Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

prof. JUDr. Alena Winterová CSc. (* 1938)

• narodila se 13. dubna 1938 v Praze

• otec Bohumil Pour byl generálním tajemníkem Inženýrské komory

• matka Helena Pourová byla dcerou obchodníka s textilem Václava Rýzla

• pamětnice vystudovala Právnickou fakultu UK, obor občanské právo

• v letech 1961–1963 pracovala jako podniková právnička v Početnické službě

• v roce 1963 nastoupila na právnickou fakultu, na Katedru občanského práva jako asistentka

• od 80. let byla docentkou na PF UK

• v roce 1993 byla jmenována profesorkou PF UK

• v 90. letech se stala vedoucí Katedry občanského práva a proděkankou Právnické fakulty UK

• působila jako členka Akreditační komise a šéfredaktorka měsíčníku Právní praxe

• v roce 2020 byla jmenována emeritní profesorkou Univerzity Karlovy

• je členkou Legislativní rady vlády ČR

• v roce 2025 žila v Praze

Jen proto, že jí spolužák z právnické fakulty dal přečíst studii ovlivněnou marxistickým revizionismem, ji vyslýchali na Ruzyni celý den. Nikdy se nedozvěděla, kdo je tenkrát udal. Až do sametové revoluce byla na fakultě jen „dělníkem, který odučí, odzkouší a spěchá domů postarat se o děti“. Teprve na prahu důchodového věku odstartovala její kariéra.

Na Pankráci padaly bomby

Otec pamětnice Aleny Winterové, Bohumil Pour, pocházel z chudé rodiny kováře Františka Poura z Častolovic. Vystudoval Zeměměřičskou fakultu ČVUT, v oboru však nikdy nepracoval a ještě před válkou se stal generálním tajemníkem Inženýrské komory, která sdružovala inženýry na volné noze. Matka pamětnice Helena Rýzlová se narodila do rodiny podnikatele v textilu Václava Rýzla. Než se provdala za Bohumila Poura, pomáhala svému otci v obchodě s prádlem, a po narození dcery Aleny 13. dubna 1938 zůstala v domácnosti. O pět let později přišla na svět Alenina sestra Eva.

První vzpomínky pamětnice sahají ke konci války. Rodiče bydleli v Praze na Pankráci v nájemním domě, který z poloviny patřil dědečkovi Rýzlovi. Do první třídy v roce 1944 chodili do provizorních dřevěných baráků, protože z kamenné školy udělali Němci lazaret. Až do náletu na Drážďany byl v Praze relativní klid. Když 14. února 1945 začaly padat bomby na Pankrác, nacházely se sestry s matkou v bytě ve třetím patře. Honem se rozběhly do krytu ve sklepě. Přestože místo dopadu bomb bylo od jejich domu relativně vzdálené, pamětnice si živě pamatuje, jak tlaková vlna rozbila balkónové okno na chodbě. Střepy byly všude.

Bude mír, šlehačka i pomeranče

Po této události rodiče s dětmi na nic nečekali a odstěhovali se k prarodičům Rýzlovým na Zbraslav, kde si pronajímali byt ve vilce. Tam také zažili konec války. Přišel 9. květen a Alena Winterová vzpomíná, jak seshora od Baní přijížděly sovětské tanky a jak je davy vítaly šeříky. „Tatínek mi vysvětloval, že bude konečně mír,“ říká. „Budeme mít takové věci, které dosud neznáme, jako třeba banán, pomeranč – nebo považ, Alenko – šlehačku,“ sliboval tatínek, který za nimi dojížděl z Prahy. 

Po válce se rodina vrátila na Pankrác do dědečkova domu, kde bydleli až do roku 1948. Po převratu byla Inženýrská komora zrušena a tatínek začal pracovat jako úředník v bance, dědečkovy obchody byly znárodněny, dům mu zatím ještě patřil, ale veškeré nájemné šlo na vázaný účet, z něhož se hradily maximálně drobné opravy. Pourovým se podařilo vyměnit byt na Pankráci za větší na nábřeží Legií (dnes Janáčkovo). Tam začala pamětnice chodit do páté třídy obecné školy v ulici Kořenského. Ve stejné době také došlo k takzvané koedukaci, kdy do třídy začali chodit dívky a chlapci společně.

Před měnovou reformou už byly obchody prázdné

Rodiče před dětmi o politice nemluvili. Jediné, na co si pamětnice vzpomíná, byly politické hádky mezi dědečkem Václavem Rýzlem, živnostníkem, a jejím otcem, levicovým intelektuálem. Oba rodiče pamětnice byli sociální demokrati a ti se po převratu v roce 1948 nechtěně ocitli v Komunistické straně Československa (KSČ). Matku po prověrkách v roce 1969 ze strany vyškrtli, ale otec v KSČ zůstal. Jelikož měl dědeček jako bývalý živnostník malý důchod a babička vůbec žádný, nastoupil v důchodovém věku jako skladník do výrobního družstva. Dům vynuceně věnoval státu, přičemž v rodině se traduje, že na darovací smlouvě škrtl slovo „dobrovolně“. „Ale přes všechny útrapy nakonec nebyl dědeček životem znechucen,“ vzpomíná pamětnice.

