dne na den prchnout před nacisty.

Za týden jsme zpátky

Nejprve zamířili k příbuzným do Jihlavy, později do Prostějova a nakonec do Prahy. Odchod z domova měl být dočasný, jak vzpomíná pamětnice: „Utekli jsme, ale mysleli jsme si, že to nebude tak vážné a že se zase vrátíme. To byla chyba. Vzali jsme velmi málo věcí. Moje maminka mě tehdy vzbudila a řekla: ,Na týden jedeme do Jihlavy ke strýčkovi a potom se vrátíme.‘ My jsme tomu věřili stejně jako maminka. Ta byla velká optimistka a my jsme to zdědili po ní. Samozřejmě do Znojma jsme se už nikdy nevrátili.“

Pro Hanku odjezd z domova znamenal například to, že skoro každý rok chodila do jiné školy. První a druhou třídu navštěvovala ještě ve Znojmě, třetí třídu v Prostějově, čtvrtou v Praze, v páté třídě už mohla jen do židovské základní školy v Jáchymově ulici v Praze. Později už židovské děti do školy chodit nesměly vůbec. Ráda vzpomíná i na výjimečně krásné časy ve špatné době, které trávila na židovském sportovišti v Praze na Hagiboru. Tam se židovská mládež mohla scházet a chvíli zapomenout na diskriminaci, kterou zažívala jinde. Tam se setkala mimo jiné s Fredy Hirschem a dalšími přáteli, většinou se sešli dříve nebo později opět v Terezíně.

Většina židovských obyvatel Prahy odjela do ghetta v Terezíně v průběhu roku 1942, ale Hana s maminkou tam dorazily až v březnu 1943. Hanina maminka totiž pracovala na židovské obci, kde měla na starosti vystěhování židů. Pamětnice upřesňuje: „Maminka pomáhala vybavovat dokumenty těm, kteří stihli odjíždět. V té době, kdy tam byla, už se mohlo jen do zemí Latinské a Jižní Ameriky, jinde už židy nechtěli. I kvůli její práci jsme odjely do Terezína relativně pozdě.“

Po válce u orloje

Dne 6. března 1943 odjela Hana s maminkou z Prahy transportem Cv do Terezína. Tam bydlela v dívčím dětském domově L410 na pokoji číslo 28. Děvčata z tohoto pokoje měla štěstí na dobré vychovatelky a navázala přátelství, která přetrvala další transporty, emigrace i komunistický režim. Některá z děvčat jako Hanka Wertheimerová odjela transportem na Východ, mnohé z nich nepřežily. Ty, které se po válce vrátily, udržovaly kontakty se svými kamarádkami z terezínského pokoje, i když osud je zavál do Izraele, Spojených států nebo dokonce Sovětského svazu. Po roce 1989, kdy politické překážky padly, se začaly scházet častěji. Příběh přátelství děvčat z pokoje č. 28 inspiroval německou autorku Hannelore Brenner-Wonschick k napsání knihy. Pokojem č. 28 v dívčím domově terezínského ghetta prošlo přes šedesát děvčat, válku jich přežilo patnáct. Deset děvčat z této patnáctky, včetně Hany Wertheimerové-Weingarten, se setkává pravidelně dodnes.

Pamětnice přibližuje atmosféru pokoje č. 28: „Museli jsme být večer v osm na pokoji. Některá děvčata hned usnula, ale většinou jsme večer ležely na kavalci a povídaly. Měly jsme velké debaty. Bavily jsme se o tom, co bude po válce. Myslely jsme si, že po válce náš život bude pokračovat přesně tak, jako před Terezínem. Že se vrátíme domů, do stejných bytů, budeme studovat a tak dále. Řekly jsme si taky, že se po válce všechny sejdeme u orloje v Praze. Samozřejmě, nikdo se tam nesetkal. Hodně děvčat se domů nevrátilo vůbec.“

Nenapravitelná optimistka

I když podmínky v Terezíně byly kruté, přátelství děvčat a jejich společné aktivity dokázaly otupit hlad i strádání. Nouze v Terezíně však neznamenala nic ve srovnání s tím, co je čekalo později na Východě. I na Hanu, její maminku a babičku přišla v polovině května 1944 řada. Optimistická povaha pomohla mamince i její dceři Haně přežít následující rok. Ačkoli maminka měla informace o dění v koncentračních táborech od známého, jemuž se podařilo z Polska utéci, nevěřila jim, a to ani poté, co sama a dcerou do Osvětimi přijela. Hana vypráví: „Když jsme vystoupili z vlaku, maminka sice viděla ostnaté dráty a pobíhající osoby, které na nás řvaly, ale tvrdila, že to není pro nás, že za dráty je určitě nějaký jiný tábor, který bude pro nás.“

Stejně tak pamětnice připomíná, že s maminkou nikdy otevřeně nemluvila o zabíjení plynem, účelu krematorií a všudypřítomnému kouři z komínů: „Když jsme přijely do Osvětimi, šly jsme do rodinného tábora, kde už byl transport, který z Terezína odjel v prosinci. My jsme byli květnový transport, oni prosincový. Mezi prosincovými jsem měla přítelkyně, se kterými jsem bydlela i na pokoji. Najednou tam vidím komíny a myslela jsem si, bylo mi tehdy třináct čtrnáct let, že to jsou tovární komíny. Ta děvčata, která tam byla od prosince, ale mluvila jasně. Že je to plyn, že tam pálí lidi, že půjdou za šest měsíců jako ten transport předtím a my půjdeme potom. Nevěděla jsem, o čem mluví. A nejenže jsem nevěděla, ale říkala jsem si, že mně se to nemůže stát. Tahle válka proti nám nemůže trvat tak dlouho, my jsme nic neudělali, a proto jsem každý den čekala, že válka skončí.“

