„Tak mě vodtáhli vod zdi a za mě se postavili dva chlapi. Jeden měl gumiknipl, takovej klacek na bití. A ten druhej měl kus lana. Řekli mi, abych se předklonil, a začli mě mlátit, každej z jiný strany. Kolik těch ran bylo. to nevím, než jsem se začal akusticky projevovat. A pak jsem si řekl: ,No, neudělám vám žádnou velkou radost.‘ Tak jsem to tlumil, co se dalo. A potom mě svázali do kozelce. To znamená postavit se, předklonit, dát ruce za kolena a tam přišla pouta. Mě napadlo: ,No, to jste mi toho udělali.‘ Ale von to je zápřah. Chvíli to jde, ale za nějakou tu minutku se nohy vodkrvěj a překrví se mozek. Začneš se potit a ten pot kape z čela na zem. A on vždycky přišel a řekl (německy): ,To nic není, to musí bejt celý jezero.‘ A pak zase vodešel. Ale potom tě vopouští rovnováha, začal jsem se kejvat jako ve větru a říkám si, kam to dopadne. Buďto hlavou na to umyvadlo nebo na tu skříň. Von pak přišel, vodemk pouta a to teprve byla bolest. Když srdce vžene krev do těch nohou, to jsou miliardy jehel, který tě nabodnou. Tak to byla taková chuťovka.“
„A teď se tam betonovalo. A nás tam nahnali, ale neřekli nám, co máme dělat. Já tam zůstal, a jak někde vězeň stojí, tak je v nebezpečí. Tak jsem se ptal starejch mazáků: ,Kucí, co mám dělat?‘ - ,Nó... Někde si sežeň prkno a s tím prknem někam rychle běž! Tam se zastav, podívej se, jestli tě nikdo nevidí, vodpočiň si a běž zase někam jinam, jakože někdo strašně rychle potřebuje prkno.‘ Takhle jsem blbnul několik dní se strachem, aby na mě nikdo nešáh.“
„Říkal jsem skautům: ,Když je taková zima, dejte těm Germánům čaj.‘ Ten jeden esesák to dopil a ptal se, čí je to ešus. A tomu klukovi bylo asi patnáct let a byl později ve válce letcem. Výbornej kluk. A ten říkal: ,Můj.‘ A pak se na to tak zvrchu do toho ešusu podíval a řekl: ,Vždyť to není umytý.‘ - ,Tak si to umyj!‘ A teď jsem ztuhnul. Von si vod něj ten ešus vzal, díval se mu přímo do ksichtu a pohrdlivě vodhodil ten ešus do rybníka. A já jsem nevěděl, co ten Germán udělá. Mohl ho zmlátit nebo po něm střelit, co já vím. Ale byl tak překvapenej, že toho nebyl schopnej.“
František Wretzl, skauty zvaný Baron, se narodil na úsvitu první republiky, v roce 1919. Ve 30. letech vstoupil do katolického skautského sboru Legio Angelica Patera Metoda Klementa. Na podzim 1938 v Praze aktivně pomáhal českým uprchlíkům ze Sudet. Za války se zapojil do odboje v rámci Revolučních oddílů Junáka, za což byl zatčen gestapem a měsíc vyšetřován v neblaze proslulé „pečkárně“. Od srpna 1944 do dubna 1945 byl vězněn v Terezíně, posléze ve Flossenbürgu a Lengenfeldu. Utekl z pochodu smrti a zúčastnil se Pražského povstání. Jeho povoláním byl zahraniční obchod a obalové techniky. Po roce 1989 se stal členem čestného Svojsíkova oddílu. František Wretzl zemřel 18. listopadu 2013 ve věku 94 let.
