Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslava Wodziková (* 1933)

• narodila se 6. prosince 1933 v Turnově

• otec Josef Bartoň se nechal najmout na zaoceánskou loď, dva roky pracoval v USA

• mezi léty 1910 až 1918 sloužil na rakouské válečné lodi Císař Karel VI.

• během první republiky vybudoval úspěšný podnik Bartoň YORD, vyráběl zahradní nábytek

• v roce 1947 otec předčasně zemřel

• v roce 1948 komunisté firmu i veškerý majetek rodině zabrali

• rodina čelila perzekucím, sestru stíhala StB, strýc tragicky zahynul

• pamětnice se stala zdravotní sestrou, působila v Turnově, Varnsdorfu či Frýdlantu

• potížím kvůli třídnímu původu čelila celý život

• od roku 1966 pracovala v pražském Ústavu pro péči o matku a dítě

• v roce 1983 ji pro přílišnou „demokratičnost“ z pozice vrchní sestry sesadili

• po sametové revoluci usilovala o navrácení majetku, z kterého nakonec získala zpět jen zlomek

• v roce 2022 žila v Turnově

Na kolena mě nikdo nedostane

Díky otcově výchově jsme měly dobrou výbavu do života

Společenské ústrky zažila Květoslava Wodziková rozená Bartoňová v životě několikrát. Poprvé v únoru 1948, tehdy jí bylo patnáct let. Lidé se začali dceři továrníka vyhýbat. Po druhé, když byla sesazena z funkce vrchní sestry pro přílišnou demokracii. Lékaři přecházeli na jiné schodiště, aby se s ní nemuseli potkat. Dokonce její nekompromisní postoje a následné perzekuce byly jednou z příčin rozpadu manželství.  

„Nebyly jsme vychovávány jako továrníkovic holky, to nám v životě velice pomohlo. Otec říkal, slovo „neumím“ neznám, tak se to nauč. Když jsi zaspala, tak sebou hoď. Musely jsme do školy běžet a přitom auto s řidičem stálo před domem. V tomto jsme se sestrou vyrůstaly, takže když po válce pak přišlo na ty horší věci, měly jsme díky jeho výchově dobrou výbavu.“ vzpomíná Květoslava Wodziková.

Otec Josef Bartoň se narodil roku 1887, vyučil se strojním zámečníkem, pak šel na vandr. V Hamburku se nechal najmout na zámořskou loď do New Yorku. Když tam jel podruhé, v Americe zůstal. Pracoval v továrnách. Rodičům posílal z Ameriky peníze. Asi v roce 1910 dostal povolávací rozkaz do Rakousko – Uherské armády, ve které odsloužil celkem devět let. Narukoval k námořnictvu, účastnil se za 1. světové války blokády Boky Kotorské.

Po návratu si pronajal sklep v Turnově a začal zúročovat americké zkušenosti. Vymýšlel skládací žebříky, skládací žehlicí prkna, zahradní skládací nábytek, skládací sušáky na prádlo, skládací slunečníky, ruční pračky, později elektrické. Dílna se postupně rozrůstala, až se proměnila v továrnu Bartoň YORD  se stovkou zaměstnanců. Výrobky si nechal patentovat. Jako třeba rozkládací žebřík, na kterém stojí slavná scéna herce Vlasty Buriana ve filmu Zlaté dno. Elektrickou pračku Bartoň YORD lze dosud vidět v Národním technickém muzeu. Jako šéf byl asi přísný, ale nikdy nezpychnul. „Mé jméno je Bartoň, ne továrník.“, odpovídal každému, kdo ho oslovil „pane továrníku“. Většinu času sám fyzicky pracoval, v sadu či např. inicioval stavbu sokolovny v Daliměřicích (část Turnova).

