„V rámci toho jsem měl na starosti dětské pěvecké soubory a poněvadž se konal nějaký sjezd, tak k tomu se musel konat velikánský koncert. Představte si, tisíc čtyři sta dětí ze všech pražských škol ve Smetanově síni dělalo slavnostní koncert. Tehdy ten sbormistr běhal s centimetrem, aby se tam ty děti vešly, tam bylo pódium až nahoru k varhanám. Vešly se ty děti, vešly, ale mělo to takový malý háček. Sice tehdy bylo, že se musí udělat něco českého, sovětského a slovenského. Sovětský to jsem sáhl do baroka, ruského, takže to bylo dobré, české to také nebyl problém, ale teď slovenský. Tehdy národní umělec Eugen Suchoň měl takové album, jmenovalo se to Obrázky zo Slovenska, pro houslový soubor. A tam byla krásná skladbička a ta se jmenovala: Keď sa vlci zišli. A já jsem si říkal no to otevřeme tím koncertem, to bude úžasné. Všechno bylo, program. Až do té chvíle, když jsem viděl program jako kráva a tam napsáno: K 25. výročí KSČ a pod tím za prvé Eugen Suchoň - Keď sa vlci zišli. To bylo na kriminál, ještě že mne ta zachránila, jinak nevím, jak bych dopadl. Když jsem to pak Suchoňovi vyprávěl po letech tak se strašně smál až mu tekly slzy a říkal: To jste to vystihol dobre pán kolega.“
„Když jsem ukončil (HAMU), tak strana a vláda se o vysokoškoláky postarala, poněvadž jste dostali umístěnku. Takže já jsem dostal umístěnku buďto do vysočanských pekáren, ale říkal jsem: já jsem loni prodělal infekční žloutenku, já bych ty pytle s pískem asi nosit nemohl. Tak mi ještě nabídli místo ředitele v Ostrově u Karlových Varů, ředitele hudební školy. A to zase mi bylo líto, že je to daleko. Tak jsem vstoupil do tzv. stavu nezaměstnaných, což byla tenkrát už hodně černá ovce. Nicméně musel jsem se nějak postarat, tak jsem sehnal jako externí práci, ne zaměstnání, v Českém hudebním fondu, kde vlastně mým prvním školitelem byl legendární R. A. Dvorský, takový aristokrat, se kterým jsem se mohl osobně setkat. Ředitelem, který měl úzké pouto na Bohuslava Martinů, byl Karel Šebánek.“
„Jeden lomnický rodák byl u RAF ve Francii. Jmenoval se František Truhlář. Byl několikrát sestřelen, měl plastické operace a tak. To muselo být v roce čtyřicet šest nebo nějak tak, kdy už věděli ty lidi, že se to na ně…, že jsou podezřelí, jako načichlí západem, takže budou odvolaní. Nevím, jestli to bylo čtyřicet šest nebo čtyřicet osm, to bych si nějak musel zapátrat v paměti, ale vím, že jsem byl ve čtvrté třídě. Proč si na to tak vzpomínám. Pamatuji se, že jsem seděl u okna a najednou kolem toho okna Spitfire. Přeletěl, jako se ukázal, no bylo to děsivé zadrnčení a za chvilku obrovská rána a on havaroval do zhruba svého domu v té Lomnici. Hrozné, hrozné to bylo. Pak jsme se tam jako kluci samozřejmě šli podívat a z něj se pak našla už jenom ruka s prstýnkem.“
„Vím, že ten strýc, který byl u partyzánů, zřejmě věděl více než celá moje rodina. Poněvadž on říkal, že bolševici jsou škůdci a tak. Jenomže tatínek byl přesvědčený komunista, takže si vzpomínám, že tam mezi nimi docházelo k názorovým třenicím, až se pak mezi sebou přestali stýkat.“
„A potom v roce 1945, když už vlastně válka končila, tak můj strýc byl u partyzánů a byl tam jistý hrádeček Kozlov. Kdysi na něm přebýval jistý loupeživý tatařín. Ten hrádek má podzemní chodbu a tam se ti partyzáni ukrývali. Bylo to velmi nepřístupné místo. Partyzáni dělali okupantům dost neplechu, tak si to nenechali líbit a vyhlásili ultimátum, že se partyzáni musejí vzdát, a nebo že vypálí (nacisti) Lomnici jako Lidice. Mně bylo v té době devět let, byl jsem zrovna nemocný a maminka mě oblékla s tím, že musíme utéct do lesa. Tatínek byl zaměstnaný v té době na úřadě, byl zatčen a stál u zdi a do dvanácti hodin bylo ultimátum. Buďto se vzdají partyzáni, a nebo že nacisté podpálí Lomnici. Naštěstí snad ale nějak v 10 v 11 hodin už houkaly sirény, že je Pražské povstání a že už to bude dobré.“
„Možná že jeden takový okamžik nastal v Teheránu, kde jsem doprovázel svoji tehdejší ženu, paní Děpoltovou. Ona tam zpívala. Když jsme se vraceli, tak se na nás obrátil nějaký pán z ambasády, zda bychom nepřevezli dopis. Tvrdil, že diplomatickou poštou by to šlo dlouho. My jsme si říkali, že by to ale mohla být past, léčka. Nakonec jsme to odmítli. To byl asi takový nesmělý pokus, možná si nás oťukávali, zda bychom toho byli schopni. Člověk ale v té době nevěděl.“
Zdeněk Zahradník se narodil 3. června roku 1936 v Lomnici nad Popelkou. Tatínek pracoval na místním úřadu, později jako tajemník národního výboru a maminka byla vychovatelka v družině. Stal se očitým svědkem havárie letadla a smrti letce RAF Františka Truhláře. Starší bratr ho již jako dítě přivedl k hudbě, Zdeněk hrál na klarinet. Během studia na gymnáziu napsal svou první skladbu, kantátu Máj. V roce 1954 byl přijat do skladatelské třídy Václava Dobiáše a Zuzany Růžičkové na HAMU. První zaměstnání získal v archivu Českého hudebního fondu, poté získal místo hudebního režiséra v Supraphonu. Současně vyučoval na Lidové konzervatoři pod vedením V. Petrova a na konci 60. let působil rovněž jako pedagog na Státní konzervatoři v Praze. S postupem let svou pedagogickou činnost utlumil a věnoval se kromě skladatelské práce především hudební režii. Na konci 80. let vedl oddělení hudební režie v Supraphonu. Po sametové revoluci se osamostatnil a dodnes působí jako režisér na volné noze. V 90. letech spolupracoval především se Symfonickým orchestrem FOK, ale i s jednotlivými umělci, například R. Kvapilem, P. Foltýnem, I. Ženatým a dalšími. Je rovněž předsedou Společnosti českých skladatelů.
