Alžběta Wildová

„Bombardovali u nás, bombardovali. Byli jsme schovaní v takovémhle rohu v posteli, na posteli s mámou – a teď přišel nějaký pán, jmenoval se Macák, on byl takový půldoktor. Že mu manželku zabilo. Dostala střep do čela. On chodil po ulici, aby se mu něco stalo, že nechce žít, když mu manželku zabilo. A on chodil, chodil, a nezabilo ho. Ťukal u nás na dveře, říkám: ‚Kdo to ťuká?‘ On to byl ten Macák: ‚Lidi chodí do kulturního domu, lidi chodí do kulturního domu.‘ Ve sklepě byli lidi, tam už byla sláma, deky… Já říkám: ‚Mámo, my tam iděme taky, my tam iděme, my tam iděme, my tam iděme.‘ Tak jsme vzaly na záda cejchy, ty menší dvě děti, Katku a Josefa, kteří byli ještě maličcí, když mně bylo teprve deset. Tak jsme šli do kulturního domu a tam jsme do rána přespali. A ráno vstáváme a říkají: ‚Je mier, je mier, je mier.‘ Najednou že přestali bombardovat. Potom jsme šli domů, všechno bylo popadané ze střechy, červené tašky jsme měli. Říkali jsme: ‚Co my tady?‘“