Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Wretzl (* 1919  †︎ 2013)

• narozen 19. října 1919

• za první republiky skaut ve sboru Legio Angelica Patera Metoda Klementa

• za války účastník odboje v rámci Revolučních oddílů Junáka (ROJ)

• zatčen a měsíc vyšetřován gestapem

• Malá pevnost Terezín

• KT Flossenbürg, Lengenfeld

• 1945 - utekl z pochodu smrti a zúčastnil se Pražského povstání

• poválečný vůdce skautského 6. střediska Blesk

• profesní obor - zahraniční obchod a obalové techniky

• členem Svojsíkova oddílu

• zemřel 18. listopadu 2013

„Snažil se zřejmě brnkat mi na nervy. Chvíli se na mě díval a zeptal se: ,Máš děvče?‘ – ,Nemám,‘ odpověděl jsem a on řekl: ,Matku ale máš,‘ a já přisvědčil. Namířil na mě revolver a s takovým tiše výhrůžným hlasem řekl: ,Tak tu už neuvidíš.‘ To mě trochu rozhodilo – prostě hra na nervy, ale ustál jsem to, vždyť to ani jinak nešlo.“

František Wretzl se narodil 19. října 1919 na pražském Žižkově v rodině důstojníka. O svého otce však záhy přišel, a tak vyrůstal jako jediný muž v domácnosti – s matkou, tetou a babičkou. Na začátku 30 .let se dostal na popud svého kamaráda ke skautům. Konkrétně šlo o 49. skautský oddíl při sboru Legio Angelica, založený a vedený benediktinem Metodem Klementem[1]. Kluci se do oddílu rekrutovali především z řad ministrantů. Pro Františka Wretzla skautování znamenalo potvrzení rodinných křesťanských hodnot. „Já jsem tý zásady, že když uděláš jednou slib, tak slib je přísaha. To je podání ruky. Všecky sliby, který jsem v životě udělal, jsem dodržel. Křestní slib. Skautskej slib. První manželskej, mě už to nepustí.“ 

V Legio angelica získal spoustu kamarádů, se kterými se pak stýkal celý život. Mezi jeho skautské souputníky patřil například Jiří Reinsberg, pozdější duchovní rádce Junáka a dlouholetý farář v Týnském chrámu. Družinovým rádcem byl Eda Marek, dosud žijící skautský činovník a politický vězeň. Dále vzpomíná František Wretzl na svého vedoucího Metoda Klementa: „To byl výbornej člověk. My jsme mu říkali Černej diktátor, protože benediktini chodili v černým, že jo.“ V oddíle dostal přezdívku Baron. „Můj otec byl důstojník, matka byl zvyklá všechno připravovat jako pro důstojníka.“ A jeho manželka dokresluje: „Byl vždycky vyžehlenej, všechno měl akorát…“

Když přišlo září 1938 a s ním i okleštění hranic Československa podle údajného národního principu, zúčastnil se Baron první vlny pomoci českým uprchlíkům ze Sudet. „Naše skupina měla na starosti Denisovo nádraží [2]. My jsme dělali v noci… relativně obrovský město, tma jak v hrnci. To už samozřejmě platil zákon o zatemnění.“  Jeho úkol spočíval v doprovodu uprchlíků po Praze. „Dostal jsem v tý tmě adresu, vzal jsem si ranec na záda, na to si posadil malý děcko, jedno děcko za ruku, v druhý ruce druhej ranec. Za mnou matička, babička, tetičky. Ty jsem dopravil někde na okraj Prahy na tu adresu a vrátil jsem se zase k dalšímu vlaku. A to probíhalo do tý doby, než odtrhli Sudety. Pak už se začlo s ilegalitou.“

Jednou z mála povolených organizací se stal Klub českých turistů. A ten byl ochotnej nás krejt

