Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Zachařová, roz. Salačová (* 1942)

• narodila se 8. prosince 1942 v Praze, rodina žila v Kostelci nad Labem

• otec Josef Salač byl řezník a aktivní sokol

• zásobovali nelegálním masem rodiny odbojářů

• v prosinci 1942 Věřiny rodiče zatklo gestapo, protože otec načerno porážel dobytek

• matku Emílii propustili, ale po půl roce ji poslali do pracovního tábora

• půlroční Věra měla být adoptována německou rodinou

• rodinní přátelé Věru zachránili a dostala se do Činěvsi k babičce

• Josef Salač odsouzený k trestu smrti utekl z vězeňského pracoviště

• dva a půl roku se skrýval v Jiřicích u rodiny Chalupových v kobce na dvoře

• po válce se celá rodina opět shledala

• po únoru 1948 komunisté Salačovým sebrali podnik

• Josef Salač vstoupil z idealismu do KSČ a posléze ze strany vystoupil

• Věra Zachařová se nemohla dostat na střední školu

• přijata průmyslovou školu technologie masa

• po dálkovém studiu pracovala jako zdravotní laborantka

• celý život se věnovala Sokolu a moderní gymnastice, kterou v mládí dělala i závodně

Věra Zachařová se narodila 8. prosince 1942 v Praze rodičům Josefovi a Emílii Salačovým, kteří žili v Kostelci nad Labem, kde měli řeznictví. Pouhých pět dní po jejím narození do osudu rodiny radikálně zasáhly perzekuce. Podle scénáře gestapa měla maminka otročit v pracovním lágru, tatínek měl skončit na popravišti a jejich miminko mělo navždy zmizet v německé adoptivní rodině. Příběh rodiny Zachařových jen potvrzuje rčení, že naděje umírá poslední. A tak díky souhře mnoha šťastných náhod skončil happy-endem.

Josef Salač byl v kosteleckém Sokole pojmem

V Kostelci u Prahy působila před válkou silná sokolská obec, v níž bylo jméno Josef Salač pojmem. Patřil ke gymnastické reprezentaci, například spolu s pozdějším olympijským vítězem Aloisem Hudcem. „Ještě před válkou byl otec v přípravě na olympiádu, ale utrhl se z bradel a zlomil si obě zápěstí. Byl poměrně vysoký a náčelník při jedné přípravné exhibici nedovolil, aby mu dali žerdě výš, což mu způsobilo vážné zranění. Závodně už pak nesportoval.“

Otce udal kostelecký řezník 

Josefa Salače sebralo gestapo spolu s většinou sokolských činovníků v první vlně zatýkání osob podezřelých z napomáhání odbojářům, a to krátce po atentátu na Reinharda Heydricha v létě 1942. Naštěstí ho však propustili pro nedostatek důkazů. Salačovi si oddechli a život, který se točil kolem jejich dobře zavedeného a poměrně velkého podniku, se vrátil do starých kolejí. Josef Salač spolu s deseti zaměstnanci porážel dobytek a maso, které z něj zpracoval, prodával ve vlastní prodejně. Emilie Salačová čekala první dítě.

„Pět dní po mém narození ale tatínka zatkli podruhé, a to na udání jednoho řezníka z Kostelce nad Labem, který zjistil, že otec poráží v noci dobytek načerno. Pod vraty viděl v noci světlo a to upoutalo jeho pozornost, takže na něj zavolal gestapo,“ vypráví Věra Zachařová, jejíž tatínek masem z černých porážek zásoboval odbojáře a jejich příbuzné.

Pro moji matku to muselo být hrozné

Josefa Salače i jeho ženu Emílii Salačovou zatkli 15. prosince 1942. Emílii po výslechu propustili, ale po půl roce si pro ni přišli znovu a poslali ji do pracovního tábora v Bavorsku. Půlroční Věru díky jejím árijským rysům zařadili do speciálního transportu, který s blonďatými a modrookými českými dětmi mířil do Německa, kde si je rozebírali adoptivní rodiče.