V roce 1952 poslouchali rodiče v rádiu proces se Slánským a „snad tomu i částečně věřili,“ vzpomíná pamětnice. O rok později, několik dní před měnovou reformou, už lidé tušili, že se něco stane, z obchodů totiž zmizelo veškeré zboží. I maminka Aleny Winterové se na poslední chvíli vydala utratit úspory. Pamětnice vzpomíná, že přinesla krásný, avšak zcela zbytečný červený kufřík a pěknou látku. Z ní pak dceři ušila šaty do tanečních. Víc se koupit nedalo. A ještě jednu věc si pamatuje – jak šli se školou na pohřeb Klementa Gottwalda. „Stáli jsme na Hradčanském náměstí v nekonečné frontě. Ale kam jsme došli a co jsme nakonec viděli, to nevím. Jestli jsme nakonec nezdrhli…“ směje se Alena Winterová.

Rakouský občanský zákoník platil do padesátých let

Na 50. léta pamětnice vzpomíná jako na období „svazáckého šílenství“. Sice je nenutili vstoupit do Československého svazu mládeže (ČSM), ale všude vládlo až frenetické veselí. „Oni pořád tančili po ulicích, věčně v těch modrých košilích, to bylo až směšné. Na Arbesáku [Arbesovo náměstí] se rozjásaně tančilo. To byl silný dojem takového trochu blázince,“ kroutí hlavou Alena Winterová.

V 15 letech přestoupila na jedenáctiletku do deváté třídy. Studium končilo maturitou. Chtěla studovat jazyky nebo historii, ale tatínek ji přemluvil na práva. „V té době, v roce 1956, nebyl o právnickou fakultu téměř zájem. Přijímali 90 lidí a hlásilo se jich 100,“ říká Alena Winterová. Studiem procházela dle vlastních slov pasivně, dokud nenarazila na obor, který ji začal zajímat – civilní právo. „Dobrý rakouský občanský zákoník totiž u nás platil až do roku 1950 a my měli profesory, kteří ho vystudovali,“ vzpomíná.

Spolužáka zavřeli na dva roky

Do ročníku s nimi chodil Jan Čermák. Zajímal se o politickou ekonomii, zejména o učení Milovana Djilase, jugoslávského politika, marxistického teoretika a zastánce radikálních reforem komunistického systému, který byl v roce 1956 souzen za kritiku systému a stal se disidentem. Pod jeho vlivem sepsal Jan Čermák studii o tzv. „lidovém kapitalismu“, jehož hlavní myšlenkou bylo, že se výrobní prostředky a podniky mají rozdělit mezi ty, kdo v nich pracují, a dal ji Aleně Winterové přečíst. „Nikdy jsme nepřišli na to, kdo ho udal,“ vzpomíná pamětnice. Pamatuje si, jak jednoho dne spěchala do školy, když se ozval zvonek a za dveřmi stáli dva muži v kožených kabátech. Psal se rok 1958. Řekli jí, že počkají dole – a skutečně, před domem stál Tatraplan. Pamětnici ani nenapadlo klást odpor, nastoupila do vozu a zeptala se, kam jedou. „To se dozvíte,“ odvětili. Odvezli ji do Ruzyně a celý den ji vyslýchali jako svědkyni v kauze Jana Čermáka, obviněného z podvracení republiky. Zajímalo je hlavně, komu studii ukazovala a co si o ní myslela. Dala ji přečíst jen svému příteli a budoucímu manželovi a stála si na svém, že ji nijak nezaujala. Nakonec jí dali přečíst protokol. Ten museli dle slov pamětnice přepsat, protože se ohradila proti něčemu, co neřekla, a opravy se tehdy nedělaly. Ve čtyři odpoledne ji vystrčili před dveře a tím to pro ni naštěstí skončilo. Zato Jana Čermáka režim odsoudil na dva roky nepodmíněně. Když se vrátil z vězení, byla už 60. léta a jemu umožnili fakultu dokončit. Přehlédli dokonce i to, že ho Alena Winterová zapisovala do prezenční listiny i v době, kdy už byl ve vazbě. Nikomu nic nezazlíval. „Ale duševně ho to změnilo,“ vzpomíná pamětnice, „byl jiný.“ 

Návrat na fakultu

Po absolutoriu v roce 1961 nastoupila Alena Winterová jako podniková právnička v Početnické službě, která zpracovávala data pro Ministerstvo vnitřního obchodu. Po třech letech dostala nabídku od bývalého učitele – na Katedře občanského práva se uvolnilo místo asistenta. „Tím jsem se dostala na právnickou fakultu a zůstala tam až donedávna,“ říká. Místo asistenta bylo špatně placené, byla by dostala méně než polovinu svého tehdejšího platu, ale tatínek jí řekl: „Jen běž, akademická činnost je lepší,“ a než se jí plat na vysoké škole dorovnal, doplácel jí rozdíl ze svého.