Ještě před válkou přestoupil Baron k 6.oddílu, kde vedl roverský kmen. Na schůzky přicházel i vedoucí ze 7. oddílu a důstojník čsl. armády Bohumír Charvát – Boja. S ním se později setkal František Wretzl alias Baron v ilegalitě. Oba oddíly pak uspořádaly tábor u rybníka Spolí poblíž Třeboně. To se ale už psal rok 1940 a schylovalo se k prvnímu zákazu junácké organizace. „Náčelnictvo se ptalo Germánů, jestli můžeme vyjet na tábory. A oni, proč bysme neměli vyjet? … A rozjeli jsme program… Pršelo asi tejden … A jednoho krásnýho dne se tam objevili esesáci.“ Německá okupační správa totiž již dlouho chtěla Junáka zlikvidovat, zároveň ovšem s cílem zabavit co nejvíce majetku, aby opravdu účinně zamezila jeho činnosti. Nejlepší příležitostí tedy bylo udeřit přímo na letních táborech, kde nebylo kam se schovat a kam schovat inventář. „Nám zbyly uniformy, ale byly tábory, kde kluci šli domů v trenýrkách a v tričku.“

Na tuto eventualitu však byli skauti dobře připraveni. Náhlý zákaz Junáka se tak stal naopak spouštěčem podzemních a odbojových akcí.[3] Velmi záhy byly ustanoveny tzv. Revoluční oddíly Junáka [4], tedy ve zkratce ROJ. „Náčelnictvo mělo strach. Ne že by to byli ustrašení lidi. Ale: když do toho půjdeme, tak to z těch mladejch kluků někdo vodnese na zdraví a někdo na životě.“  Nakonec se ale vůdci našli. Bylo důležité také najít nějakou legální „krycí“ platformu. Tou se stal po zákazu většiny ostatních spolků Klub českých turistů, tedy KČT. „Jedna z mála organizací, která byla takhle povolená, byl Klub českých turistů. A ten byl ochotnej nás krejt.“  Pražským vedoucím ROJ Zbyňkem Hálou byl František Wretzl pověřen utvořit v rámci KČT tzv. 5.pospol.[5]

V pospolech se soustředili bývalí skautští vedoucí a právě skrze ně se organizovala odbojová činnost. „Řeklo se, skautskej program existuje, že jo, jenže byl modifikovanej. Byl to výcvik zaměřenej na spojovací a zpravodajský služby. A ty starší kluci se už starali o typicky vojenský věci… A pak taky, jak se drží flintička, třeba…“ vysvětluje Baron, v čem spočívala podstata fungování pospolu. Příprava na pozdější možné boje byla opravdu důkladná, jednou dokonce ROJ uspořádal noční přechod Berounky. „Takovej čtrnáctiletej klučina uměl udělat panoramatickej náčrtek pro dělostřelce, kterej střílí na cíl, kterej nevidí. Výborně jsme uměli morseovku… to nám pomohlo pak i na gestapu…“ Wretzlův zástupce v pospolu Šosa, Josef Hromas, byl zároveň členem 4. praporu odbojové organizace Zpravodajská brigáda. Ta byla na ROJ úzce napojena. Podobně byli skauti v kontaktu s odbojem i v dalších pospolech.

Mně bylo jasný, že tam musím jít sám

„Jeden z oddílů byl potom na nějaké terénní akci a jeho vedoucí Vladimír Bureš – Jasan přišel s tím, že na Karlštejně našli nového člena, prý výborného skauta, a přivedl mi ho ukázat. Pozdravil jsem se s ním a uvítal ho. V duchu jsem se ale zděsil, jeho tvář byla až příliš jasná. Když odešel, řekl jsem Jasanovi, to že je konec, protože ten chlapec je nastražená ,volavka‘ – a byl,“[6] líčí Baron, jak došlo k vyzrazení jejich činnosti. Kluk nastrčený gestapem totiž stačil podat hlášení o výcviku, dohodnutých tajných znameních. Nejdřív byl zatčen Bureš, pro Barona si o něco později přišel český policista. Sice o něm věděl dopředu, ale neutekl. „Kdybych se totiž schovával nebo utíkal, mohlo by to být signálem pro gestapo a ohrozit mnoho lidí a v prvé řadě moji matku. Strážník mě odvedl na policejní stanici, kde se mnou sepsali zatykač.“ Poté pobyl ještě chvíli doma a posléze odešel sám na gestapo, které sídlilo v dnešní ulici Politických vězňů, v tzv. pečkárně.[7] „Šli jsme do prvního patra, vstoupili do elegantně zařízené pracovny a to byl začátek výslechu. Úřední datum mého zatčení je 10. 7. 1944. Matka byla vyrozuměna až po 6. 8. 1944.“ [8]