Se svojí o dost mladší manželkou Adélou Podzimkovou se potkal na plese v Turnově, pracovala v jeho továrně jako prokuristka. V roce 1931 se jim narodila dcera Adéla a o tři roky později Květoslava. Na dětství vzpomíná Květoslava ráda. Velká zahrada, kamarádky, bazén. Rodiče sice pořád pracovali, ale jejich byt byl součástí továrny. Se sestrou byly jako dvojčata, spíš než sobě navzájem, „škodily“ společně. Bouchaly a provokovaly, když byly v kanceláři návštěvy. Také chodily krást ovoce do sadu. Matka byla pohoršená, ale otec dcery bránil s tím, že co by měly za dětství, kdyby si takových lumpáren neužily. Přes zahrádku bydlela babička Marie Podzimková (původem Němka), se kterou měla Květoslava velmi blízký vztah.  Se všemi starostmi se obracela na ni. Vůni jejího bytu si dokáže vybavit dodnes. Po konfiskaci v únoru 1948 těžce nesla, že se tam už nikdy nemůže podívat.

Za války byli u nás na pile schovaní lidé

„Vzbudili jsme se v noci, někdo bouchal na okno. Říkal: ´Pane šéf je mobilizace´.“ Vypráví pamětnice.  Bylo jí šest let, z války si pamatuje jen střípky. Továrna prosperovala, její součástí byla i pila, katr, rybník na pohon a velká zahrada. Nákladní automobily zabavil Wehrmacht, osobní auto na dřevoplyn Bartoňům zůstalo. Malá Květa v něm jezdila s tatínkem na houby. Byla „jeho“ holka, měli k sobě hodně blízko. Výroba se částečně proměnila. Byl přísný zákaz poslechu vysílání z Londýna. Josef Bartoň nedoslýchal, za 1. světové války mu praskl bubínek. „Měli jsme v kuchyni rádio a šlo to přepnout (odposlech) na celou fabriku. Bylo to přepnuté a Londýn vysílal do celé továrny. Byl večer, nikdo tam nebyl. Za to byl trest smrti. Řvalo to na celé kolo. Nikdo nás neudal.“, vzpomíná Květoslava Wodziková.

Josef Bartoň měl prý vyrobit saně na východní frontu pro německou armádu. Dodal je až v červnu, už byly k ničemu. V hromadě pilin byli schovaní nějací Češi, prostor hlídali velcí psi. Nikdo si tam netroufl. Jak dlouho tam byli schovaní a kdo to byl, se Květoslava nikdy nedozvěděla.  Na konci války, Josef Bartoň spěchal vyvěsit československou vlajku na věž továrny, před vraty postavili barikádu. Obě sestry Bartoňovy odvezli k Hrůšům do Mašova (předměstí Turnova). Mysleli si, že u nich bude bezpečněji. Ale přišli tam Němci. Adéla s Květou jely zase domů.

 Další vzpomínka na konec války se týká otce. Šly se sestrou a matkou přes náměstí, kde stál otec u zdi s dalšími muži a mířili na ně němečtí vojáci. Matka, Adéla Bartoňová, mluvila perfektně německy, řekla, že jen procházejí, tak Josefa Bartoně pustili. Květoslava si vybavuje i průvody zajatců, kteří chodili okolo továrny. Byli zubožení. Nesměla se ani otvírat okna, střílelo se.  V posledních dnech se rodina schovávala ve sklepě továrny. „Slyšeli jsme, jak tam dupou a rány. To právě byly pancéřový pěsti. Tam byla dílna, bylo to tam všecko prostřílený, okna, všecko. My jsme byli dole.  Snažili se k nám dostat. Pak někdo říkal: Jsou tam děti. Tak nás nechali bejt.“, vybavuje si Květoslava Wodziková. Na konci války se Josef Bartoň už víc než rok potýkal s těžkou srdeční nemocí. Jezdil do lázní Poděbrady a byl v péči věhlasného profesora MUDr. Bohumila Prusíka, DrSc., který ho jezdil ošetřovat i domů. (pozn. v r. 1938 kandidát na Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu).

