Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Zachariáš (* 1943)

• narozen 16. dubna 1943 v Praze na Žižkově

• v 50. letech vstoupil do oddílu Jaroslava Foglara

• v roce 1965 se podílel na založení střediska Psohlavci

• v roce 1968 založil vlastní středisko Spirála

• za normalizace musel se svým oddílem několikrát změnit krytí pod různými mládežnickými organizacemi

• stal se signatářem Charty 77

• v roce 1982 se vrátil do oddílu Jaroslava Foglara jako vedoucí

• v roce 1990 spoluzaložil Svaz skautů a skautek České republiky

• v letech 1989–2000 byl jedním z redaktorů skautského zpravodaje ČIN

• je autorem knih o historii skautingu a osobnosti Jaroslava Foglara

Jiří Zachariáš zasvětil celý život skautingu. Ve skautském oddílu našel vlastní cestu už jako chlapec, v době dospívání si založil vlastní oddíl a jako mladý muž se podílel na druhé obnově Junáka roku 1968. V období normalizace obětoval skautingu profesní kariéru, podílel se na vydávání skautských samizdatů a byl také u třetí obnovy Junáka na konci roku 1989. 

Na začátku svého rozhovoru pro Paměť národa hovoří o tom, jak se zrodila jeho skautská přezdívka Pedro: „Dal mi ji Jaroslav Foglar, tak řečený Jestřáb. Jednou jsem si vzal s sebou na tábor karty, což byl těžký prohřešek, a několik chlapců jsem o poledním klidu svedl ke hře. Hráli jsme černého Petra. Když nás Jestřáb načapal, ptal se, co to je, takže jsem mu hru vysvětloval a její název ho samozřejmě zaujal. A od jména Petr vznikla moje přezdívka Pedro.“ 

Jiří Zachariáš se narodil 16. dubna 1943 v Praze a svůj domov měl celý život na Žižkově. Maminka Ludmila, rozená Nosková, příležitostně pracovala jako dělnice v Orionce nebo ve strašnické továrně Mikrofona, otec Vojtěch Zachariáš měl vlastní knihařskou dílnu: „Od dětství jsem čichal ke knihařskému klihu, věděl jsem, co to je knihařský lis, pomáhal jsem tatínkovi se zlacením hřbetů.“  

Jeho první mlhavá vzpomínka se týká bombardování Prahy v únoru 1945, kdy se rodina ukrývala ve sklepě a maminka dětem připravovala krupičnou kaši na improvizovaném vařiči, vyrobeném ze svíček. Když se v roce 1948 ujali moci komunisté, otec jakožto živnostník byl orientován proti režimu, jeho sestra, teta Běta, však byla fanatická komunistka, která na rodinných oslavách provokovala: „Vojtěchu, vy ještě pořád slavíte vánoční svátky? Co jste to za zpátečníky?“

„Loučíme se, bratři a sestry“

„Být žižkovským klukem bylo velké vyznamenání,“ říká Jiří Zachariáš a vzpomíná na dětská dobrodružství ve své čtvrti a na bitvy s kluky z Karlína: „Byli jsme tvrdé jádro, hraničáři, a byli jsme mobilizováni do každé války.“

Jiřího starší sestra Marie začala chodit do skautského oddílu pod střediskem č. 317 s názvem Pochodeň. V čele oddílu stál pětadvacetiletý Zdeněk Bláha s přezdívkou Zoro (pamětník uvádí jméno Zdeněk Janda, na starší nahrávce je však uvedeno jméno Bláha, pozn. red.), který byl neobyčejně podobný Garrymu Cooperovi. „Díky jemu měl oddíl nejpočetnější dívčí základnu, stahovaly se za ním holky z celé Prahy. Všechny do něj byly zblázněné.“ 

Rodiče vnímali pozitivní vliv skautingu na jejich dceru: „Viděli, jak je pozorná, poslušná, jak neodmlouvá a snaží se být skutečnou skautkou.“ Vzápětí samozřejmě dospěli k rozhodnutí, že jejich temperamentní syn by také potřeboval skautskou výchovu, a přihlásili ho do oddílu: „Program a atmosféra oddílu byly určující. Za čtvrt roku jsem do toho prostředí zapadl a rodiče jásali nad mou proměnou.“

Pod vedením Zdeňka Bláhy oddíl vydržel nějaký čas i po likvidaci Junáka po roce 1948 – snad i díky tomu, že mladý „Gary Cooper“ se na konci války angažoval v Pražském povstání, což komunisté částečně respektovali. V roce 1950, kdy Jiří Zachariáš byl stále ještě ve věkové kategorii vlčat, však už bylo o osudu oddílu rozhodnuto: „Náš vedoucí si nás vlčata, skauty i skautky nechal nastoupit před klubovnou a řekl: ‚Loučíme se, bratři a sestry. Nezapomeňte na to, že za tohle můžou komunisti.‘“ Klubovna byla zapečetěna a o čtvrt roku později se jí zmocnil Svaz mládeže. Jiří Zachariáš dodává, že Zdeněk Bláha byl o tři roky později zatčen, protože se se staršími členy oddílu pokoušel pokračovat ve skautingu tajně. 