V 60. letech došlo k velkému oživení zejména v kultuře. Alena Winterová vzpomíná hlavně na divadla – na Semafor a na Havlovy hry v Divadle Na zábradlí. „To bylo zjevení v tom jazykovém marasmu té bolševické byrokracie,“ říká. Vdala se už ve druhém ročníku, děti se jí ale narodily až po škole. Dominika v roce 1963 a o dva roky později Filip. Hned po krátké mateřské dovolené se vrátila do práce. 

Vojáci rozstříleli sirénu

Na cestování Winterovi neměli, pamětnici se ale ve školním roce 1967/68 naskytla velká příležitost ročního stipendia pro doktorandy na nové univerzitě Université du Soleil v Nice. Měla sice dvě malé děti, ale rodina ji podpořila. Stipendium bylo skromné, vystačilo sotva na stravu a kolej, ale stálo to za to. Pražské jaro ji minulo, zato ve Francii zažila studentské bouře a generální stávku. „Celý život se tam zastavil,“ vzpomíná, „popeláři přestali vyvážet odpadky, vlaky přestaly jezdit, zavřela se nádraží i obchody.“ 

Na konci června se vrátila do Čech a s dětmi odjeli na chatu v Dobřichovicích. Tam je zastihl 21. srpen 1968, kdy se od sousedů dozvěděla, co se děje. Rozhodli se raději vrátit do Prahy. Bydleli tehdy nedaleko Smíchovských kasáren a z oken pozorovali tanky. Vzpomíná, že lidé se bouřili, vojákům se smáli nebo s nimi diskutovali. Brzy musela jít nakoupit, děti nechala doma. Najednou se na protějším domě rozhoukala siréna a vojáci na ni začali střílet, až ji umlčeli. Tehdy měla Alena Winterová opravdový strach. Běžela domů za dětmi: „Sedly si do špajzu, chytré byly jako opičky,“ usmívá se.

Po prověrkách se vyškrtávalo a vylučovalo

Po létě žila fakulta tím, kdo se udrží a kdo půjde. Škola byla plná straníků, pamětnice byla jedním ze dvou přednášejících, kteří nikdy nevstoupili do KSČ. U prověrek se vstupem vojsk nikdo nesouhlasil, za což straníky buď vyloučili, nebo vyškrtli. „Vyškrťáci se udrželi,“ vzpomíná Alena Winterová, „na naší katedře se udržela většina.“ Mohli sice učit, ale měli zaražený postup. Vyměnili děkana i rektora a ti zůstali až do revoluce.

Alena Winterová jako nestraník žádné výhody neměla. Na katedře byla až do roku 1989 dle svých slov jako dělník, který odučí, odzkouší a pak spěchá domů postarat se o děti. V roce 1984 vyslalo politbyro ÚV KSČ nadřízeného pamětnice na školení do Moskvy, Alena Winterová za něj musela převzít přednášky. Nebylo však obvyklé, aby odborná asistentka přednášela celý kurz, jmenovali ji tudíž docentkou. Tehdy se nedělaly habilitace, nicméně začátkem 90. let si ji musela dodělat.

Kariéru odstartovala v době, kdy jiní šli do důchodu

Až s revolucí se Aleně Winterové otevřely nové možnosti. Vzpomíná, jak studenti stávkovali, okupovali školy, nikoho nepouštěli dovnitř a jak je lidé různě podporovali. Sama pamětnice jim nosila domácí koláče. Rektora propustili. „Někteří jsme si mysleli, že to byl příliš krutý trest, ale pak se ukázalo, že vyhodil Radima Palouše za podpis Charty 77, tak to bylo nezbytné,“ říká.

V roce 1990, téměř na prahu důchodu, její profesní kariéra teprve nabrala strmý růst. V roce 1993 byla jmenována profesorkou a povýšila na vedoucí Katedry občanského práva. Tuto funkci vykonávala deset let. Sedm let od roku 1990 do roku 1996 fungovala jako proděkanka Právnické fakulty UK. Deset let také vedla jako šéfredaktorka měsíčník Právní praxe a šest let byla členkou Akreditační komise, která schvalovala obory na nově vznikajících soukromých vysokých školách.

„Vlastně ani nevím, kdy jsem odešla do penze,“ říká Alena Winterová, která je dodnes členkou Legislativní rady vlády ČR. Až do roku 2024 přesluhovala, přednášela a zkoušela u státnic. Při odchodu z fakulty v roce 2020 byla jmenována emeritní profesorkou Univerzity Karlovy. „Takže mám doživotní právo tam chodit a třeba jim do něčeho mluvit,“ končí své vyprávění s úsměvem pamětnice.