Po zadržení byl převezen do cely na Pankrác, odkud jezdil každý den opět na centrálu gestapa. Každý den zažil několikahodinový cyklus výslechů, ponižování a bití. „Bylo to roztomilý, taková fyzička to byla…Řekli mi, abych se předklonil a začali mě mlátit. Kolik ran padlo, než jsem se začal akusticky projevovat, to nevím. Ale pak jsem si říkal: Nebudu vám dělat nějakou velkou radost.“ I přes značnou fyzickou a psychickou zátěž se dařilo Baronovi – Františku Wretzlovi zapírat. Když už o někom mluvil, používal vždy jen skautské pseudonymy, což gestapáky jenom více mátlo.„To řídil (Revoluční oddíly Junáka) Preininger. Gestapo ho shánělo, jenže sháněli Preiningera. Ale on to nebyl Preininger, on to byl Vrkoč. Já dostal facek kvůli přezdívkám!“

Vyšetřováni byli v té době podrobeni i další skauti např. Jiří Navrátil. S ním byl František Wretzl konfrontován. Lidé z jeho vlastního okolí [9] byli po čase propuštěni. Nejvíc důkazů přinesla „volavka“ na Vladimíra Bureše – Jasana a František Wretzl – Baron zůstal ve vězení s ním. Poté, co gestapáci pochopili, že už více nevytřískají, rozhodli se Barona a Jasana poslat do koncentračního tábora. Cestovali tam s označením langsammer Tod čili pomalá smrt. Propouštění vypadalo dle Baronových vzpomínek takto: „Po chvíli otevřel zásuvku, vyndal z ní revolver, rozebral ho, pečlivě vyčistil, složil a nabil. To všechno bez jediného slova. Snažil se zřejmě brnkat mi na nervy. Chvíli se na mě díval a zeptal se: ,Máš děvče?‘ – ,Nemám,‘ odpověděl jsem a on řekl: ,Matku ale máš,‘ a já přisvědčil. Namířil na mě revolver a s takovým tiše výhrůžným hlasem řekl: ,Tak tu už neuvidíš.‘ To mě skoro trochu rozhodilo – prostě hra na nervy, ale ustál jsem to, vždyť to ani jinak nešlo.“ Následoval odvoz do internačního lágru v Malé pevnosti Terezín.

Jeden debil říká: Dobrý den, pane doktore. Druhý mu říká: ,Dobrý den, pane inženýre

Na Malou pevnost v Terezíně František Wretzl nevzpomíná rád. „To nebylo nic dobrýho, tak jsou ty tlustý zdi a ty kasematy, tam to tlačí…“ Zároveň se na Terezín pojí vzpomínka na velmi nepříjemnou práci v přilehlé fabrice. „A my jsme plácali ty betonový panely. Samozřejmě jen tak rukama, bez rukavic, bez ochranných pomůcek. Takže tyhlety bříška, ty nebyly. To bylo živý maso na vobou rukách.“

Po měsíci čekal Barona přesun do koncentračního tábora Flossenbürg. Předtím se ještě sešel s již zmiňovaným kamarádem z pospolu,Vladimírem Burešem – Jasanem. „Před tím transportem nás všechny oholili a to ti byla legrace. Ty boule hezky vyrostou a vypadáte jak debilové. A jeden debil říká: ,Dobrý den, pane doktore.‘ Druhý mu říká: ,Dobrý den, pane inženýre.‘ A oba vypadaj jak opice. A pak hubenej člověk, taky holohlavej, a já říkám, podle figury by to moh bejt Vláďa Burešů. Tak říkám: ,Vláďo, seš to ty?‘ A on: ,Fando, seš to ty?‘ A už jsme se nerozdělili.“ V Terezíně byl František Wretzl od 28. srpna do 27. září 1944.

