„Dopadlo to tak, že restituce byla přiznaná. V podstatě to je taky takový podnik… nevím, na kolik milionů to tenkrát odhadovali. Ale druhá strana zase tvrdila, že to nemá žádnou hodnotu, že to je na spadnutí. A bylo to tam pořád v nezměněném stavu, i ta ruská červená vlaječka od Prvního máje tam byla zapíchnutá v květináči a pořád se nic nedělo. … Pořád jsme museli něco dokazovat. Tak jsem to vyřizovala, pak přijeli zástupci šroubáren. Znali jsme se z minulosti jako mladí. To všechno probíhalo a pak ten úřad. Potom z těch několika milionů, že už tam není tohle… Všechno už tam nebylo. Měli jsme tam svoji pilu, všechno bylo zařízené na dřevovýrobu, to všechno zmizelo. Zmizely i věci, které bychom tam bývali mohli mít na zahradě, ani houpačku nebo všechny otcovy patenty, to bylo promlčené. Nic…“ – „V té továrně pak byla šroubárna?“ – „Nejdřív tam přišel nějaký národní správce.“ – „Úplně tu výrobu hned zničili?“ – „Zrušili to, zmizelo tohle, zmizelo tamto, nevím, kam to přišlo. Taková moderní pila, katry, odsávání hoblovaček. Všechno bylo zařízené tak, že se mohl zmáčknout knoflík a jedeme dál. Všechno zmizelo okamžitě, včetně těch dvou psů, které nám nabídli, ať si je vezmeme. Říkali jsme, že nejdřív musíme někde bydlet, a druhý den už tam psi nebyli, ani si nechci představovat, jak to bylo. … Pak byl zas ten kolotoč, něco někam jít podepsat, zase nemáš nárok, jiný přepočet, že to je na zbourání, že by to stejně spadlo. Původní odhad se zredukoval na necelou polovinu. Něco nám dali, ale dostala jsem to v kupónech. Nominální hodnota byla nějaká, ale prodejné to nebylo. Něco jsem prodala v první vlně, každému z dětí jsem dala třetinu a třetinu jsem si nechala a vrazila do baráku.“
„Otec byl vyučený strojní zámečník a jak se tak tehdy chodívalo na vandr – on byl ročník 1887 –, tak šel na zkušenou do Hamburku. Tam šel k maríně a nechal se najmout jako strojník na loď a tím se stal námořníkem. Absolvoval cestu lodí do New Yorku a zpátky. A potom, když vypukla první světová válka, tak se musel vrátit, protože byl odvedený. Rodiče mu volali, že by mu hrozilo nevím co, tak se vrátil a byl zase u maríny v rakouské armádě. Mám jeho zápisky, co všechno zažil a kde všude byl, jak se divili na Kanárských ostrovech, proč se to tak jmenuje. Moc na to vzpomínal. Potom se vrátil a začal takzvaně podnikat. V Americe viděl, jak třeba potřebují v domácnosti žebřík. Byl takový, že si najal nějakou dílnu na Trávnících, tam vymyslel to žehlicí prkno, bylo v nějakém filmu, jak to ten Burian nemohl složit a rozložit. Byly to takové hezké věci. Na jarmarku to prodal, až se propracoval k vlastnímu učedníku, začal takhle. Když byl ještě v Americe, posílal rodičům peníze, co vydělal. Za to potom platili nájem za pole, na kterém otec začal stavět [továrnu].“
"Říkám, ten příběh není nic mimořádného. Byli na tom lidi hůř. Musí se s tím člověk vyrovnat. My jsme naštěstí nebyly vychované jako továrníkovy holky. To prostě ne. Otec říkal: 'Neznám slovo »neumím«, tak se to nauč.' A bylo vyřízeno. Tak to nám v životě prospělo velice. Říkala jsem, na kolena mě nikdo nedostane.
