prof. JUDr. Alena Winterová CSc.

„V tom bytě, kde jsem odcházela do školy jako poslední, rodiče – ti už odešli do práce, tak někdo zazvonil ve druhém patře. Domy se nezamykaly přes den, vůbec v Praze, až v deset večer. Ono bylo tak nějak relativně bezpečno nebo pocit bezpečí člověk měl, i dospělí, nejenom děti. No tak někdo zazvonil, tam dva chlapi odporní v těch kožených kabátech, opravdu jak vymalovaní, ti fízlové, a ptali se, jestli jsem to já, že na mě počkají, že půjdu s nimi. Něčím se prokázali, ale víte, no který mohl být rok? Možná 1958... Tak že na mě dole počkají. A já jsem sešla dolů a čekali tam v takovém tom černém Tatraplanu. No tak jsem se samozřejmě ptala, ale oni mi nic neřekli, kam mě vezou a nic: 'To se dozvíte…' To je hrozné, jak jsme se jich báli, už jenom takhle, že se člověk nevzepřel, neodvážil se vzepřít. No tak mě dva hnusní chlapi vzali do auta a někam mě vezli.“

„My jsme byli pionýrského věku a s tím Pionýrem to tak nějak prošlo, žádný velký nátlak. Ale ti svazáci potom, ne že by nás nějak donutili tam vstoupit, to ani snad ne, ale jak oni byli – několik takových těch veleaktivních svazáků, kteří chtěli rozhýbat život svazácký na té škole hlavně zpěvy a tanci. A oni furt někde tančili po ulicích, věčně v těch modrých košilích, to bylo dost hrozné, ale směšné, ne že by to někoho nějak mělo popuzovat. Na Arbesově náměstí, do kterého ta Kořenského ulice ústí, tam je dneska park, ale nebyl tam ten park, to náměstí bylo vydlážděné a nebylo tam nic anebo tam přijel cirkus, tak tam se věčně tančilo rozjásaně 'Zítra se bude tančit všude'. To byl teda silný dojem takového trochu blázince.“

„Vysvětlovali mi, že bude konečně mír, takže budeme mít – tatínek říkal: 'Budeme mít i takové věci, které dosud neznáme, jako je třeba banán, pomeranč.' Tak to jsme opravdu neznali v té době, anebo: 'Představ si, Alenko – šlehačka!' To si pamatuju, tatínek mi takové věci líčil, které ten mír přinese."