Ve škole mezitím byly děti přesvědčovány, aby vstoupily do Pionýrské organizace. Ta ale podle něho nemohla Skauta nahradit: „To byly úplně jiné noty. Skautský oddíl byl postaven na dětech rozmanitého věku, starší ovlivňují a vychovávají mladší. Zatímco pionýrský oddíl se rovnal školní třídě. Byli jsme zvyklí na chlapecký oddíl, kdežto v Pionýru byli kluci a děvčata dohromady. Především ale byla velká fluktuace vedoucích pionýrských oddílů, svazáci si tím chtěli jen odškrtnout nějakou čárku pro svou budoucnost. Takže členství v Pionýru jsme chápali spíš jako určitou povinnost.“ 

„Ježka máme my, volové!“

Jiří Zachariáš si dlouho schovával svůj skautský kroj vlčete, ze kterého samozřejmě záhy vyrostl. Na začátku padesátých let podnikal s kamarádem Bohoušem Vítkem výpravy na Staré Město, kde se snažili objevit legendární Stínadla z knih Jaroslava Foglara: „Bloudili jsme, vyptávali jsme se kolemjdoucích, až jsme se dostali na Haštalské náměstí. Stáli jsme před zvláštní zdí, na které byla křídou nakreslená silueta ježka v kleci a pod tím nápis: ‚Ježka máme my, volové.‘ To byl jasný důkaz, že jsme na správné adrese. Rychlé šípy by tohle nikdy nenapsaly. Oni mluvili slušně, kdežto Vontové byli drsní hoši. Bylo tedy jasné, že jsme ve Stínadlech a musíme si dávat bacha.“ Spolu s nimi se podle jeho slov na Starém Městě potloukaly desítky kluků a děvčat, kteří stejně jako oni postrádali své zrušené skautské oddíly a hledali dobrodružství. „Šikovný agitátor tam mohl během jediného večera dát dohromady dvě nebo tři kompletní skautské družiny,“ říká Jiří Zachariáš. Podobně podle jeho slov postupoval jeho pozdější spolupracovník Jiří Kafka, řečený Owigo, který v padesátých letech při potulkách po Starém Městě dal dohromady tři skautské oddíly. 

V tomto období hrály důležitou roli také staré skautské časopisy, které děti sháněly a vyměňovaly na burzách u žižkovské rotundy sv. Rocha. Foglarovy knížky i časopisy se v době absolutní nedostupnosti jakékoli rozmnožovací techniky opisovaly ručně. Tiskoviny se také daly sehnat ve sběrných surovinách, kde je chlapci získávali výměnou za cigarety. Jiří Zachariáš uvádí, že jednou si výměnou za traktorovou pneumatiku odnesl celý ročník časopisu Vpřed. 

Jiří Zachariáš hrál v dětství také fotbal. Na jednom fotbalovém zápasu roku 1952, který sledoval jako divák, dostal míčem do obličeje a spadl za ohradu, která hřiště oddělovala od zahrádkářské kolonie. Hledal, čím by zastavil krvácení z nosu, a přitom objevil boudu, v níž rozpoznal tajnou skautskou klubovnu: „To pro mě sehrálo rozhodující roli, uvědomil jsem si, že skauting nějakým způsobem stále ještě žije.“ 

Na stopě Jaroslavu Foglarovi

„My jsme si mysleli, že je mrtvý nebo že utekl za hranice,“ říká Jiří Zachariáš o Jaroslavu Foglarovi na začátku padesátých let. „Když jsme se od starších kluků dozvěděli, že je živ, bylo to pro nás veliké překvapení.“ S kamarádem Bohoušem Vítků se v roce 1954 rozhodli ho vypátrat. Od starších kamarádů znali jeho adresu v Korunní ulici, tehdejší třídě Wilhelma Piecka na Vinohradech. Drobné na tramvaj utratili na pouti, a tak nakonec putovali na Vinohrady pěšky po kolejích tramvaje. 

„Než jsme zazvonili, v břiše nám buráceli šutry. Ale chuť ho poznat byla silnější, takže jsme to překonali.“ Když jim otevřel drobný, tehdy sedmačtyřicetiletý muž, v první chvíli byli maličko zklamaní. Vůbec se nepodobal jejich tehdejším idolům. Na jejich první otázku, zda skutečně existovaly Rychlé šípy, však měl odpověď, jíž si je okamžitě získal: „Vytáhl takové album, kde měl fotografie různých kluků, a některé z nich označil za Rychlé šípy. Samozřejmě později v dospělosti jsem se dozvěděl, že to byly jenom kluci, kteří se stali předlohou pro ilustrátory. Ale tehdy nás to úplně ohromilo.“ 

Jaroslav Foglar, skautskou přezdívkou Jestřáb, měl tehdy svůj vlastní oddíl, legendární Dvojku. Na přijetí do oddílu čekalo mnoho chlapců z řad dětí bývalých prvorepublikových skautů, ale Jaroslav Foglar velmi oceňoval dětskou samostatnost, dojalo ho, že chlapci ho sami vypátrali, a tak je do oddílu přizval. 