Hamburk a Bergen-Belsen

V Osvětimi, v rodinném táboře žila Hana s maminkou a babičkou asi pět týdnů. Poté se dověděli, že proběhne selekce, jíž se mohou účastnit práceschopní mezi šestnácti a čtyřiceti lety. Hana uvádí, že měli na výběr, zda se k selekci přihlásí, nebo ne: „Maminka se mě ptala: ´Co chceš dělat? Chceš jít nebo tady chceš zůstat?´Já jsem řekla, že chci odsud pryč. Takže jsem šly, já jsem řekla, že je mi šestnáct, a ne čtrnáct, a maminka že je jí čtyřicet. Prošly jsme, dostaly jsme se z Osvětimi ven. Ale bohužel, moje babička nemohla jít do selekce, poněvadž jí bylo už šedesát let.“

Se skupinou dalších vybraných vězeňkyň se dostaly do Hamburku. Hana dodnes vzpomíná na obrazy, které vnímala cestou: „Bylo vedro, takže jsme měly otevřené dveře dobytčáku. Cestou jsem sledovala krajinu. Najednou jsem viděla, jak lidi žijí. Já jsem zapomněla, jak lidi normálně žijí. Viděla jsem děti na kolech, peřiny v oknech, zkrátka venku probíhal normální život. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem vlastně zapomněla na celý můj předchozí život, a že se zaobírám jen tím, co je.“

V Hamburku vězeňkyně pracovaly velmi těžce – odklízely trosky po bombardování a opravovaly poničené silnice. Později byly přesunuty do továrny, kde musely těžce fyzicky pracovat s minimálními potravinovými příděly. V březnu 1945 před postupující frontou Hanu i s maminkou převezli do koncentračního tábora v Bergen-Belsen. Stejně jako mnozí další, i Hana popisuje tento tábor jako peklo na zemi. Osvobození se dočkaly 15. dubna 1945, ale na samotný konec války Hana příliš nevzpomíná: „Po těch šesti letech, kdy jsme čekaly na konec války, jsme byly tak nemocné a slabé, že jsme nepochopily, že je konec války. Hodně maminek, sotva čtyřicetiletých žen, tam zemřelo po osvobození. Také moje maminka umřela v květnu, měsíc po osvobození a je pochována v hromadném hrobě.“ Hana zůstala v Bergen-Belsenu ještě další dva měsíce, než se trochu zotavila. Angličané osvobozeným vězňům nabídli, že je odvezou, kam budou chtít. Mnozí mířili na ozdravné pobyty do Švédska, Hana se ale chtěla vrátit domů.

Domů a do Palestiny

Britská armáda zajistila Hanin převoz do Plzně, odtud pokračovala do Prahy. V Praze její první kroky vedly k věrné rodinné služebné Mařce, která jí i její mamince do Terezína opakovaně posílala potravinové balíky. Doma zjistila, že nikdo z nejbližších příbuzných nepřežil. Její o čtyři roky starší sestra přečkala válku také, ale měla naprosto jiný osud. Rodiče Weingartenovi byli sionisté, tak starší dceru prozíravě poslali na přelomu let 1938 a 1939 s Jugend Aliah (Alijat noar, Alia mládeže) do Palestiny. Se sestrou se Hana sešla až po deseti letech v roce 1949, poté, co emigrovala do Izraele.

Po válce bydlela Hana u bývalé služebné Mařky v Praze. Od podzimu 1945 chodila do školy ve Vodičkově ulici, ale jak sama přiznává, moc se učení nevěnovala, protože už věděla, že ji čeká cesta do Švýcarska. Lékaři u ní zjistili tuberkulózu, kterou si přivezla z lágrů. Díky péči Židovské obce v Praze získala možnost vyjet do sanatoria ve Švýcarsku. Ve švýcarských Alpách strávila dva roky, pobyt financovala švýcarská židovská nadace. V té době si nedokázala představit, že by později v životě žila s někým, kdo neprošel zkušeností koncentráku, měla pocit, že by si s někým takovým neměla co říci.

Po dvou letech ve Švýcarsku se vrátila do Prahy a začala pracovat pro palestinský, později izraelský vystěhovalecký úřad. V průběhu roku 1949 odjela legálně jako jedna z posledních přes jihoitalské Bari do Izraele. Tam se seznámila s budoucím manželem, který pocházel z Polska. Vzali se v roce 1951 a společně později odjeli studovat do Spojených států. Hana studovala nutriční terapii, její manžel studoval zemědělský obor a stal se specialistou na chov drůbeže. Pracovně působil v různých zemích, žili a pracovali v Itálii, Indii, Bulharsku nebo Singapuru. Vychovali tři syny, každý z nich se narodil v jiné zemi. Před nedávnem Hana Weingarten ovdověla, v současnosti bydlí na předměstí Tel Avivu. Do České republiky se od 90. let sice vrací, ale s většinou z přítelkyň z pokoje č. 28 se před orlojem už nesejde.