„Z vyprávění vím jen to, že už jsem měla do Německa odjet, ale na poslední chvíli se známým mých rodičů nějak podařilo mě z transportu vyjmout. Uklidili mě pak k babičce do Činěvsi u Dymokur, což je přece jen o kus dál, a nikdo mě tam nehledal.“

Táta už neměl co ztratit, a tak risknul útěk

Mezi tím Josef Salač čekal na vykonání rozsudku v pankrácké věznici. „Jako odsouzený k trestu smrti už by správně neměl mít povoleno pracovat venku. Měl mít jiný režim. Došlo ale asi k nějaké chybě anebo to někdo zařídil, že toto pravidlo bylo porušeno, a tak pracoval i venku při odklízení trosek. Při jedné příležitosti využil situace, chytil se zespodu nákladního auta a to ho vyvezlo ven.“

Stalo se to v září 1943. Podle pamětnice měl Josef Salač vše dobře promyšleno a díky dobrým kontaktům, které v Praze udržoval, neboť nebyl člověkem neznámým, měl již domluveno, u koho se může ukrýt. Předpokládal, že ho gestapo bude hledat ve směru do Kostelce nad Labem. Gestapáci hledali všude možně, ale u Labe ztratil pes stopu. Labe totiž přeplaval kus po proudu a vydal se k rodině Chalupových do Jiřic. „Chalupovi měli pískovnu a autoopravnu a zřejmě se už předtím znali,“ říká Věra Zachařová.

Dva půl roku v kopce pod pneumatikami

Chalupovi neváhali, a ač měli dvě děti a věděli, že jim při prozrazení hrozí likvidace, podnikli odvážný čin. Josefa Salače až do konce války ukrývali na dvoře v malé skrýši. „Byla to jakási betonová kobka zaházená hromadou pneumatik. Táta tam prý byl celé dny shrbený a protáhnout venku na vzduchu se mohl jen v noci. Schovával se tam celých dva a půl roku.“

Kupodivu prý neměl z tak dlouhého pobytu v tak malém prostoru žádné zdravotní následky. „Ty měl z předchozího výslechu. Vymlátili mu všechny zuby a do konce života pro něj bylo obtížné udělat zubní protézy tak, aby na jeho zdeformovaných dásních držely.“

Nic si nepamatuji, jen děsivé noční můry

Věře bylo tři a půl roku, když končila válka a celá rodina se znovu sešla v Kostelci nad Labem. Do svých čtyř let si nic z rodinných dramat nepamatuje, ani na přechod od babičky zpět k rodičům. Vzpomíná si jen na děsivé noční můry, z nichž se po válce každou noc budila s pláčem, a potom na narození bratra v roce 1946.

„S babičkou jsme se pak už moc nestýkali, protože měla nějakou rozepři s tatínkem. Já jsem ji ale moc milovala a později jsem si vymohla, že jsem za ní jezdila. Nakonec zemřela i u mě doma.“

Táta komunistům svůj vlastní podnik v dobré víře předal

Po válce se Josef Salač vrátil do své firmy a rodina se opět začala stavět na nohy. Až se opět rozmáchla ruka mocenské zvůle a komunisté Salačům po únoru 1948 zabavili podnik.

„Táta byl neuvěřitelně idealistická povaha, protože dobrovolně, z upřímné víry a přesvědčení ve spravedlnost a lepší zítřky, vstoupil do KSČ. On ten podnik komunistům v podstatě v dobré víře předal.“ Z výrobny masa se staly obuvnické sklady a Josef Salač šel pracovat jako řadový dělník do mělnického masokombinátu, jemuž „věnoval“ všechny své stroje. A tehdy prozřel.