Foglarův oddíl se tehdy, v roce 1954, skrýval pod křídly tělovýchovné jednoty Dynamo Radlice. „Skutečně velmi riskovali, když ho tam přijali, protože Foglar byl už v roce 1949 takzvaně vyakčněn z Junáka. Ale přijali ho a oddíl tam přežíval až do roku 1968,“ vysvětluje Jiří Zachariáš. 

Na půdě TJ Dynamo Radlice měl oddíl i svou klubovnu: „Na stěně byla kresba chlapce v životní velikosti, který se díval do oblak a v ruce držel kanadskou sekyrku. Všechny indicie skautského kroje měl přemalované, ale člověk, který byl v tomto směru vzdělán, je mohl rozpoznat. A nad tím byl nápis: ‚Správným chlapcem vždy a všude.‘ Dále tam bylo velké Jestřábovo náčelnické křeslo, totem a vývěsky družin. Všechno na nás dýchlo těmi dosud nenaplněnými touhami.“  

Hned první výprava s Foglarovým oddílem do Soběšína, která se konala 28. října 1954, naprosto splnila jejich očekávání.

Členy oddílu bylo třicet až pětatřicet chlapců, rozdělených do několika družin, které mezi sebou soutěžily v nejrůznějších disciplínách. Kromě družinových schůzek se scházeli i v sobotu a následovala nedělní výprava. V zimě bývaly výpravy jednodenní a život se soustředil do klubovny na besedy, společné zpívání, návštěvy divadel či muzeí a hry v ulicích Starého Města. „Ta činnost byla pestrá až přepestrá,“ dodává Jiří Zachariáš. Jaroslav Foglar chlapcům kontroloval a bodoval i známky v žákovských knížkách, což pro Jiřího Zachariáše bylo hlavně zpočátku kamenem úrazu. „Nebýt oddílu, asi bych ve škole dopadl daleko hůř. Ti kluci byli ve většině případů daleko chytřejší než já. Vzdělání brali jako nutnou věc, kdežto já jsem jím pohrdal a pořád bych si jenom hrál na indiány a brousil sekyrku. Učení jsem skutečně moc nedával. Až díky oddílu jsem pochopil, že pro to musím něco udělat, a vděčím mu za to, že se ze mě nestala úplná lopata. Měl jsem k tomu velký náběh.“ 

V létě oddíl jezdil na tábor na místo řečené Zelená říčka na soutoku několika horských potoků pod Kriváněm ve Vysokých Tatrách. „Je to krásný kout, dnes součást národního parku, kde jsme zažívali neuvěřitelná dobrodružství. Nádherné východy a západy slunce, dlouhodobé hry, sportovní výkony opepřené skautskou praxí.“ 

Pro Jaroslava Foglara byl jeho oddíl jako vlastní rodina: „Bylo to naplnění jeho životní cesty. Dokonale to uměl s kluky od deseti do patnácti let, s těmi staršími to bylo trošku horší. Ale neznám případ, kdy by se mu později ti kluci za konfliktní situace nedokázali omluvit,“ říká Jiří Zachariáš. 

Jaroslav Foglar podle něj nikdy otevřeně nevystupoval proti komunistickému režimu: „Narozdíl od jiných skautských vůdců, které jsem poznal později, o tom nikdy nemluvil. Řekl bych, že byl až politicky indiferentní. Jeho se muselo bát i Kuratorium pro výchovu mládeže, v němž byl s Klubem českých turistů, pod který se schoval jeho oddíl po nacistickém zákazu Junáka. Nikdy se nevyjádřil, jestli za tou protektorátní politikou stojí nebo nestojí. Nikdy neřekl: ‚Tohle ano, tohle ne.‘ Na druhou stranu byl málo ostražitý ve chvílích, kdy necítil žádné riziko.“ 

Skautský slib napodruhé

V druhé polovině padesátých let se postupně začali vracet z vězení skautští vedoucí, kteří byli uvězněni po roce 1949. S prvními z nich se Jiří Zachariáš setkal ještě ve Foglarově oddílu: „Jestřáb nám je představil jenom jako staré členy oddílu, kteří přišli na návštěvu. Teprve dodatečně jsme se dozvěděli, že byli v té akci namočení,“ říká Jiří Zachariáš v narážce na skautský pokus o státní převrat z května 1949. Mnoho skautů se vrátilo na amnestii v červnu roku 1960. Patřil k nim například Karel Průcha, Oldřich Rottenborn a další. Jiří Zachariáš jejich jména znal jakožto skautské vůdce oddílů, s jejichž bývalými členy se během let setkával. „My jsme ty naše vůdce, kteří v těch časech byli ve vězení, téměř zbožnili. Pro nás to byli opravdu hrdinové,“ konstatuje. Jedním z těchto navrátilců byl i Jiří Kafka, řečený Owígo, uvězněný roku 1956 za tajnou skautskou činnost. Přitížil mu i fakt, že během základní vojenské služby našli v jeho skříňce dynamitovou patronu. 