Tátova smrt mě sebrala

Zdravotní stav Josefa Bartoně se zhoršoval. Pracoval, co mu jeho síly dovolily. Na vozíku po fabrice ho vozil úslužný zaměstnanec Koďousek. Každá dílna měla svého mistra, výroba tedy plynule pokračovala, i když byl Josef Bartoň zdravotně zcela indisponovaný. V létě 1947 Josef Bartoň doma umírá, jehož konec byl, dle slov Květoslavy Wodzikové, moc ošklivý. Byl oteklý, tělo se zavodňovalo, dýchal těžce, doma používal kyslík… Pár týdnů před smrtí je se sestrou poslali do drahého internátu. Adéle bylo patnáct, Květě třináct let. Jezdily tam na koni, učily se jazyky. Pak pro ně přijelo auto…“Po smrti otce to bylo těžký, byla jsem na něj hodně vázaná. Absolvovat pohřeb, uvědomit si jeho smrt. To mě docela sebralo. Byla jsem do té doby hodně věřící. Po jeho smrti jsem si říkala: „To přeci není možný! Proč táta, když ho máme tak rádi, je mrtvej? Otec byl těžce nemocný, už je to pryč. To jsem ráda.“, vypráví pamětnice. Po válce chtěl Josef Bartoň odjet z celou rodinou do Ameriky a Květoslava snila o studiu medicíny.

Koďousek v čele Lidových milicí

Po smrti Josefa Bartoně, bydlely společně s matkou a babičkou v bytě, v továrně. Jako první po 25. únoru 1948 za nimi přišel v čele Lidových milicí ještě nedávno úslužný zaměstnanec Koďousek (pozn. pravděpodobně Jaroslav, člen kádrové komise Okresního výboru Komunistické strany Československa v Turnově). Jasně dával najevo, kdo je v továrně pánem.  „Hlídaly nás doma milice, abychom já nevím, co neudělaly. Dvě děti, matka a stará babička, no tak proč ne? Tak to chvíli běželo a pak už se to začalo vzdalovat.  Samozřejmě, pořád jsme byly na přetřesu. Ségra nemohla tohle, já jsem nemohla támhle. Matka nesměla do práce, nasadily jsme brambory. Babička měla asi 180 Kč penzi, protože děda nesloužil režimu, ale hraběti. Už byl dávnou mrtvý. Když umřel v roce 1929, tak mohl mít jiného zaměstnavatele? Na Rohozci, na zámku, byl děda hajný.“, vybavuje si poúnorové události Květoslava Wodziková.

            Továrna Bartoň YORD byla v první vlně znárodňovacího procesu, měla nad 50 zaměstnanců, převzal ji národní správce Těšina. Chvíli ještě bydlely ženy v bytě pod dozorem, ale pak byly vystěhovány do domku, který měl sloužit zaměstnancům. Byl před adaptací. Nesměly si vzít nic, co bylo přišroubované, ani žádné výrobky továrny. Milicionáři se jich ptali, zda chtějí své velké psy, a když ženy souhlasily, do druhého dne je zabili. Nesměly je ani vidět. Vlastní přestěhování Květoslava nezažila. Byla v té době na internátu Vyšší sociálně zdravotní školy v Pardubicích. Jednou přijela a už bydlely jinde. Jako jediná z kapitalistické rodiny měla nárok na potravinové lístky, protože bydlela na internátu. Schovávala je a pak domů přivezla třeba salám.

Stát ji poskytoval i trochu peněz z pozůstalosti strýce Rudolfa, který byl jejím poručníkem. Byl to syn dědečka Podzimka z prvního manželství, babičku Marii si bral jako vdovec. Ruda zůstal svobodný, stejně jako jeho sestra Marie. Žili společně v Praze, kde měl malý obchod se střižním zbožím. Když mu ho znárodnili, oběsil se. „Den předtím volal mojí matce do práce, chtěl s ní mluvit, ale v JUTě, kde pracovala v provazárně, ji odmítli zavolat k telefonu…. Po znárodnění matka nesměla nějakou dobu vůbec do práce…. Pak musela do výroby, aby se sblížila s lidem.“, vypráví Květoslava Wodziková.

