„Ve škole v Kraskově jsme bydleli a ti lidé, u kterých se lidé [partyzáni] objevovali, nás v noci posílali, abychom hlídali. To si dovedeš představit. [Kolik vás jelo z Hradce? Celý oddíl?] Celý oddíl. Já jsem přišel s jedním klukem k nějaké paní a tam jsem uviděl pozoruhodnou věc. Oni tam svítili, já nevím, jestli to [byl] plyn nebo co, a ona tam vyráběla punčošky, jak se na to navlékaly. My jsme tam přišli a ona říká: ,No tak pojďte, pojďte, abych se tady nebála.‘ Slovo dalo slovo, tak jsme říkali: ,Paní, my máme takový strach, aby náhodou sem nepřišli. Co máme dělat?‘ Ona říká: ,Nebojte se, oni většinou tam, kam chodí, už pak [podruhé] nechodí.‘ Což nebyla pravda. Později jsme pochopili, že zřejmě řekla, kdy tam budeme, aby tam nechodili.“
„Když se vracím k okupaci, tak jsme se samozřejmě jako zvědaví kluci nadnášeli v těch lavicích a dívali jsme se, jestli uvidíme, co to tam rachotí, tanky a tak. Pan třídní profesor Procházka přišel, sedl si - já ho vidím dodneška, v ten okamžik jsme zestárli o pár roků, když jsme viděli profesora plakat - takhle se opřel o ruce a zápis do třídní knihy vůbec neudělal. Teď jsme viděli, jak strašlivě pláče. U chlapa to není nic zvláštního, i chlapi dokážou brečet, že ano, ale u něj to bylo něco [zvláštního], on byl distingovaný pán. Když se vzpamatoval, tak říkal: ,Posaďte se, studenti. Ještě jich uvidíte, až vás to bude mrzet.‘ Dodneška si pamatuji tato slova.“
„Dostal se až do Omska. To bylo na Sibiři. V Omsku byl tři roky v zajetí. Výběr zajatců [na práci] probíhal asi tak, že je shromáždili v okresním městečku v té gubernii, přijeli mužici na saních a teď si vybírali. Všichni museli natáhnout ruce a ukázat dlaně. Kdo byl běloručka, neměl mozoly, tak toho nechtěli. Nakonec říkal: ,Tak nás rozdělili a my, kováři a bednáři od řemesla, jsme se celkem měli dobře. Tam na té vesnici byli ubožáci. Učitel přišel s námi, protože když zůstali stát inteligenti, kteří neměli mozoly, tak přijel kozák a přetáhl mužiky nahajkou, bičem, a říká: Máš deset rabotčík, máš jednu běloručku a hotovo.‘“
„Nakonec jsme našli v kolibách ohniště, zkrvavené obvazy a tak dále, jenomže jsme přišli pozdě. To mělo být druhý den. My jsme razili k železniční stanici dolů, a oni v podhůří Vysokých Tater šli dále. To bylo neštěstí, kdybychom druhý den začali průzkum, tak jsme je zarazili, páč pak to chytili chudáci aspiranti na Maguře - Ľupče. Pak už tam prošel Burlak, to bylo ono. Burlakova banda měla 80 až 120 lidí, [ale] ono se to potom rozdrobilo a vznikaly skupinky. To bylo to nejhorší.“
„Vyřazení bylo slavné a nebylo slavné. Měsíc předtím nás zavolá ředitel akademie spolu s dalšími čtrnácti a říká: ,Pánové, musím vám oznámit, že bohužel nebudete vyřazeni jako důstojníci armády, ale jako důstojníci SNB, páč vy jste příslušníci ministerstva vnitra.‘ Já jsem zůstal stát. Průkaz jsem odevzdal, uniformu jsem odevzdal, pistoli jsem odevzdal, písemnou žádost na Újezdě jsem podal četnickému velitelství, a ono nic. V revolučním shonu se na to prostě někdo vykašlal. Anebo na ministerstvu vnitra řekl: ,Tak budeme mít důstojníky s vojenským vzděláním. To se nám může hodit.‘ Páč je to nestálo nic. A my byli paf.“
Poručík v. z. Vladimír Zajíc se narodil 12. 7. 1924 v Hradci Králové. Od mládí toužil po vojenské kariéře v československé armádě, což se mu nakonec částečně podařilo. Vyrůstal v Hradci Králové a zde také zažil jeho obsazení dne 15. 3. 1939. Po maturitě mu v roce 1942 hrozilo nucené nasazení do Německa, kterému se vyhnul jen díky nástupu do protektorátního četnictva. Sloužil v Nových Hradech u Vysokého Mýta a byl nasazován proti partyzánům i na odklízení trosek po bombardování Pardubic. V roce 1945 nastoupil na vojenskou akademii v Hranicích a účastnil se ozbrojených střetů s ukrajinskými banderovci na Slovensku, kteří hodlali přejít na západ. Po absolvování akademie pracoval ve Sboru národní bezpečnosti, ale pro neshody odešel pracovat jako stavbař. Vladimír Zajíc zemřel 21. března roku 2017