„Najednou ty stroje nepatřily nikomu a všem. Stát k nim přišel zdarma a podle toho s nimi také šéfové i zaměstnanci zacházeli. Táta se z toho mohl zbláznit. Nedokázal to unést. On se vyučil v Praze u známého řezníka Hulaty, který mu dokonce půjčil peníze, aby se mohl osamostatnit. Všechno musel svou prací splatit, takže si dovedl těch strojů vážit. A když viděl, jak se k nim teď chovají, trpěl. Se šéfem se nakonec chytil a odešel do Spolany, kde pak byl až do důchodu,“ vypráví pamětnice.

Střední škola s maturitou pro děti s „buržoazním“ cejchem 

Věra vychodila osmiletku, vstoupila dokonce do Pionýra, aby neměla problémy, učila se na jedničky, ale přesto ji v roce 1956 nepustili k přijímačkám na jedenáctiletku. Nevzali ji ani na střední obchodní školu. Do maturitních oborů měla dveře zavřené dokonce i přesto, že její otec byl stále formálně v KSČ.

„Jenomže to my jsme ani nevěděli. Táta tenkrát jak se naštval, přestal platit členské příspěvky a dál KSČ neřešil, považoval to za vyřízenou věc. Oficiálně vystoupil ze strany, až když po něm chtěli doplatit příspěvky za posledních pět let.“

Věra tedy coby dcera bývalého „vykořisťovatele“ neměla šanci. Jediné doporučení, které dostala, byla práce v JZD. Nakonec se díky známosti svého tatínka dostala na pražskou průmyslovou školu technologie masa. Škola byla zajímavá tím, že se stala jakýmsi útočištěm dětí stižených cejchem „buržoazie“, a Věra na ni má nejlepší vzpomínky také díky lidsky kvalitním profesorům. Na vysokou školu se odtud ale mohl dostat jen ten, kdo absolvoval roční praxi a zařadil se tak do dělnické třídy.

Věra už o vysokou školu neměla zájem. Pracovala ve veterinární laboratoři a dálkově si doplnila vzdělání jako zdravotní laborantka. U této práce pak zůstala.

Sokol, balet i moderní gymnastika

Věra celý život aktivně sportovala. V dětství navštěvovala Sokol, chodila do baletu, cvičila moderní gymnastiku, z kosteleckého Sokola se znala s Věrou Čáslavskou i Evou Bosákovou, sama i několik let závodila. Po narození syna své sokolské aktivity zvolnila, sportovala rekreačně a působila jako rozhodčí v moderní gymnastice. Se Sokolem se v dobrém rozloučila až po roce 1990.

Skvělé možnosti emigrovat jsem nevyužila

Když v roce 1969 navštívila německou kamarádku v západním Německu, otevřela se jí příležitost pracovat zde ve svém oboru a také emigrovat. „Měsíc jsem tam brigádně pracovala v laboratoři a nabízeli mi, abych zůstala. Když jsem tam viděla v televizi, co se opět děje na Václaváku (události týkající se upálení Jana Palacha – pozn. ed.), zvažovala jsem, že se si přijedu domů pro syna a vrátím se do Německa. Návrat už ale nebyl možný, protože zavřeli hranice.“

Věra Zachařová vzpomíná, jak výhodné finanční podmínky jí v Německu nabízeli. „Z jedné výplaty bych si koupila televizi a pračku, zatímco tady jsem si šetřila na první automatickou pračku několik let.“

Přesto jí nemožnost vrátit se nevadila. „Byla jsem od mého otce vychovaná silně vlastenecky. A taky jsem si uvědomila, že v tom přelomovém období 1968 až 1969 jsme my Češi byli v Německu strašně populární. Zaměstnanci, kteří mě jako brigádnici sotva znali, mě zvali do svých rodin. Věděla jsem, že tahle popularita by jednou skončila a já bych byla přivandrovalec. To by mi vadilo. Jako Němka bych se nikdy necítila.“