Právě do jeho rukou skládal Jiří Zachariáš v roce 1960 skautský slib. Nebylo to ovšem poprvé: první slib složili s kamarádem Bohoušem Vítkem neoficiálně sami, u ohníčku, už ve dvanácti letech. „Mysleli jsme si, že ten slib je platný, že nám ho všichni uznají. Ale pak přišel právě Jirka Kafka a řekl: ‚Skautský slib se musí skládat do rukou vůdce, který má za sebou činovnický slib. My vůdcové slibujeme, že budeme vychovávat svěřenou mládež v duchu skautských ideálů.‘“ 

Skutečně platný slib tedy skládal Jiří Zachariáš až v roce 1960 na brdském tábořišti zvaném Bílé komando (podle britského filmu z doby první světové války o vojenském oddílu, který zachraňoval z fronty raněné). Podle slov Jiřího Zachariáše šlo o velmi půvabné místo, které se často stávalo dějištěm skautských slibů: „Vévodil mu dub, který měl v průměru řekněme padesát centimetrů. Na ten se věšely různé kosti a lebky zvířat. Byl tam i stařičký totem a ohniště a celý palouk, zarostlý hebkou zelenou travičkou, byl obklopený neproniknutelným mlázím. Dnes už tam není jediný strom, všechno uschlo.“ 

Mezitím koncem padesátých let Jiří Zachariáš opustil Foglarův oddíl, protože si chtěl založit svůj vlastní: „Shledal jsem, že ten technický skauting je pro mě nedostačující, chtěl jsem rozšiřovat a předávat dál také duchovní hodnoty skautingu, o které byl Foglarův oddíl z bezpečnostních důvodů bohužel ochuzen.“ 

V čele oddílu stanul právě Jiří Kafka – Owígo. Zastřešení jim poskytl závodní výbor prezídia ČSAV, kde pracovala maminka jednoho z bývalých skautů, oficiálně tedy šlo o tábornický oddíl této organizace. Jejich jedinou povinností bylo vychovávat instruktory a pomocné vedoucí pro letní tábory ČSAV v Brdech, u Vlašimi a na Hamerském potoce na Šumavě. 

Na začátku šedesátých let se Jiří Zachariáš poprvé dostal do kontaktu se Státní bezpečností, která tlačila na to, aby z vedení oddílu zmizel Jiří Kafka kvůli jeho minulosti vězněného skauta. „Naléhali na nás, mladší vedoucí, aby tu funkci někdo z nás vzal na sebe. My jsme na to ale nepřistoupili, nikdo z nás se toho místo Jirky nechtěl zhostit. Marie Landová z pozice partajní předsedkyně prezídia ČSAV se za něj zaručila. Pokládali jsme za velké vítězství, že jsme to uhráli a Jirka mohl v čele oddílu zůstat.“ 

Jeden Ostříž, jeden komunista

Na přelomu padesátých a šedesátých let čeští skauti pozorně sledovali obnovu skautingu v Polsku: „To byl pro nás velký impuls. Když to jde v Polsku, proč to nejde u nás? Spekulovali jsme nad tím, jak dosáhnout toho, aby se mohli věnovat nejen technickému skautingu, ale vrátit mu i jeho ideovou podstatu.“ 

V roce 1964 se sedm oddílů spojilo k založení střediska Psohlavci. Připojili se k němu i členové bývalého střediska Ostříž, kteří byli v padesátých letech vězněni. Napomohla k tomu zvláštní náhoda: „Ivan Makásek, řečený Hiawata, byl na vysokoškolské brigádě jako průvodčí v tramvaji. Když jednou svačil na konečné, narazil tam na revizora kolejí, který měl na klopě malou skautskou lilii. Dali se do řeči a ukázalo se, že to je Oldřich Rotennborn z bývalého střediska Ostříž. Ostříži vnesli do naší činnosti nové impulsy z toho lágrového skautingu.“ 

V čele střediska Psohlavci stál Josef Zikán, řečený Bobr, který byl mezi skauty kontroverzní postavou, protože po roce 1948 se podílel na likvidaci Junáka. Právě jeho chytrá politika však pomáhala Psohlavcům fungovat v polovině 60. let, když poměry nebyly ještě zdaleka tak uvolněné jako v roce 1968. Na místa vedoucích totiž vedle režimem sledovaných Ostřížů přijímal také děti významných komunistů, například synovce bývalého ministra kultury Václava Kopeckého: „Ten Bobr to takhle vyvažoval. Na jedné straně Ostříži, kteří by nás kvůli své minulosti mohli ohrozit, a na straně druhé mladík z komunistické rodiny.“

„Dejte se k nám, bratři a soudruzi“

Atmosféra Pražského jara roku 1968 pomohla dokončit to, k čemu skauti kolem střediska Psohlavci měli nakročeno už dlouho – druhou obnovu Junáka. „Tábornický klub Psohlavci jsme přejmenovali na Junácký klub Psohlavci – a to byl samozřejmě signál pro skauty v celé republice,“ konstatuje Jiří Zachariáš a dodává, že to nepokládali za odvážný krok, ale samozřejmé vyústění dosavadního vývoje. 