Vyfasovali jsme pruhované uniformy a nová ,jména‘. Přestali jsme být lidmi, stali jsme se čísly. Mě překřtili na 27352

Není třeba se příliš rozepisovat o nuceném Baronově pobytu v bavorském koncentračním táboře Flossenbürg a posléze v jeho filiálce – komandýrce Lengenfeld poblíž bývalých československých hranic. Své vzpomínky na toto období popsal mistrně on sám ve svých pamětech [10]. Prostředí, kde je smrt v ohromném měřítku každodenní záležitostí, kde je lidskost vězňů degradována a je s nimi zacházeno hůř než se zvířaty, je pro nás jen těžko představitelné. „Jakmile seš v takovýhle situaci, tak tě nesmí zajímat, co je doma, co se děje na Petříně, co se děje ve Stromovce, na Václaváku, jestli matka dělá knedlíky, nebo peče buchtu. Nezajímá. Teď žiju tady a dávám pozor. Chci-li přežít,“ vysvětluje František Wretzl základní motto nutné pro přežití v koncentráku.

Z Lengenfeldu chodili Baron s Burešem pracovat do továrny Messerschmitt. Na baráku byl právě s Burešem a dalším Čechem – Josefem Dobrnickým, který dělal tzv. blokmanna, jeho funkce spočívala v dohledu na ostatní vězně, hlášení mrtvých či nemocných atp. Stýkal se ovšem i s dalšími Čechy, jichž bylo v Lengenfeldu celkem 27, např. se Standou Mádlem. „Byl to ruskej legionář. A ten vždycky pustil mezi kluky nějakou historku. ,Klucí, je to dobrý, v Praze je revoluce, Hácha zavražděnej.‘ No během pěti minut víš, že to není pravda. A my jsme tomu říkali mádloviny. A já mu říkám: ,Ty, Stando, proč takhle blbneš? Do pěti minut každej ví, že to není pravda.‘ – ,No a vidíš, šťastných pět minut!‘“

Podle Maslowovy pyramidy potřeb jsou nejdůležitějšími prvky života: dech, spánek, jídlo a pití – zkrátka základní potřeby nutné k přežití, teprve po jejich „ukojení“ lze budovat duševní nadstavbu. Není tedy divu, že právě v koncentračním táboře se stalo z jídla platidlo. „Jinak jsem si přivez takovej křížek. To dělal jeden Polák, samozřejmě z fabričního materiálu. A prodával to za denní dávku chleba a tím přilepšoval kamarádům. Tak jsem si to od něj koupil a ten den jsem nejedl. A pak tam vidím kluka, Maďara, a má skautskej pásek a že bych ho chtěl. A on zase nastavil ruku, že by chtěl chleba.“

Konec trýzně v koncentráku nastal v dubnu 1945, ale dal se již nějakou dobu předpovídat. Jak vzpomíná Baron, „nedělalo se nic, páč jsme neměli kam chodit. Fabrika byla rozbombardovaná.“  To znamenalo, že spojenecká vojska už se blíží.

Ti stříleli lidi jak kočky. A kdyby jenom to

Dne 13. dubna 1945 večer přišel rozkaz evakuace. [11] Lengenfeldské čekala cesta do Flossenbürgu. Cestou je doprovázeli vězni z komandýrky Zwickau, jimž veleli esesáci. „To byli totální vrahouni, takový hovada, takovej dobytek. Ty stříleli lidi jak kočky. A kdyby jenom to… Když jsme brzo ráno odcházeli, tak co nevstalo – do jámy, zahrabat a hotovo. Ještě se to hejbalo.“

Po úmorné cestě plné vražd a úmrtí únavou přes bombardované Karlovy Vary a další sudetské území se Baronovi a dalším pár Čechům podařilo uprchnout. Podrobné líčení lze nalézt v jeho již citovaných pamětech, tedy stručně – Češi se po jistých potížích rozdělili, přeci jen stále platily říšské zákony a skupina otrhaných vězňů byla až příliš na ráně. Baron tedy putoval se spoluvězněm Františkem Tomáškem. Přes Plzeň až do střeních Čech, kde se rozloučili a Baron pokračoval až do Prahy. „Dostal jsem se na Smíchov, tam jsem si sed na sedmičku , která jela na Žižkov, domů. A to byl zajímavej moment. Já jsem vystoupil a ztratil jsem barvy. Všechno bylo černobílý, šedivý. Šel jsem jak automat a nevěděl, co se se mnou děje.“ I když nevycházel z bytu, aby nedráždil stále ještě fungující gestapo, zpráva o jeho příchodu z koncentráku  se rychle roznesla. „Druhej den se tam objevilo velení Prahy (ROJ) se Zbyňkem Hálou. Ti mi říkali: ,Hele, je to všechno připravený, ale nic ti neřeknem, protože kdyby po tobě gestapo ještě šáhlo, tak je pro nás i pro tebe lepší, když nebudeš nic vědět.‘“ Pražského povstání se nakonec Baron zúčastnil coby velitel doprovodné ozbrojené čety sanitek s velitelstvím v Jindřišské ulici.