Pár měsíců po smrti otce si toho třináctiletá Květa užila dost. „Byli lidi, kteří přecházeli na druhej chodník, když nás měli potkat, aby se s námi nezahodili. Ale byli taky lidi, kteří řekli, že kdyby se s mámou něco stalo, že se o nás postarají. Ti už jsou všichni mrtví. Jsem jediná naživu i z těch dětí. Nemám už bejt komu vděčná, ale v hlavě to mám pořád.“, vybavuje si proměnu turnovské společnosti pamětnice. Často pak v životě slýchala „jo, vy jste z tý rodiny“. Musela chodit na prověrky, pokaždé se jí ptali, proč není ve straně (pozn. KSČ). Odpověděla: „Nemohla bych se podívat do zrcadla, to prostě NE!“

Nikdy jsem se nebála, to ségra na tom byla hůř

Sestra Adéla (jméno, které se v rodině dědí) chodila na střední obchodní školu, chtěla na nástavbu pro sekretářky. To už po únoru 1948 nemohla, Květa na gymnázium také ne. Naštěstí do zdravotních škol se hlásilo jen málo žáků, Květoslavu tedy přijali na Vyšší školu sociálně zdravotní do Pardubic.  Byla ráda, že je v oboru, když studium medicíny je v nedohlednu.  

Adéla pracovala v kanceláři v Turnově. „Ségra to měla horší, ještě nebyla plnoletá, chodila s klukem, který emigroval. Bylo pro ni doma. StB, sebrali ji, vezli do Liberce. Nechali ji sedět v cele bez kliky. Chtěli po ní spolupráci. To nešlo. Byla tím dlouhou dobu psychicky postižená. Já jsem se tolik nebála, protože jsem neměla důvod, nikdo mi nevyhrožoval. Ona říkala, že to bylo hrozný. Třeba jsme šly do kina od půl šestý, za námi jelo auto. Ona se furt ohlížela a bála se, že ji seberou. Tenkrát ji v noci odvezli na Paceřák (pozn. Paceřický kopec cca 10 km v polích od Turnova)“, popisuje Květoslava Wodziková. Domnívá se, že výslech StB Adélu poznamenal na celý život a možná přispěl i k jejímu předčasnému úmrtí. Adéla se provdala za Josefa Třešňáka, děti neměli.

Adéla Třešňáková se rok starala o neteř Adélu Soukupovou v Turnově, když si Květa Soukupová, jako matka samoživitelka, zařizovala život v Praze. Manželství se ani jedné nevyvedlo. Chtěly spolu hezky strávit stáří. Adéla Třešňáková zemřela náhle v roce 1986 na rupturu aorty, dodnes se s její smrtí Květoslava nesmířila, vypráví: „Den předtím jsem byla tady (v Turnově),…šla mě doprovodit na autobus. Druhej den byla mrtvá. To bylo pro mě strašný, opravdu strašný.“

Abych chodila pět let do školy a v 6. ročníku mi řekli, že nemám původ…to ne!

Květa vystudovala střední zdravotní školu, od druhého ročníku dojížděla denně do Liberce. Jezdila vlakem v 5.00 hodin a vracela se v 17.00 hodin. Vzpomíná na tu dobu ráda, učitel je pouštěl dřív, aby „turnovský grácie“, jak jim říkal, stihly vlak. Květa Bartoňová patřila k nejlepším studentkám. Ve škole byl zvyk při zkoušce z anatomie, že učitel, MUDr. Živnůstka, pozval tu, co měla nejlepší prospěch, do divadla. Šla s ním Květa Bartoňová. Všechny prý byly do něj zamilované, vyvoleným se půjčovaly na internátu nejlepší šaty.

„Takhle jsem dělala svoji nechtěnou kariéru. Jednou po maturitě jsem dělala na dětským ve Frýdlantu. Zavolal mě primář Kopřiva a řekl, když jste chtěla dělat vrchní sestru, měla jste mi to říct.  O ničem takovém jsem nepřemýšlela. Zítra nastupujete ve Vansdorfu jako vrchní na dětském oddělení. Půl roku po škole!“, popisuje Květa Wodziková. Tehdy tam nemohli sehnat vrchní sestru. Na Krajském národním výboru řekli MUDr. Živnůstkovi, ať si vybere do nemocnice kohokoli v kraji, že mu bude přidělen. Vyžádal si Květu Bartoňovou. Ze dne na den musela sbalit kufr, aniž by věděla, kudy se do Vansdorfu jede. „Primář byl akorát po vojně a dva lékaři krátce po promoci. To bylo celé osazenstvo dětského oddělení, ani jedna kvalifikovaná sestra. Dnes mám husí kůži, když si na to vzpomenu, co by se všechno mohlo stát, ale dopadlo to dobře.“, kroutí ještě po letech hlavou Květa Wodziková. Za pár měsíců šla na umístěnku do Frýdlantu.“

