František Wiendl

“Pak byla sokolská skupina Klatováků, kteří se osobně znali. To šlo přes toho chirurga, to byl taky Sokol, ten dělal lehkou atletiku. Přišel za mnou, říkám, jo, vždyť je znám všechny. Tak že je vezmeme. To byl takový ošklivý převod. Ta jedna si brala dítě. Bylo mu asi rok a půl. A Jirka Krbec tomu dítěti dal uspávací prášek, aby se nám cestou neprobudilo, nezačalo plakat. Muselo se jít v úplném klidu, zakázal jsem jim mluvit, aby se nebavili mezi sebou. V tom nejhorším úseku, když jsme přicházeli k té střelnici, Liščí a Červené dřevo, to dítě se na svahu rozplakalo. To byla hrůza! Tak zalehnout. Já jsem se potom plížil k silnici a říkal jsem, budu poslouchat, až se dítě zklidní, neuslyším ho, budu poslouchat, jestli po silnici nejdou hlídky, a hvízdnu. Trvalo to asi třičtvrtě hodiny. Dítě se zklidnilo, usnulo. Písknul jsem, oni přišli a přešli jsme silnici. Do kopce k té hranici už to potom byla hračka. Všichni přešli šťastně. Ale pro mě to mělo důsledky. Ta třičtvrtě hodina mi scházela na návrat. Takže jsem se vracel, vyšel jsem nad Chudenín na okraji hraničního pásma a bylo už světlo. Teď - já v lese. Stál jsem na okraji, aby mě nebylo vidět, a říkal jsem si, co si počnu? Vyjdu z lesa a široko daleko mě každý uvidí. Ale nezbylo nic jiného. Do práce jsme musel dorazit na osmou. Tak jsem vykročil, udělal jsem pár kroků, tam byla taková menší loučka, spíš palouček, kde byly kopky sena. Najednou: “Stůlj!” Tak jsem se rozhlídl a za každou kupkou na mě namířená puška. Zůstal jsem stát, oni se sebrali, do půlkruhu mě obstoupili. Co tam dělám? Tak jsem se představil, jak se jmenuju. Propustku do pásma jsem měl. Řekl jsem, že jsem od stavební firmy a potřebovali jsme nějaké řezivo. Tady se bourají ty stodoly, tak jsem to přišel obhlídnout, jestli by se nám něco hodilo, že bychom to odkoupili. “Víte, ony se tady dějou různé věci.” Když jsem se jim prokázal propustkou, kterou jsem si zařídil pro jistotu na okrese, pustili mě. Ptal jsem se jich: “Já jsem tady zůstal, protože jsem si uvědomil, že jsem blízko hranice. Zabloudil jsem a nevím, kde jsem. Potřebuju do Nýrska na vlak.” Oni mi vysvětlili, kudy mám jít na vlak. Tak jsem jim poděkoval a stihnul jsem to. Do práce jsem přišel mezi půl a třičtvrtě na osm. A ve třičtvrtě na osm už tam byl estébák! Oni to nahlásili. Udělal se mnou krátký protokol, řekl jsem mu to samé. A ticho po pěšině. Ale to víte: naši zavření, já byl zavřený těch čtrnáct dní, tři neděle. Teď mě chytili u hranice. Tak už měli určité podezření.”

„Tak jsem měl Schneidera na krku. Proto jsem vzal mapu, našel jsem si cestu, že ho převedu sám. A tím začaly mé převody. Našel jsem si na mapě trasu, kterou bych mohl v noci zvládnout, protože jsem tam nikdy nešel ani jsem tu krajinu neznal. Z mapy jsem si vyčetl údolí, zářezy, nešel jsem po silnici, ale terénem. Převod se podařil, dovedl jsem ho až do německé vesnice Jägershof.“