Přátelství není nikde tak zakořeněný jako u těch škautíků

Po válce dostal František Wretzl významné skautské vyznamenání Junácký kříž za svou účast v odboji. Spolu s lidmi z bývalého 6. oddílu založil 6. skautské středisko Blesk[12], které několik let vedl. Jeho středisko organizovalo tábory i vlastní lesní školu. Vycházel střediskový časopis Blesk, pořádaly se plesy a skautská divadla. Zkrátka v poválečném období se skauti zplna nadechli a zažívali dobu největšího rozkvětu. Bohužel velmi krátkou.

Baron ještě před druhým zákazem Junáka po komunistickém puči předal vedení střediska, protože se oženil a navíc mu to již jeho práce časově nedovolovala.

Středisko bylo rozpuštěno, ale jako říká Baron „kontakt se neztratil… Přátelství, myslím, není nikde tak zakořeněný jako u těch škautíků.“ V 50. letech se Baronovi naskytla velice paradoxní a unikátní příležitost alespoň na chvíli a v malém na skautském principu pomáhat v pionýrské organizaci ve škole, kam chodily jeho děti. Jednou na třídních schůzkách vyvstala otázka, proč pionýrské oddíly nefungují, jak by měly. Baron se neudržel a pověděl k tomu své. „Jenomže za mnou hnedka přiběhla kantorka, která dělala vedoucí toho Pionýra. ,Pane Wretzl, prosím pěkně, nemohl byste nám v Pionýru pomoct?‘ – ,To já nemůžu. Na mým čistým štítě je škvrna. Já jsem byl v takový organizaci, která se dneska nenosí.‘ – ,Vy jste byl skaut.‘ – ,No.‘ – ,To bychom zrovna potřebovali.‘ – ,Jo, tak si ke mně někoho dejte, ať vám nezkazím mládež!‘ No já jsem tam dělal školení pro všechny vedoucí těch oddílů. To víš, že jsem je protejral po skautsku.“ 

V roce 1968 se již aktivně do skautské obrody nezapojil, zúčastnil se ale památné obnovující schůze v sále Domovina v Holešovicích.[13] Vzpomíná na začátek 70.let, kdy se setkal s Paterem Klementem, již téměř nevidícím a neslyšícím kmetem. „Teď jsme šli tou Celetnou ulicí a von jak neslyšel, tak křičel. A já protože von neslyšel, tak jsem křičel taky. Všickni lidi věděli, o čem si povídáme. Přišli jsme k Prašný bráně, to tam jezdila ještě tramvaj devítka. Ve špičce, hromada lidí. A do toho Pater prakticky zařval: ,TO NÁM TO S TÍM SKAUTINGEM ZASE VYVEDLI, VIĎ, FANDO!‘ Já jsem říkal, tak, to je na kriminál.“

Až do důchodu pracoval František Wretzl ve Výzkumném ústavu obalové techniky. „Němčina je řeč špeditérů, protože všechno, co jde od nás na Západ, jde přes Německo. A angličtina je řeč námořníků. A já jsem obojí ovládal, takže i když jsem nebyl ve straně, tak jsem jezdil ven.“ Dokonce v rámci výzkumu podnikl i plavbu do Číny.

Dostal jsem pokyn a šel jsem do Svojsíkova oddílu. Teď jsem doživotním škautíkem

V 80. letech se potkali na jednom pohřbu staří skauti z Legio angelica a jejich někdejší rádce Eda Marek navrhl, aby se začali opět scházet. Tak tomu je od té doby doposud. V roce 2002 byl František Wretzl – Baron přijat do Svojsíkova oddílu.

