Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Zábranská (* 1926)

• narodila se 1. srpna 1926 ve Vlašimi

• rozená Kameníková

• rodičům patřilo knihkupectví a obchod papírenským zbožím

• u rodičů nakupovala kněžna Auerspergová

• její celoživotní vášní je divadlo

• dlouhá léta pracovala jako vychovatelka v družině

• napsala i pedagogickou příručku a přispívala do slovenského periodika Vychovávatel

• vydala autobiografickou sbírku povídek „Album Jarmilky Kameníkové“

• její manžel, Josef Zábranský, byl za války vězněn v Terezíně a přežil pochod smrti

Idylické dětství

Jarmila Zábranská, rozená Kameníková, se narodila v srpnu 1926 ve Vlašimi do obchodní rodiny. Rodiče vlastnili knihkupectví, knihařskou dílnu a papírnictví, kde prodávali i školní potřeby lidem z okolí. Tatínek ve Vlašimi také založil první akciovou mlékárnu, kde byl v třicátých letech k dostání první jogurt. Na dětství v rodinném podniku vzpomíná ráda: „Deset zaměstnanců mého otce a matky kolem mě běhalo a lítalo, aby Jaruška mohla všechno.“ Malá Jarmila se tak například s nadšením seznamovala s knižními novinkami, které do obchodu rodičů přicházely. Naučila se tak číst i psát ještě před nástupem do školy a v první třídě se nudila. Dokonce natolik, že jeden den ze školy odešla zpátky domů, aby si mohla psát v maminčině kanceláři, a dlouho ji hledali. S paní učitelkou se ale nakonec domluvily – aby se nenudila, předčítala pamětnice o přestávkách svým spolužákům krátké pohádky. „Já byla ve svým živlu. Tam se ve třídě nic nehnulo, všichni se těšili, až já jim budu číst.“

Pamětnice měla spoustu koníčků – hrála divadlo, chodila do Skauta i do Sokola. Kromě toho se také velmi dobře učila a nový pan učitel jejím rodičům doporučil, aby ji dali na gymnázium. Ti s tím původně nepočítali – protože neměli syna, jen ještě o osm let mladší Alenku, chtěli, aby Jarmila Zábranská převzala rodinný obchod. Nakonec se ale rozhodli jí vzdělání poskytnout. Zvládla velmi dobře rozdílové zkoušky, a nastoupila tak rovnou do sekundy na gymnáziu v Benešově. Přechod ale nebyl snadný, bývalá premiantka místo odpovědi na otázku šprýmovala, a dostala hned na uvítanou svou první pětku. „Já byla na zhroucení. Jsem říkala, no já budu brečet! Tekly mi slzy...“ S novou kázní na státním reálném gymnáziu se ale brzy sžila, stejně jako s každodenními cestami vlakem. Z nich vzpomíná hlavně na velkou zimu. Dojížděla každý den hodinu tam a hodinu zpátky, a protože už byla válka a všechno, co šlo, se posílalo na frontu, ve vlacích se netopilo.

Němčina a obcházející gestapo

Na gymnáziu prožila Jarmila Zábranská i počátek druhé světové války. Prvním střetem s okupací pro studenty byla prováděná cenzura učebnic – všichni si je proškrtávali sami podle pokynů učitele. „Kde bylo Československá republika – škrtnout. Masaryk – škrtnout. Čapek, při češtině – škrtnout. A to se takhle pořád škrtalo.“ Také veškerá obchodní korespondence rodinného podniku postupně přešla do německého jazyka. Když byla pamětnice v kvartě, přestoupila proto na Vyšší obchodní školu do Prahy, kde se němčina denně vyučovala. Učila se tu i český a německý těsnopis, aby mohla v obchodě pomáhat. Německy ale naštěstí uměli i oba rodiče – tatínek obchodoval ještě za Rakouska-Uherska a maminka absolvovala obchodní školu ve Vídni, kde pak chvíli také pracovala jako bankovní úřednice. I díky tomu měli Kameníkovi váženou zákaznici, kněžnu Auerspergovou. S maminkou si mohla popovídat a z vděčnosti pak pokaždé nakoupila spoustu zboží. „Co viděla, všechno koupila.“

Před válkou se v knihkupectví rodičů prodávaly mimo jiné i obrazy prezidenta Masaryka, knihy Karla Čapka, Vladislava Vančury a podobné, za protektorátu nežádoucí zboží. To všechno tatínek včas zakopal a ukryl. Když tak do obchodu přišlo na kontrolu gestapo a přesně toto zboží hledalo, naštěstí nic nenašlo. Pomohla tomu ale právě Jarmila Zábranská – těsně před prohlídkou totiž její maminka na černém trhu koupila velký hrnec sádla. Pamětnice ho při příchodu gestapáků duchapřítomně zakryla polštářkem, sedla si na něj a celou dobu, dokud neodešli, rozprávěla o svém studiu německého obchodu v Praze. „A začala jsem: ‚Co si přejete?‘ A oni: ‚Děláme prohlídku, jestli tady nemáte věci, který nechceme vidět, nežádoucí.‘ A já říkám: ‚Prosím vás, já sama chodím do vyšší obchodní, kde máme němčinu, právě teď studuju německej těsnopis.‘ A začala jsem jim vyprávět, co všechno v tý škole...“

