„Potom jsem dostal to osvědčení a on řekl: ‚Za hodinu vás vyzvedne právník.‘ A tak bylo jasné, že mě propustili, v tom okamžiku jsem byl vyvázán z občanství NDR. Dostal jsem ještě propouštěcí dekret a potom mě právník z Vogelovy kanceláře odvezl pěším tempem, aniž by zastavil, přes přechod Invalidenstraße do Západního Berlína. Autem. Vyzvedl mě svým autem a jeli jsme v řadě aut. Dokumenty mi ale vůbec nekontrolovali, nezjišťovali, jestli jsem to já, lidé na hranicích evidentně znali to auto i toho právníka. A on pomalu projel. Jestli mu salutovali, to nevím. A potom jsem byl na Západě. Takhle rychlé to opravdu mohlo být, ten přechod z jednoho systému do druhého. Zajímavé bylo, že mě, ačkoli to odporovalo celé ideji NDR, propustil dokonce do Západního Berlína. Bylo to opravdu na poslední chvíli. Nedarovali mi ani hodinu trestu. Já bych totiž jinak stál 8. února na nádraží v Cottbusu a byl na cestě domů.“
„Já jsem nic do ruky nedostal. Moje akta šla dál a informaci, že jsem byl zadržen, tu sdělila československá strana státní bezpečnostní službě NDR. Moje údaje byly předány a stejně tak bylo předáno to letadlo a ten transport. Dohromady nám toho řekli jen málo. Nabízí se otázka, co Československo, stejně jako Maďarsko, zadržováním občanů NDR vlastně získalo. Znamenalo to pro československou stranu přece značné výdaje. Deset nebo čtrnáct dní platit ubytování a stravu, všechny ty byrokratické náklady, a to kvůli občanům cizí země. Vlastně mohli být československé vládě ukradení. Ale zdá se, že evidentně nebyli. Vidíme totiž, že zhroucení sovětského impéria a Varšavské smlouvy začíná v tom okamžiku, kdy se Maďarsko odchýlilo od společné linie, že uprchlíci z NDR se zadržují, a nechalo je projít. Další trhlinou pak bylo Československo a pražská ambasáda, v jednu chvíli československá vláda rozhodla, že je prostě nechá projít. A tím se potom systém v NDR zhroutil.“
„Později jsem slyšel, že NDR a její státní bezpečnostní služba vlastně po celá léta převážely uprchlíky v letadlech, ze Sofie, z Bukurešti, z Budapešti, z Prahy. Shromažďovaly je a tímhle způsobem je transportovaly. V našem případě k tomu přišlo ještě něco navíc. Okna byla zacloněná a my jsme čekali na start, ale já jsem skrze clonu mohl vidět, jak krátce poté, co jsme nastoupili, přijelo velké funkcionářské auto, čajka nebo zil, s vlaječkou NDR a také československou vlaječkou, a jak se tam jeden československý a jeden východoněmecký politik objímají, dva tři lidi stáli okolo. To znamená, že v přední části seděl politik, to letadlo bylo v podstatě využito pro vládní let, a v zadním traktu vezli uprchlíky domů. Za takovou hodinku a půl jsme potom byli na letišti Schönefeld.“
„Mě zatkli v Budějovicích 9., to bylo v sobotu, a pak nás ve středu, ale mohlo to být i úterý, posadili do autobusu. Byl to vězeňský transport, úplně normální autobus, mohli jsme i koukat ven. A vpředu i vzadu seděli strážní se samopaly a my jako vězni jsme byli jeden ke druhému připoutaní želízky na rukou. Ten autobus byl relativně plný, čtyřicet až padesát lidí, a z toho bylo přibližně deset osob z NDR. Čtyřicet lidí, z toho třicet Čechoslováků a taková desítka občanů NDR. Ten autobus jel z Budějovic do Prahy, do věznice Praha-Pankrác. Známé vězení, Egon Erwin Kisch o něm hodně psal. Rakouské vězení, potom ho používali i nacisté atd. A tam přišli občané NDR do jednoho traktu. Bylo nás tam takových třicet lidí, kteří se o tom víkendu pokusili o útěk. Ti ale byli i z okolí Bratislavy a ze všech koutů.“