O svých zážitcích z vězení a z koncentráku se nikdy příliš nešířil. To se zlomilo v roce 1995, kdy bylo 50. výročí osvobození koncentračních táborů a on byl pozván jako pamětník do Flossenbürgu. Od té doby tam jezdí téměř každý rok na besedy se studenty z celé Evropy. Nevzpomíná ovšem příliš plačtivě. „Já jsem proto vždycky byl a ve skautu jsem si to potvrdil, bejt pro srandu. A víš, že jsem s tím prožil celou válku a celej komunismus? Protože nikdo nevěděl, co myslím vážně a z čeho si dělám srandu,“ uzavírá pomyslně a s úsměvem svůj příběh doživotní „škautík“ František Wretzl alias Baron.

Doporučená literatura

· Kolektiv autorů: Pravdou ke svobodě – ZPRAVODAJSKÁ BRIGÁDA, Vojenský zeměpisný ústav, Praha 1999

· Magdaléna Hromková: PODÍL ČESKÝCH SKAUTŮ V 2. ODBOJI S DŮRAZEM NA ČINNOST ZPRAVODAJSKÉ BRIGÁDY, Arcibiskupské gymnasium, Praha 2005

www.skautskestoleti.cz/eknihovna/?act=get&check...id=103

· Jiří Reinsberg, Bohumil Svoboda: LEGIO ANGELICA A PATER METHOD KLEMENT OSB, Trinitas, Praha 2000

· František Wretzl: MOJE ŽIVOTNÍ PERIPETIE LET 1938–1945 http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=franti%C5%A1ek%20wretzl%3A%20moje%20%C5%BEivotn%C3%AD%20peripetie%20let&source=web&cd=1&ved=0CCAQFjAA&url=http%3A%2F%2Fwww.skaut.cz%2Fkmendospelych%2Feasyfile%2Ffile.php%3Fdownload%3D2011100209430327&ei=uRgCT9-9BOXd4QSpmoCTCA&usg=AFQjCNERh2ZMeNIsyHqyUTi4n_GJp6mU6Q&sig2=JVJifwUKKmyLLuwtlIagzw

Poznámky po čarou

[1] V roce 1929 založil benediktin P. M. Klement (1889–1979) sbor ministrantů Legio Angelica. Jeho účelem byla výchova ministrantů dle křesťanských zásad a skautského zákona. Od svého počátku patřil sbor Legio Angelica pod Svojsíkův Svaz skautů a skautek. Po válce nebyl obnoven. Z jeho členské základny vzešly střediska Maják, Iniancara a Mawadani.

[2]  Nádraží na pražském Těšnově – Florenci, které fungovalo v letech 1875-1972. Jeho zánik se pojí s budováním pražské magistrály. Samotná budova byla v roce 1985 přes četné protesty veřejnosti odstřelena.

[3] Vznikly například skupiny Zbojník, Zpravodajská brigáda, různé menší skupiny při jednotlivých bývalých oddílech. Dále viz. Doporučená literatura.

[4] Název pro Junáka v ilegalitě.

[5] Obdobou pospolu, tedy organizační jednotky sdružující více oddílů, se po válce stala skautská střediska.

[6] Citace ze spisu: František Wretzl: Moje životní peripetie 1938–1945, str.9.

[7] Původně šlo o bankovní dům, který nechal za první republiky vystavit židovský podnikatel Julius Petschek. Po útěku Petschkovy rodiny do emigrace a okupaci ČSR obsadilo budovu gestapo a zřídilo si v ní generální štáb pro celý protektorát.

[8] Citace ze spisu: František Wretzl: Moje životní peripetie 1938–1945, str.11.

[9] Například pražský vůdce ROJ Zbyněk Hála či Baronův zástupce v pospolu Josef Hromas – Šosa, aktivní člen ZB. Viz. sborník Pravdou ke svobodě: Zpravodajská brigáda, str.155.

[10]  Viz. doporučená literatura.

[11] Německé velení se totiž bálo postupujících Spojenců, a tak se rozhodlo vysídlit veškeré zbylé vězně koncentračních táborů. Organizovalo tzv. pochody smrti, které měly za cíl rozptýlit, ale ve větší míře hlavně zlikvidovat zbylé vězně.

[12] Středisko Blesk již zaniklo. Jeho historií se podrobně zaobírá spolupracovník Skautského století bratr Miroslav Hopfinger – Jistič.

[13] Šlo o slavné obnovující setkání skautů a skautek z celé republiky v sále Domoviny v Praze-Holešovicích. Konalo se 29. března 1968.