Ředitelka zdravotní školy paní Černá, byla sice komunistka a alkoholička, ale podle Květy férová ženská. Všimla si Květiny píle a mimořádných vloh.  „Řekla mi, jestli chceš, přihlásila jsem tě na medicínu, vojenskou do Hradce (Králové). Do Prahy by tě nevzali, ale pak můžeš přestoupit, kam chceš.“, vybavuje si pamětnice. Nechtěla, měla vztah se svým budoucím mužem Pavlem Soukupem. Ten už na vysoké byl a dvě vysoké školy by spolu neutáhli. „Neměla jsem nárok na finanční podporu, jen stipendium za prospěch, musela jsem vydělávat. Ani jsem nejela na zkoušky, abych chodila pět let do školy a v šestém ročníku mi řekli, že nemám původ a na shledanou, to ne... Já jsem v práci byla spokojená celý život. V podstatě jsem dělala to, co jsem chtěla, v oboru, který jsem chtěla, ve zdravotnictví. Udělala jsem i tzv. kariéru, ale nikdy jsem se do ní nehrnula. Vždycky jsem to dostala příkazem.“, rekapituluje Květoslava Wodziková.

Družstevní byt jsem splatila z platu zdravotní sestry

            S Bohuslavem Soukupem spolu chodili od střední školy, byl synem jednoho zaměstnance z fabriky. Bohuslav vystudoval Vysokou školu veterinární. Rodina tento svazek moc nevítala, brali se v roce 1953, syn Pavel se narodil v roce 1957 a v roce 1960 dcera Adéla. Žili spolu ve Frýdlantu, pak manželovi začalo vadit, že má Květa původ jaký má. Například na zábavě odmítla jít tancovat s opilým předsedou KSČ. Manžel jí to měl za zlé.  „Pak už jsem jen slýchala ´jo, vy jste z tý rodiny´. Musela jsem chodit na prověrky. ´Vy nejste ve straně? A proč ne? ´,odpověděla jsem: ´Nemohla bych se podívat do zrcadla, to prostě NE!´“, uzavírá pamětnice. S Bohuslavem Soukupem se rozvedli v roce 1965. Květa se odstěhovala do Prahy k tetě Anně, manželce zesnulého Rudolfa Podzimka.

Z původně domluveného místa sešlo. Dcera Adéla byla rok před nástupem do školy u tety Adély a babičky v Turnově. Díky rozhovoru tety Marie s vrátným, Květa nastoupila do Ústavu pro péči o matku a dítě (ÚPDM) v Podolí. Měla totiž i nástavbu - porodní bába. V ÚPDM pracovala do sedmdesáti let. Manžel veterinář přispíval 300 Kč/ dítě. Začala šetřit na družstevní byt z platu sestry. „Když mně někdo přinesl dva dortíky, tak šly domů. V neděli půlka kuřete, říkala jsem dětem, že už jsem jedla. Na nádraží pro uhlí, do zeleniny pro bedýnky, abychom mohli zatopit. No, ale šlo to.“, vzpomíná na dobu, kdy měla hluboko do kapsy, Květoslava Wodziková.

V sedmdesátých letech se znovu provdala za Miroslava Wodzika. O svém druhém manželství nechce moc mluvit. Potkali se u přátel a manželství šlo, jak říká, ale trvalo jen tři roky. Miroslav Wodzik zemřel. Dcera Adéla se vyučila jako zahradnice, syn Pavel jako prodavač. „Se synem se nestýkáme, je to pro mě velké trauma. Nevím, co se stalo, proč to tak je. Nic jsme si neudělali a náhle přerušil naše styky. Dcera má Alzheimerovu chorobu, takže de facto jsem přišla o obě děti. Co mám dělat? Musí se člověk buďto zabít nebo jít dál.“, popisuje Květoslava Wodziková. Synova dcera Michaela Soukupová je s babičkou Květoslavou často ve styku, druhá vnučka ne. „Ani Míša s otcem nevychází.“ konstatuje Květoslava Wodziková