Ségra to měla horší, ještě nebyla plnoletá, chodila s klukem, který emigroval. To byl taky nějaký šperkař. Pak jsem se to dozvěděla, když jsem přijela domů. Byla pro ni doma StB, že ji sebrali. Vezli ji do Liberce, kde ji nechali sedět v cele bez kliky, chtěli po ní spolupráci. To nešlo. Byla tím dlouhou dobu psychicky hrozně postižená. Já jsem se tolik nebála zatím, protože jsem neměla přímý důvod, že by mi někdo vyhrožoval nebo mě mlátil, to vůbec ne. Ona říkala, že to bylo hrozné. Třeba jsme šly do kina od půl šesté, za námi jelo auto. Ona se pořád ohlížela a bála se, že ji seberou. Říkala, že ji tenkrát v noci odvezli na Paceřák [Paceřický kopec cca 10 km v polích od Turnova]. A vysadili ji tam. Říkal, že nikdy nebyla věřící, ale modlila se, aby se dostala nějak domů. Bála se dlouho. Pálily jsme korespondenci, co jsme si posílaly, když už jsem byla v Praze. Pak to už všecko šlo do ztracena."
"Dostala jsem k padesátinám odvolání, když už to bylo všechno vyřízené, že jsem příliš demokratická. To že by nešlo takhle. Dodneška nevím. Sranda byla, dneska se už tomu člověk směje. Byla celozávodní schůze a že se budou rozdávat nějaké medaile. Holky říkaly: 'To přeci taky dostaneš.' Nevím, jdu tam jako řadový člověk. Už jsem byla odvolaná k 1. prosinci, měla jsem šestého narozeniny a k 1. prosinci jsem dostala tenhle prezent. A to jsme se ještě dohadovali, jestli budu dělat na dětském, nebo na gynekologii, dětské vedla předsedkyně KSČ. Řekla jsem, že to nechci. On řekl, že mi to může dát příkazem. Řekla jsem, že zákoník práce znám, měsíc v roce můžu dělat přikázanou práci. On: 'Vás taky můžu nechat zametat dvůr.' Já zákoník znám, 30 dní v roce. Tak jsem dostala přikázáno dělat 30 dní v prosinci někde staniční a 30 dní v lednu."
"Už byl únor vlastně. Takže tím, že jsme měly jenom matku, stará babička s námi a teta, takové ty starší příbuzné. Bydlely jsme všichni dohromady. Já jsem byla na škole, takže stěhování jsem nezažila. To jsem přijela příště domů a už jsme bydlely jinde. Měly jsme velké psy, které nám nabídli a druhý den už nežili, už jsme je ani neviděly. Měly jsme kliky ulámané. Milice nás hlídaly na chodbě v bytě, který jsme měly ve fabrice. Bylo to takové děsivé trošku. No, ale přežily jsme. Vystěhovali nás do domku, který byl před adaptací určený pro zaměstnance. No, a žijeme tam dodnes."
Úspěšnou továrnu otec vybudoval od nuly, komunisté z ní rodinu vyhnali
Květoslava Wodziková, rozená Bartoňová, se narodila 6. prosince 1933 v Turnově. Její otec Josef Bartoň se v mládí nechal najmout na zaoceánskou loď do New Yorku, kde posléze zůstal a dva roky pracoval. Z USA se vrátil k odvodu do rakousko-uherské armády a nastoupil k námořnictvu. Na válečné lodi Císař Karel VI. sloužil mezi léty 1910 až 1918, a tak zde prožil i první světovou válku. Po návratu domů začal podnikat a i díky svým vlastním patentům vybudoval úspěšnou firmu Bartoň YORD, která vyráběla zahradní nábytek. Josef Bartoň zemřel v roce 1947, krátce nato po nástupu k moci komunisté firmu znárodnili a rodině sebrali veškerý majetek. Bartoňovi dál čelili perzekucím, sestru pamětnice stíhala Státní bezpečnost (StB), strýc se zabil poté, co mu sebrali obchod. Květoslava Wodziková se stala zdravotní sestrou, zpočátku působila v Turnově, Varnsdorfu či Frýdlantu, kde se vdala a založila rodinu. Její tzv. buržoazní původ se stal překážkou po celý život, vedlo to i k rozpadu prvního manželství. Odešla do Prahy, kde od roku 1966 pracovala v Ústavu pro péči o matku a dítě, dlouho jako vrchní sestra. V roce 1983 ji pro přílišnou „demokratičnost“ sesadili na řadovou zaměstnankyni. Po sametové revoluci se účastnila restitučního řízení, po vleklém procesu získala zpět jen část majetku. V roce 2022 žila v Turnově.