Rodina se tak perzekuci vyhnula, ale byli zatčeni různí lidé z Vlašimi a také dva její kamarádi z Prahy, ke kterým chodila tančit swing a poslouchat zahraniční rozhlas. Jeden z nich zahynul v koncentračním táboře v Terezíně, druhý, Josef Zábranský, byl z Terezína odvezen transportem a přežil pochod smrti. Na konci války ho zachránil Červený kříž, několik měsíců se léčil ze skvrnitého tyfu a po šťastném návratu si statečného Josefa vzala pamětnice za muže. V jejích očích byl hrdina, nesrovnatelný s jinými tehdejšími chlapci, příslušníky zlaté mládeže, se kterými se stýkala. „Ten Pepík byl úplně jinej, a proto se mi tak líbil. Že byl tak pracovitej... Tak jsem říkala, tak toho Pepíka si vezmu. A dobře jsem udělala!“

Poválečný život

Na konci války se Jarmila Zábranská setkala s procházejícími vojáky Rudé armády. Vzpomíná hlavně na maličké novorozeně, které s nimi přijelo. Porodila ho za pochodu zřejmě manželka některého z ruských důstojníků a bylo potřeba se o ně postarat. Pamětnice s maminkou ho umyly, čistě zavinuly a jeho matce půjčily i dětskou lahvičku. Krátce poté armáda pokračovala dál. Druhá vlna ruských vojáků, se kterými se pojí vzpomínky mnohem násilnější, už ale do přímého kontaktu s rodinou Kameníkových naštěstí nepřišla. Pomohl jim zřejmě ruský lékař, kterého tatínek nechal chvíli u nich ordinovat. „A tatínek mu vykládal, že ano, že budou u nás, my je pohostíme – ale mám dvě dcery, a na ty nesmí nikdo sáhnout. A ten doktor mu dal čestný slovo. A pak přišla další parta, a ty šli jenom po ženských. Obsadili další domy, kde sháněli ženy. Ale ten doktor, ten říkal: ‚Jarmila, Jarmila! Na Jarmilu nesměl nikdo sáhnout!‘“

Po válce se Jarmila Zábranská přihlásila do septimy znovu otevřeného arcibiskupského gymnázia. Na gymnáziu v Benešově sice došla jen do kvarty, ale kvintu a sextu se rozhodla dokončit dálkově. Zdárně absolvovala, a poté ji čekala velká osobní změna, a sice žádost o ruku. „Přišel Pepík a říkal: ‚Jarčo, nech už těch experimentů, já na tebe pořád čekám, mám slíbeno, že až prostě se všeho nabažíš, že si mě vezmeš za muže.‘ A já jsem se probudila a říkám: ‚A víš, že, Pepo, jo?‘ A on říkal: ‚A to teď opravdu, nebo zase legrace?‘“ Šťastnému manželství nevadil ani velký věkový rozdíl – když se brali, bylo pamětnici pouhých dvacet let a Josefovi už čtyřiatřicet. Už rok po svatbě se jim narodil jejich první syn, Luboš.

Rodina dodnes žije v domě, který kdysi koupil její tatínek – přál si v něm strávit penzi nebo v něm ubytovat některou z dcer. Za války byli ale nájemníci jiní. Nejdřív v přízemí ubytovali učitele, který utekl z pohraničí před útoky henleinovců. Krátce po něm se v prvním patře usadila židovská rodina na útěku. Poté, co ji deportovali, se bez vědomí pana Kameníka do jejich bytu nastěhoval místní esesák, který tam prožil celou válku, utekl až těsně před jejím koncem, potají, nikdo ho neviděl odcházet. A až po válce tak dům sloužil svému původnímu účelu: „Začala nová éra, já jsem se sem prostě nastěhovala, dolů, po tom učiteli, ten se vrátil na svý místo.“

Práce s dětmi

Od roku 1955 Jarmila Zábranská pracovala ve školní družině a měla velké úspěchy, poslouchali ji totiž i zlobiví kluci. O svých zkušenostech sepsala dokonce pedagogickou příručku a přispívala do slovenského časopisu Vychovávatel. S dětmi chodila například v zimě krmit koroptve nebo pádlovat na řeku. Děti pobyt v přírodě bavil, a proto poslouchaly. „Řekla jsem: ‚A vy ostatní, když budete sedět jako pěny, můžete přitom kreslit nebo něco, pojedete, půjdete jim naproti, a nazpátek se zase vystřídáte. A kdo bude blbnout, tak půjde do družiny k soudružce Kašparový a nebude se mnou jezdit.‘ To vám bylo ticho, všichni chtěli jezdit na keně, všichni chtěli pádlovat. A furt jsem jim něco vymýšlela.“ V družině v té době děti trávily i prázdniny, takže pamětnice vymýšlela například i dobrodružné výpravy vlakem a připravovala také různé divadelní hry. Do Vychovávatele připravila kreslené návody, jak vyrobit loutky z cibule, z kapesníku i dalších netradičních materiálů.

V roce 1968 se Jarmila Zábranská aktivně účastnila veřejného dění. Spolu s několika dalšími skauty se zasadila o znovuobnovení skautské organizace ve Vlašimi a organizovala první tábor. S radostí prožívala i obnovení Sokola. „Já jsem hned přestala hrát divadlo a byla jsem v popředí Skautu, a opět ještě s třema klukama jsme založili zase skautskou organizaci. A opět teda byl nábor velkej a zároveň začal zase Sokol, pravej Sokol. A hned jsem dělala první tábor.“ Radost však neměla dlouhého trvání – už v roce 1969 byly obě organizace znovu zakázány.

I ve svém vysokém věku je Jarmila Zábranská velmi aktivní a stále se věnuje divadlu – vystupuje s ochotnickým souborem. V roce 2003 získala za své celoživotní dílo, zejména za práci s dětmi a mládeží, ocenění Blanický rytíř.