Mísu a stříkačku mi nikdo z ruky nevytrhne

Do ÚPDM nastoupila Květa Soukupová v listopadu 1966. První vánoce měla službu, děti byly bez mámy… V  ÚPDM se Květa potkala s doktorem Bohumilem Vedrou, který ji učil na zdravotní škole v Liberci. Prosadil, aby byla na jeho oddělení staniční sestra. „To byl začátek mýho konce. Pak se slučovalo ÚPDM a Ústav pro doškolování lékařů (ÚDL). Soudruh ředitel prof. MUDr. Jan Židovský (hlavní gynekolog pro Čechy a Slovensko) mi přikázal, že mám být vrchní sestru. Nechtěla jsem, dostala jsem to příkazem. Vyřizoval mě to jeho podřízený skvělý prof. Jiří Presl. Řekl mi:´Sestři, zítra přijede ministr a musíte to zajistit.´(pozn. oslava narozenin prof. Židovského) Vůbec mi nikdo nic nepředal, nevěděla jsem, co mám za práci.“, popisuje Květoslava Wodziková.  Pomohla jí vstřícná sekretářka. Návštěva dopadla dobře. Květoslava Wodziková měla ze dne na den pod sebou 120 lidí a významně se organizačně podílela na slučování dvou ústavů. Bylo to náročné, ale zvládla to výborně. Se zaměstnanci vycházela víc než dobře, všechny staniční sestry za ní stály.

„Krátce potom, když ústavy byly úspěšně sloučené, jsem dostala odvolání. Prý jsem příliš demokratická a to by nešlo. Dodnes nevím. Byla celozávodní schůze a rozdávali se medaile, holky říkaly, to přeci taky dostaneš. Nevím, jdu tam jako řadový zaměstnanec. Odvolání jsem dostala 1.12. a 6.12. jsem měla 50. narozeniny.“, vzpomíná na ředitelovo rozhodnutí Květoslava. Před odvoláním byl vydán zákaz slavit Květoslaviny 50. narozeniny. Porušila ho kádrovačka, komunistka. Přinesla Květě kytku a dort a řekla jí, že se něco chystá, že to nesmí říct, ale ať je připravená na odvolání. S ředitelem se pak Květoslava Wodziková dohadovala, na jaké oddělení půjde. Na jím navrhované místo nechtěla kvůli komunistické šéfce. Přikázal jí to. Existovala zákonná povinnost zaměstnance max. ale jeden měsíc v roce přijmout jakoukoli vedením přidělenou práci v rámci podniku. Protože byl konec roku, ředitel jí přikázal jeden měsíc v prosinci a druhý měsíc v lednu.

Po těchto dvou měsících se Květoslavy zeptal, zda by nechtěla být zase vrchní sestra, odpověděla: “Nechci, to neodpovídá kádrové politice. Pokud jsem v jedné funkci neobstála, nemůžu zastávat druhou. Chci být řadová sestra. Tu mísu a stříkačku mně nikdo z ruky nevezme. Bylo vyznamenávání zaměstnanců, holky se divily, že jsem nic nedostala... Druhý den mě ředitel zavolal a předával mi vyznamenání mezi čtyřma očima, aby se to nevědělo. Řekla jsem: ´Pane profesore, to snad ne?´ Dala jsem to dětem na hraní, bylo to tak ošklivý, že si s tím ani nehrály. Pak jsme byly na pohřbu jednoho zaměstnance a on se ptal, proč vrchní nestojí s nimi? Vůbec nevěděl, že nejsem vrchní.“, popisuje proměnlivé chování ředitele pamětnice.

Někteří kolegové Květu po sesazení podrželi, někteří ne. „To jsem zažila po odvolání z funkce v Podolí. Doktoři, když mě měli potkat, přecházeli na druhé schodiště. Šla jsem za ředitelem a řekla mu ať je tak hodný a na lékařském kolektivu řekne, že nemusejí přecházet, že se s nimi nezastavím… A od tý doby jsem měla pokoj.“, říká Květa Wodziková

V podolské porodnici nakonec pracovala až do sedmdesáti let na ambulanci s prof. Jiřím Preslem. „Měla jsem s lidmi skvělé vztahy. Dodnes mi volají a zvou mě. Na rozloučenou jsem uspořádala oslavu, divila jsem se, kolik lidí přišlo.“, usmívá se  Květoslava Wodziková

…. jsem ze špitálu, tak musím jet. To prostě nejde!