“Vzhledem k tomu, že Praha stále volala rozhlasem o pomoc, domluvili jsme se lidé z (odbojových) skupin. Už jsme stáli na náměstí, měli jsme nákladní auta, nalezli jsme na korby. V každém náklaďáku nás bylo plno, měli jsme zbraně - kulovnice i panzerfausty, všechno jsme měli, co jsme vzali Němcům. Oni nám to prakticky dali, mohli se bránit, ale v Klatovech se armáda nebránila, akorát NSDAP, kteří zastřelili v Klatovech 5. května pět nebo šest lidí. Stáli jsme na náklaďákách: ,Proč nejedeme?’ Nechtěli nás pustit. Rozčilovali jsme se, protože jsme se dozvěděli, že nás Američani nepustí do Prahy. Zlobili jsme se na ně, říkáme: ,Jak to, že nás nepustí?’ Ovšem oni řekli, že oni jsou armáda, oni že už si všechno zařídí. Později jsme se dozvěděli, že byla demarkační čára a měli povinnost (hlídat), aby se vše nepromíchávalo, tak nechali osvobození, čekali, až Rusové přijedou, až 9. 5. dorazili do Prahy.”

20. listopadu 1949 převáděli přes hranice skupinu sedmi lidí, mezi nimi generála Podlezla a zrádce Basáka. Wiendl s Prantlem měli půjčené větší auto, z Klatov vyjížděli sami dva a převáděné měli naložit cestou v Beňovech. Již cestou z Klatov si Wiendl všiml podezřelého černého BMW, věděl jistě, že patří StB, která tam na někoho čeká. Pro svou cestu měli připravenou krycí historku, že jeli shánět jablka. Lidi nabrali a předali Aloisi Suttému, který je převedl přes hranice. Vše proběhlo v pořádku. Až cestou zpátky zastavili v Klatovech na červenou a náhle auto obstoupili estébáci. Šli na jisto. Jen se jich zeptali na jména, zatkli je a odvezli do věznice.

„Vzpomínám si na případ pana Sekyry. Jeho bratr k nám den co den chodil. Pan Sekyra byl taky v Úvodu, zatkli ho a během tří neděl jeho rodina dostala informaci, že zemřel a že si mají přijít pro jeho svršky. Bratr pana Sekyry, který byl, stejně jako otec ve Volném pěveckém a dramatickém kroužku, byl slabší konstrukce, asi se domníval, že by všechny ty věci neunesl, tak tátu požádal, jestli by mi dovolil, abych šel s ním a pomohl mu svršky odnést. Dostavili jsme se do vstupní haly na gestapu v Klatovech. Byl tam dlouhý stůl, na jedné straně seděl jeden esesák, zrovna obědval z esšálku. Řekli jsme mu, že si jdeme pro věci po panu Sekyrovi. Na druhé straně dlouhého stolu byl malý uzlíček. On jenom kývl hlavou, já jsem uzlíček vzal a odešli jsme. To bylo všechno, co po panu Sekyrovi zbylo.“

„Otec byl v zajetí v roce 1917, když začala Velká říjnová revoluce. Takže viděl všelijaké hrůzostrašné věci, které lidé vyváděli při revoluci. Například vždycky vyprávěl, jak továrníka z fabriky, kde byl zaměstnaný, polili asfaltem, nasypali na něj peří, dali do káry a vozili ho po městečku. Nebo nějakému chlapíkovi rozpárali břicho, nacpali tam slámu a zapálili. Takže vždy říkal: ‚Nedej Bože, aby se sem ten bolševismus dostal.‘“

„A druhý den jsme se nastřelili do stařin, jak jsme říkali starému systému chodeb, kde se dolovalo stříbro. Já říkám: ‚Ty, Franto, člověče, zdrhnem!‘ Takže jsme začali plánovat útěk. Naše dílo bylo bohaté na uran, hravě bychom tam splnili dvě stě procent. Jenže nás zajímal útěk, (tak jsme pracovali jen, abychom dali sto procent, a jinak jsme si připravovali únikovou cestu). Jeden kamarád, který šel také fárat za trest, se dostal k mašinkářům a rozvážel materiál, mimo jiné fošny na výdřevu. A tak nám vozil zásoby fošen a my natloukali špršlíky v komínech, jež byly v systému starých chodeb. Komíny měly výšku tak třicet metrů. Takže jsme si připravili fošny, vytahali jsme je nahoru a nabíjeli na sebe, získali jsme žebřík, který nám měl při útěku pomoci, abychom byli rychlí a získali obrovský náskok, (než nás budou pronásledovat).“