Představitelé režimu se snažili obnovu Junáka zastavit „po dobrém“, prostřednictvím nabídek a slibů: „Byla svolána schůze na Ústřední výbor ČSM za účasti střediska Psohlavců a významných skautských činovníků. A říkali nám: ‚Nedělejte to, bratři a soudruzi, budete oživovat duchy. Pojďte, uděláme společně novou Pionýrskou organizaci, kde se bude používat převážná část osvědčených skautských metod. A máme tady pro vás pracovní místa, můžeme vás zaměstnat.‘ Naše nadšení pro samostatnost Junáka bylo ale tak velké, že jsme na to nepřistoupili.“ Obnova Junáka tak nakonec dostala zelenou i od ÚV ČSM. 

29. března 1968 se v sále Domovina v pražských Holešovicích konala schůze skautských činovníků, od níž se datuje takzvaná druhá obnova Junáka. „Celé setkání organizovali Psohlavci, naši kluci a holky dělali pořadatelskou službu, připravovali pohoštění a tak dále,“ říká Jiří Zachariáš. Při samotné akci nicméně cítil rozčarování nad tím, že čelní představitelé skauta byli ochotni přistoupit na jisté kompromisy: „My, mladí kluci, jsme byli velmi zklamaní tím, že Rudolf Plajner, opětovně zvolený náčelník Junáka, tam sliboval věrnost Československé socialistické republice. Teprve dodatečně jsme připustili, že to od náčelníka byla taktika. Věděl, že situace se může pohnout tam či onam. A možná, že i tímhle přihlášením se k socialistické republice otevřel cestu alespoň do roku 1970, možná i díky tomu jsme nekončili bezprostředně po vstupu vojsk.“ 

Následoval velmi dynamický rozvoj celé organizace: „Zakládaly se oddíly, střediska, obnovovaly se lesní školy a rádcovské kurzy. Budovaly se klubovny, začal se vydávat časopis…“ Jiří Zachariáš velmi usiloval o to, stát se redaktorem časopisu Junák, ale byl přijat pouze jako externí elév. 

Aby se na skauty nezapomnělo

V tomto dynamickém období došlo také k rozpadu střediska Psohlavci: oddíly Ostřížů obnovily vlastní středisko, s dalšími třemi oddíly, zaměřenými na indiánský styl táboření, odešel Ivan Makásek, a založil si středisko Tekunta. Roku 1969 opustil Psohlavce také oddíl Jiřího Zachariáše a s dalšími čtyřmi oddíly založili středisko Spirála.

Do rozvoje skautské organizace však zasáhla invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Toho dne ráno probudila Jiřího Zachariáše s rodinou jeho maminka: „Jsou tady Němci a chtějí Sudety!“ prohlašovala. Spěchal do redakce časopisu Junák na Letenské pláni, odpoledne potom s manželkou protestovali u budovy rozhlasu. Večer se sešla pražská rada Junáka v bytě Františka Němce na Lobkovicově (tehdy Čapajevově) náměstí. „Nejakutnější problém byl, jak dostat domů děti, které ještě byly na táborech. Sháněli jsme auta a autobusy. Rodiče samozřejmě byli znepokojení, někteří dokonce šíleli.“ 

„Konec Junáka byl samozřejmě neodvratný, to nám bylo zřejmé nejméně od jara 1969, tedy od nástupu Husáka. K moci se dostávali staří aparátčíci Svazu mládeže, kteří obnovu skautingu těžce nesli,“ konstatuje Jiří Zachariáš. 

V zimě 1969–1970 napadlo v Praze hodně sněhu a skauti se chtěli zviditelnit akcí na odklízení sněhových závalů: „Šlo o to, aby společnost nezapomněla, že tu velkou brigádu v Praze udělali skauti, když za půl roku už tady třeba nebudou,“ říká Jiří Zachariáš. Akce však byla na poslední chvíli zakázána. V roce 1970 se skauti nicméně Pražanům připomněli znovu, když v předvečer 16. ledna fasády domů na Starém Městě a Malé Straně pokryli křídovými nápisy Palach. 