„Vyrazil jsem vlakem v šest nebo šest třicet ráno. Z Budějovic do Kaplice potřebujete tak hodinu, jede to přes různé stanice. Byl jsem ještě trochu ospalý. A dvě tři stanice před Kaplicí procházeli dva čeští vojáci, o něco starší než já a se samopaly, od cestujícího k cestujícímu. Lidé vytahovali průkazy, ukazovali jim je a oni šli zase k dalšímu. Úplně nenápadně. A pak se postavili přede mě. Věděl jsem – dva chlapi v uniformách a já jedu do hraničního pásma! V NDR bych s tím na každý pád počítal, že někdy přijde kontrola a že to bude průšvih. Ale v Kaplici jsem s tím nepočítal, nenapadlo mě, že se to stane. Stáli přede mnou a chtěli vidět doklady. Tak jsem jim ukázal svoji východoněmeckou občanku. Předpokládám, že tihle pohraničníci měli instrukce pořádně prozkoumávat pochybné mladé lidi z NDR. Bylo to něco kromobyčejného. Většina z těch, kdo tam jeli, pocházeli z Kaplice, měli své doklady a znali se navzájem. Pak chtěli vědět, co pohledávám v Kaplici, a já jsem nejprve předstíral, že jim vůbec nerozumím. Ale jedna milá spolucestující se hned dala do překládání a ptala se, co mám v Kaplici v plánu. A tak jsem řekl, že chci někoho navštívit. Neměl jsem ponětí koho, to jsem si býval mohl dopředu připravit. Vymyslel jsem si jméno Josef Špritl. Řekli mi, že ho nikdo nezná. A ta překládající dáma mi řekla, že se teď jeden z vojáků ke mně posadí, že si všechno prověří a pak že bude zase všechno v nejlepším pořádku. V tom okamžiku mi bylo samozřejmě jasné, že by bylo obrovské překvapení, kdyby nějaký Josef Špritl v Kaplici byl. Bylo mi jasné, že to je pěkný průšvih.“
„Tohle jsem začal vnímat relativně brzy, vlastně už jako malé dítě. Tím, že mě rodiče učili: ‚Jsou věci, které slyšíš a vidíš doma, ale jakmile vyjdeš z domu, nesmíš se o nich zmiňovat.‘ Třeba sledování západní televize. Tuším, že na devadesáti procentech území NDR se dala chytit západní televize. Tři čtvrtiny občanů NDR také západní televizi sledovaly, každý večer v sedm osm hodin odešli všichni v podstatě mentálně na Západ. Ale o tom se nemluvilo. A i doma mi říkali, že nesmím zmiňovat, že se dívám na západní zprávy. Taková dvojí morálka. Také ve škole. Nejen já, ale i ostatní říkali věci, kterým nevěřili. Existovaly fráze, které mohl člověk použít jako slovní doplňky, slovní výplň nebo prostě skladební kameny věty, a pak je prezentoval a měl svůj klid. Takže když jsem řekl třeba: ‚Družba se Sovětským svazem je základem našeho vítězství‘, tak bylo jasné, že jsem ‚na správné straně‘. Nikdo proti tomu nemohl nic říct a tak nějak se to vždycky hodilo.“
Československo zadržovalo východoněmecké uprchlíky a vracelo je do NDR, bránilo tak sovětské impérium před zhroucením
Thomas Wieske se narodil 24. února 1958 ve městě Dessau (Desava) v tehdejší Německé demokratické republice. Všudypřítomná militarizace východoněmecké společnosti přivedla dospívajícího Thomase k pochybnostem o nastolené socialistické cestě jeho rodné země. Již ve třinácti letech se musel s ostatními spolužáky upsat k tříleté vojenské službě, která byla určena pro budoucí důstojníky. Před nástupem na povinnou vojenskou službu se v říjnu roku 1976 rozhodl utéct na Západ, a to přes Československo a Rakousko. Českoslovenští pohraničníci Thomase zadrželi již ve vlaku před jihočeskou Kaplicí, pokus o útěk tedy nedokázal zrealizovat. Po krátkém pobytu ve věznicích v Českých Budějovicích a v Praze na Pankráci byl východoněmeckým vládním letem přepraven do Berlína, putoval do vazební věznice v Halle a po odsouzení na rok a půl do Cottbusu (Chotěbuzi). Po vypršení plného trestu byl, podobně jako mnoho politických vězňů, „odkoupen“ západním Německem za valuty. Na Západě vystudoval a dnes je uznávaným odborníkem na oblast logistického práva. V květnu 2021 se v Českém Krumlově zúčastnil rehabilitačního řízení kvůli svému zatčení v roce 1976.