„Šli jsme v houfu, prošli jsme hlavní branou stadionu a pokračovali k budově, kde jsme my sokolové mívali letní tělocvičnu. Tam byli němečtí vojáci. Jak jsme se blížili přes stadion, vyšli nám naproti dva nebo tři důstojníci. Nechali nás dojít skoro k té budově a ptali se, co chceme. Řekl jsem jim: ,Podívejte, Američani už jsou blízko, v Klatovech je povstání, nemá cenu, abyste vzdorovali. My vám nabízíme, že když složíte zbraně, zajistíme vám doprovod přes město do kasáren, kde budete ubytováni. Zbraně nám předejte.‘ Velitel nechal četu nastoupit a složit pušky do kozlíku. Naši si zase zbraně brali, obstoupili německé vojáky a dovedli do kasáren.“

Praha volala o pomoc, což byl signál pro vypuknutí povstání, proto se u Wiendlů sešla odbojová skupina Lidice. „Ale nikdo nevěděl co dělat, protože táta se pátého května teprve vracel do Klatov a potom zamířil rovnou na radnici, kde se vytvořilo ústředí odboje. Takže to dali na mne. Říkali: ‚Ty o všem víš, tak nás veď!‘ Věděl jsem, že máme zajistit stadion a spínačku. Tak jsem rozdělil úkoly a šli jsme na stadion. Mohli jsme to odnést, Němci nás mohli postřílet, ale neudělali to. Šli jsme k nim a vymyslel jsem takový plán. Řekl jsem jim: ‚Podívejte se, Američané už jsou tady, jsme s nimi ve spojení. Bylo by dobrý, abyste složili zbraně. My vám zajistíme volný odchod do kasáren.‘ Německý četař dal nastoupit posádku na stadion, naši lidé si vzali jejich pušky na ramena, obstoupili četu a doprovodili ji do kasáren. Získali jsme spoustu zbraní. Potom jsme šli odzbrojit kulometná hnízda. Tam jsme dostali ještě panzerfausty, těžké kulomety... Poslal jsem spojku na radnici, aby poslali náklaďák, na který jsme to všechno naložili a odvezli. Potom už byl klid, na Hůrce nikdo nebyl a čekali jsme na Američany.“

“Stáli jsme u sokolovny. A najednou přijeli Američani. Tanky, za každým pasem šlo družstvo Američanů. To už byla ulice plná lidí. Tehdy 5. května už kvetl šeřík, takže jim lidé házeli šeřík. Bylo to nádherné, nádherný moment, na který člověk nikdy nemůže zapomenout, jak přišli Američané. Dojeli na náměstí, začali je obsazovat, do každé ulice tank s namířeným kanonem. Obsadili ulice. Město ale už bylo vyčištěné, Američané tam přijeli v pohodě. Samozřejmě několik lidí to zaplatilo životem.”

„Mezi spoluvězni byl chlapík jménem Procházka, který předtím než vypukla válka se Sovětským svazem, šel na Východ, aby mohl bojovat proti nacismu. Jenže když přešel hranice, Sověti ho zavřeli, označili za špiona a šel do gulagu na Sibiř. A ten nám vyprávěl: ,Chlapci, nemáte ponětí, co to bylo za hrůzu. Toto je legrace.‘ Tehdy byly silné mrazy, já psal stavební deník a měřil teplotu. Říkal nám: ,Dokud v gulagu teplota neklesla pod minus padesát, museli jsme dělat. A nebudete mi věřit, docházelo tam i k lidojedství. Nebýt generála Svobody, nepřežili bychom. Díky němu jsme měli naději, že když se přihlásíme a vydržíme na frontě, přežijeme.‘“