Když je v zemi nepřítel, slušný člověk nedělá kariéru

V roce 1970, kdy byl Junák znovu zlikvidován, stáli skauti opět před dilematem, zda se svými oddíly přestoupit do nové Pionýrské organizace SSM. „Ujišťovali nás, že jakákoli změna našeho programu nepřichází v úvahu, že budeme pracovat podle svých zaběhaných tradic,“ říká Jiří Zachariáš a dodává: „Ten režim měl jedinou snahu: deklarovat před společností, že i skauti souhlasí se vznikem nové dětské a mládežnické organizace a masově do ní přestupují. Tento tlak směřoval zejména na lidi mého věku. Viděli v nás perspektivní mladé kádry. Přemlouvali nás a dělali různé nabídky.“ Pamětník osobně dostal například nabídku pracovat jako redaktor v nově zřízeném časopisu Pionýrská stezka ve vydavatelství Mladá fronta, protože o něm bylo známo, že předtím působil jako elév v časopisu Junák. „To bylo skutečně velmi lákavé. Ale nechtělo se mi do toho z důvodů osobních zásad. Říkali jsme: ‚Když je v zemi nepřítel, slušný člověk nemá dělat kariéru.‘ Věděli jsme, že dříve nebo později bychom museli obětovat charakter.“ 

Jiří Zachariáš se vyučil klempířem a této profesi se věnoval až do roku 1970. S nastupující normalizací se rozhodl začít pracovat jako myč oken v podniku Úklid. „Nemusel jsem dělat kompromisy s režimem, protože mi nebylo co vzít. Mohli mi vzít leda kýbl a hadr.“ Jako myči oken s ním pracovali i další přátelé ze skauta: Daniel Kumermann, Jan Lukeš, Jiří Kafka, Petr Mikeš, Bohuslav Zika, Jaroslav Čada, Jan Maláč. „Vztahy mezi námi byly už dáno ukované skautskou výchovou a v tomto povolání automaticky pokračovaly. Každý z nás by tomu druhému dal poslední košili,“ konstatuje Jiří Zachariáš a dodává, že povolání myčů oken mělo řadu výhod: „Vůbec nikdo nás nekontroloval, když byla práce hotová, mohli jsme jít domů. Když jsme potřebovali volnou, navzájem jsme se zastoupili. Měl jsem dostatek peněz i dostatek volného času.“ Ten pochopitelně i nadále věnoval skautské činnosti. 

Roverská Cesta

V roce 1971 založil Jiří Zachariáš samizdatový časopis Cesta, určený zejména pro rovery, tedy dospívající skauty. Jeho úkolem bylo pomoci mladým lidem zorientovat se v době nastupující normalizace. „Časopis byl velmi silně politicky orientován. Nešlo o to, naučit rovery vázat nové uzle nebo stavět teepee. Obsah časopisu se snažil čelit ideologické masáži, které byli mladí lidé vystaveni.“ Jeden z článků se například týkal toho, jak nejít k volbám, další byl nekrologem za spisovatelem Janem Procházkou. 

Časopis se množil na starém cyklostylu, který získali od činovníků katolického skautského střediska Maják. Velmi těžko do něj sháněli cyklostylové blány. I proto časopis vycházel pouze v nákladu 20–25 výtisků, které si roveři mezi sebou půjčovali. Cesta vycházela do roku 1975 nebo 1976, kdy většina roverů, jimž byla určena, dosáhla dospělosti.  

Po roce 1970 musel Jiří Zachariáš znovu pro svůj oddíl hledat zřizovatele, tedy organizaci, která by byla ochotna jej zaštítit. Stala se jím Tělovýchovná jednota Slavia Žižkov. „Ta nám skutečně vyšla vstříc, i když dobře věděla, jaký je náš původ. Umožnili nám najít klubovnu a každý rok jsme mohli využívat její horskou základnu ve Volském dole.“ 

V pozdějších letech prošly oddílem i děti několika významných signatářů Charty 77, například Petra Uhla a Jiřího Dienstbiera. Jiří Zachariáš vzpomíná, že Petr Uhl se jednou bezprostředně po propuštění z vězení vypravil za svými dětmi na návštěvu na tábor v rámci rodičovského dne. Autobus s ostatními rodiči mu ale ujel, a tak dorazil vlakem. Při hledání tábora zabloudil do hraničního pásma; kdyby byl v tu chvíli zatčen, nejspíš by byl podezřelý z pokusu o ilegální přechod hranic. 

Významným členem oddílu byl také Daniel Kumermann, pozdější signatář Charty a velvyslanec ČR v Izraeli. K oddílu se přidal netradičně až ve svých sedmnácti letech, když se s ním setkal během oddílové hry na Libeňském ostrově. „Přišel mezi nás a zeptal se, jestli by nemohl chodit do oddílu. Řekli jsme mu, že je pro nás moc starý. Pochybovali jsme, že dokáže zapadnout. Ale Danielovi se to podařilo.“ 

Deset let s majorem Kvítkem

V roce 1975 se Jiřímu Zachariášovi podařilo společně s dalšími třemi českými skauty vycestovat na jamboree do norského Lillehammeru. Obdržel devizový příslib a výjezdní doložku. V Mnichově se měl setkat s Miroslavem Obermannem ze Svobodné Evropy, který také mířil do Norska, a absolvovat cestu v jeho autě. Jiří Zachariáš se ale zdržel sháněním tranzitních víz a do Mnichova dorazil o dva dny později, takže Miroslav Obermann mezitím odjel. Cestoval tedy autostopem, který mu přinesl celou řadu pestrých zážitků. Část cesty ho svezli američtí vojáci, při chůzi po horkém asfaltu si zničil boty a český emigrant, kterého náhodou potkal, mu koupil nové. Během přespávání pod širákem u Hamburku se probudil pod poklidně se pasoucím koněm, při další cestě pomáhal řidiči kamionu vyměnit pneumatiku. 