21. srpna 1968 byla Květoslava tehdy Soukupová na dovolené u matky v Turnově a chystaly se na výlet do Krkonoš. Děti byly u druhé babičky ve Všestarech (pozn. 70 km od Turnova). „Mami, něco hlásej, že jsme obsazený, co to je za program? Musím tam (pozn. do Prahy). Máma: ,Nejezdi, nejezdi, to tam musí být hrůza.´ Když budu dělat v cukrárně, tak nepojedu, ale jsem ze špitálu, tak musím prostě jet. To prostě nejde.“, neváhala tenkrát Květa Soukupová. Nebyl benzín, auto neměly. Šly ještě koupit boty, a co ještě v obchodech šlo. Bála se, co se bude dít? Uvidí-li ještě svoje děti? Tanky už byly před Turnovem. Květa jela do Prahy vlakem, vevnitř ještě chodili lidi s letáky, vedle kolejí leželi Rusové se samopaly.

„Dokodrcali jsme se na Masaryčku (pozn.Masarykovo nádraží) a to jsem měla strach. Vylezla jsem z vlaku, před nádražím tanky a vojáci. Přestupovala jsem z tramvaje na Karláku a to jsem se bála. Všude se váleli vojáci se samopalama, dělo, každý měl namířeno. Pak jsem uviděla ženskou s kočárkem a řekla jsem si:,Blbče, co se bojíš? Čeho? Tady jede ženská s kočárkem´,“ vzpomíná Květa Wodziková na chvíli, kde se přestala bát. Bylo to jedinkrát, kdy si vybavuje, že se bála o sebe. Jela domů, do Braníka a druhý den šla do práce. Moc zraněných jim do podolské porodnice nevozili, ale v blízkosti byly zastřeleny děti…

Nevěřili jsme, že to dobře dopadne

„V listopadu 1989 jsem měla ohromnej pocit a hrozně jsem to obrečela, protože se toho moje sestra nedočkala. Ta, kterou tahala StB, to mě bylo líto.“, vzpomíná Květa Wodziková. Jinak šlo o pocity euforie. Tramvaje nejezdily. Chodila pěšky do práce, což bylo ohromné. „Bohužel, to pak zase sjelo jinam. Mladý doktoři vyvěšovali prapory, druhý se báli, tak je sundávali. Nevěřili jsme, že to dobře dopadne.“

V restitucích nedostaly Květa Wodziková a Adéla Bartoňová (matka) skoro nic. Byly dědičky, nikoli původní majitelky. Budovy prý měly nulovou hodnotu (pozn.dodnes je v nich fungující Šroubárna). Velká pila a moderní vybavení se ztratilo, rybník (pozn. náhon k pile) byl zrušený. Květoslava Wodziková doufala, že dostane zpátky alespoň kousek zahrady, nedostala. Šroubárny na ní chtěly stavět kantýnu, nepostavily.  „Vypadá to hrozně, jako bitevní pole, když jde člověk okolo. Ten plůtek u chodníku, rezavý, zhroucený, ten je ještě původní. Kamarádka ze školy mi říkala, že vždycky, když šly s holkama ze školy, přelezly plůtek a houpaly se. Měly jsme tam vzorkovnu, zahradní houpačky. Otec měl hodně patentů, všechny už byly propadlé.  To bychom se měly, kdyby nebyly.“, rekapituluje Květoslava Wodziková. Do stejně nejistého soudního sporu by tenkrát musely dle právníka investovat odhadem milion korun.

            V domku, do kterého rodinu vystěhovaly Lidové milice, bydlí Květoslava Wodziková dodnes. Často ji navštěvují vnoučata a pravnoučata, tráví u ní prázdniny. Společně se zeťem Luďkem Slámou se po celý rok stará o nemocnou dceru Adélu Slámovou.