Marie Wollnerová

„V roce 1968 bylo mojí dceři devět let a jela od manželovy továrny na dětský tábor na prázdniny. A 21. srpna měla narozeniny. A já jsem 20. srpna šla na poštu a poslala jí telegram: ‚Miláčku, přeju vše nejlepší a doma máš dárek.‘ A koupila jsem jí ruční šicí stroj. Odmalička šila. A ráno jsme se vzbudili a byl 21. srpen, pod okny jezdily tanky a já myslela, že je válka. Manžel zblednul, ten ty situace těžko zvládal. Já řekla: ‚Obuj se a jdeme, já pro tu holku jdu!‘ Oni byli v Ondřejově, co je hvězdárna. Já myslela, že vypukla válka a já ji už neuvidím, když se tam nedostanu. To jsme ještě neměli auto. ‚Obuj se a jdeme, dojdeme tam pěšky!‘ řekla jsem. Tak jsme vzali pohorky, batohy, přišli jsme k Palackému mostu a oni nás vrátili. Tam stály dva tanky proti sobě, průchod jen pro jednoho člověka. Oni nás nepustili. Já byla úplně šílená, ale oni, naštěstí, ta továrna to zorganizovala, že nám asi za tři dny ty děti přivezli.“

„Bydleli jsme v kuchyni a v pokoji bez vody a bez toalety. Chodilo se jedenáct schodů na záchod a voda byla jen na chodbě. Vodovod. Tam jsme chodili s konví. No a tak jsme žili. Chudí, ale hlad jsem neměla. Ale bída to byla hrozná. Pamatuju, že babička přinesla chleba a takhle škrábala tu mouku, aby měla na jíšku. Nebo byl příděl jenom asi půllitr mlíka na týden a moje maminka šla z toho důvodu pracovat do mlékárny. To byla soukromá mlékárna na Arbesově náměstí. A roznášela mléko po domácnostech. Taky Němkám. A ty Němky měly na zátce fialovou známku, to bylo plnotučný, a my obyčejný měli odstředěné to mléko. A maminka ty mléka přehazovala a já na ni musela čekat někde v domě, než jsem šla do školy. Tehdy byly třeskutý mrazy. Nutila mě, abych tu smetanu vypila. To bylo ledový, já to pít nechtěla, ona mi dala pohlavek a: ‚Vypij to, je to zdravé!‘“