Samotné jamboree znamenalo splnění klukovského snu, ale také navázání důležitých kontaktů s československými skauty v exilu: „Od té doby se začaly do Československa na nejrůznější adresy dostávat zahraniční skautské časopisy, což bylo velmi důležité, protože ten metodický pohyb ve světovém skautingu byl značný.“

Po návratu z Lillehammeru se Jiří Zachariáš i další tři mimopražští skauti, kteří se jamboree účastnili, stali středem pozornosti Státní bezpečnosti. „Přijeli si pro mě domů a odvezli mě na Bartolomějskou,“ uvádí pamětník a dodává, že u jeho mimopražských kolegů provedla StB domovní prohlídku a zabavila jim všechny materiály, které si z Norska přivezli. 

Jiří Zachariáš absolvoval dlouhý a náročný výslech, který se točil zpočátku kolem otázky, kde na cestu vzali peníze. Výslech vedl major Kvítek, který se dlouhodobě zaměřoval na sledování skautů. Podle slov pamětníka šlo o muže s poměrně výstředním stylem oblékání, který připomínal styl „pásků“ z 50. let z party Vyšehradští jezdci. 

Jiřího Zachariáše překvapilo, že disponuje velmi podrobnými informacemi: „Věděl například i to, že v roce 1965 jsme měli tábor na Uherském potoce a že jsme tam nevztyčovali státní vlajku. Oni chtěli ohromovat tím, kolik toho vědí, a dokázat, že vlastně nemá smysl nic zapírat. Byla to taková hra.“ 

Nabídku spolupráce se Státní bezpečností Jiří Zachariáš odmítl hned na začátku: „Zkoušel to, ale pochopil velmi rychle, že v tomhle ohledu nemá náboje,“ konstatuje. 

Už na další výslech si nicméně major Kvítek přinesl povídku Šerif se žení, se kterou Jiří Zachariáš vyhrál soutěž Mladé fronty, a začal hrát na strunu jeho novinářské ctižádosti: „Kolikrát mi říkal: ‚Vy umíte dobře psát, napište nám něco o vašem pohledu na mládež. Ze všech stran máme zprávy, jak jsou dnešní odvedenci neschopní, jak nedokážou udělat ani kotrmelec. Z toho by byla dobrá knížka.‘ Čili oni dokázali tlačit i na takovéhle ambice, které byly tím režimem potlačené.“ Jiří Zachariáš uvádí, že Státní bezpečnost se k němu chovala slušně, nikdy se nesetkal s křikem nebo násilím. Jejich nabídky nicméně vždy dokázal odmítnout: „Nikdy jsem nepřekročil žádnou mez, kdy bych jim jenom náznakem řekl, heleďte, hoši, já to s vámi zkusím.“ 

S majorem Kvítkem absolvoval čtyři nebo pět výslechů a jeho dohled provázel skauty až do roku 1986, kdy byl od Státní bezpečnosti propuštěn, protože jeho syn emigroval do Rakouska.

Zpátky pod křídly Jestřába

Na konci sedmdesátých let Jiří Zachariáš podepsal Chartu 77 u sousedky ze Žižkova Libuše Šilhánové. „Ten text byl velmi srozumitelný a vycházel z toho, co jsem si přál, v čem jsem byl vychován a v čem jsem se snažil vychovávat další generaci,“ konstatuje. „Byla to cesta, jak oslovit širokou veřejnost, ukázat mlčící většině, že je možné něco dělat, když se toho člověk odváží.“ S dalšími chartisty – například bratry Janem a Jakubem Rumlovými nebo Petruškou Šustrovou – se seznámil prostřednictvím dalšího signatáře Daniela Kumermanna, který se s nimi často setkával v židovské obci. 

Podle svých slov se Jiří Zachariáš neobával, že podpisem Charty 77 ohrozí svůj skautský oddíl. V té době zůstával oddílu nablízku jako jakýsi patron, v čele oddílu oficiálně stál Jiří Lang, pozdější ředitel BIS a Národního bezpečnostního úřadu. Nikoho z chartistů podle něj nepostihl oficiální zákaz práce s mládeží. 

V roce 1982 oslovil Jiřího Zachariáše jeho dávný guru Jaroslav Foglar a obrátil se na něj s prosbou, aby mu pomohl s vedením oddílu, ve kterém v té době neměl dostatek dospělých spolupracovníků. „Po pravdě řečeno se mi do toho moc nechtělo, zejména kvůli mé ženě, která už měla po krk věčných táborů, výprav a tak dále,“ vypráví Jiří Zachariáš. Tajně prý doufal, že Foglar ho odmítne, když se dozví o jeho podpisu Charty, to se ale nestalo. Manželka nakonec souhlasila, mimo jiné i proto, že v oddíle vznikla družina vlčat, do které mohl vstoupit jejich syn. Jiří Zachariáš potom u Foglarovy Dvojky působil až do začátku devadesátých let. 

Časopis Čin a skautské hodnoty

V roce 1988 se Jiří Zachariáš spolu s Jiřím Kafkou pustili do vydávání dalšího skautského samizdatu, časopisu s názvem Čin. Tentokrát šlo už o výrazně ambicióznější projekt než u roverské Cesty v sedmdesátých letech. První číslo vyšlo v nákladu asi pět set kusů. Časopis se tiskl na kopírkách v kancelářích podniků zahraničního obchodu, kde měli díky mytí oken několik přátel a známých. Za vytištění prvního čísla se jim odvděčili velkou jelenicovou kůží, kterou fasovali na mytí oken. „Trochu jsme se styděli, že pro odboj využíváme komunistické prostředky. Tisklo se to v pracovní době na papíru a kopírkách z podniku zahraničního obchodu.“ Později si skauti opatřili vlastní kopírku, kterou jim kolega opravář sestavil z náhradních dílů. 

„Smyslem časopisu bylo ukázat skautské obci, jak si představujeme, že by skauting mohl vypadat. Včetně duchovního rozměru, který tady byl celá léta zanedbávaný. Předkládali jsme vizi, že skauting, který u nás dřív nebo později bude obnoven, by tu duchovní hodnotu, tedy vztah k Bohu, k víře nebo k něčemu, co nás přesahuje, měl mít v sobě pevně zabudovanou. Bohužel český skauting ji léta postrádal – a i proto byl tak snadno manipulován.“ Jeden z článků Jiřího Zachariáše se například týkal srovnání skautských lesních škol s tábornickými školami SSM. 

Skauti a skautky roznášeli časopis Čin příjemcům přímo do schránek, mimo Prahu se rozesílal poštou. Během let 1988–1989 vyšlo osm až devět čísel, vydávání časopisu pokračovalo i v roce 1990. 

Ta třetí obnova nebyla tak radostná

Jiří Zachariáš na konci osmdesátých let sledoval stále početnější účast na demonstracích, pozoroval dění v sousedních zemích sovětského bloku a čím dál více věřil, že obnova skautingu není hudbou vzdálené budoucnosti. 

Skauti byli na pád komunistického režimu dobře připraveni a příležitosti se chopili bezprostředně po 17. listopadu 1989. Už v následujícím týdnu založili Iniciativní skupinu pro obnovu skautingu, otevřeli ve Spálené ulici Informační kancelář pro obnovu skautingu a celostátní deník Svobodné slovo současně otiskl text sedmi bodů, jimiž skauti definovali nadcházející obnovu své organizace (mimo jiné šlo o odmítnutí spolupráce s SSM a odmítnutí státních dotací). 

Na 2. prosince 1989 byla do velkého sálu Městské knihovny na Mariánském náměstí svolána schůze, jež měla uskutečnit třetí obnovu Junáka. Mezitím se ale do popředí začali tlačit lidé, kteří o dvacet let dříve prosazovali spolupráci skautů s Pionýrskou organizací SSM. „Byli to lidé, které dodnes pokládáme za hrobníky skautingu z roku 1970. Jako členové náčelnictva nebo ústřední rady nás téměř s vlajícími prapory nutili k přestupu do SSM,“ konstatuje Jiří Zachariáš. „My jsme jim říkali: ‚My netoužíme po žádných funkcích, pouze vyslovujeme svůj názor, jak by měl skauting vypadat. A prosíme vás, ať ho neznevažujete svou přítomností. Pojďme se dohodnout, že ani my, ani vy nebudete vstupovat do nejvyšších funkcí. Necháme to na sněmu, který svoláme v nejbližší době, a tam se ukáže, že se do těch pozic dostanou lidé, kteří nejsou zašpinění spoluprací s režimem.‘“ Dopadlo to ale jinak: „Oni byli vytrvalejší než my,“ dodává Jiří Zachariáš s hořkým úsměvem. Lidé, které nazývá „hrobníky skautingu“ a kteří po léta fungovali ve strukturách SSM, podle něj byli lepšími stratégy a organizátory a díky tomu se prosadili do funkcí v Junáku. Se svou skupinou se proto rozhodl Junáka opustit a založili alternativní Svaz skautů a skautek České republiky, který vznikl v březnu 1990. „Neměli jsme žádné tendence k atomizaci, chtěli jsme zachovat takzvanou jednotu. Ale protože se víc a víc ukazovalo, že by byla jen takzvaná, raději jsme od toho couvli.“

JIří Zachariáš závěrem shrnuje: „Ta třetí obnova Junáka tedy nebyla tak radostná jako v roce 1968. Domnívám se ale, že členská základna tyhle spory nahoře nevnímala a prožívala stejnou radost z obnovy jako my v roce 1968.“