Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Zajíc (* 1924  †︎ 2017)

• narozen 12. 7. 1924 v Hradci Králové

• u protektorátního četnictva v Nových Hradech u Vysokého Mýta

• nasazení proti partyzánům, bombardování Pardubic

• 1945 - vojenská akademie v Hranicích

• ozbrojené akce proti banderovcům na Slovensku

• po válce služba u SNB, práce na stavbě

• zemřel 21. března 2017

Mládí

Vladimír Zajíc se narodil 12. 7. 1924 ve Hradci Králové. Jeho otec byl legionářem z první světové války, prošel československými legiemi v Rusku a v roce 1920 se vrátil do Československa: „Vzpomínal dost často, jak se dostal do zajetí. Byl u roty, kde byl nadporučík, tehdy Oberleutnant, český učitel, a ti byli většinou rusofilové a slavjanofilové. Většinou se učili rusky a to byla veliká výhoda, když přišli do zajetí. Táta říkal: ,Já jsem vůbec nevystřelil. My jsme od Przemyślu^[1] pochodovali týden hladoví, nic jsme neměli, zleva i zprava bouchaly kanony, a když už jsme šli týden a přišli jsme na sušárnu švestek, kde jsme se nacpali…‘, a špatně to dopadlo samozřejmě, ,…tak pan Oberleutnant…‘, který jel před nimi na koni, ,…říká: Hoši, my už to asi s tím Rakouskem nevyhrajeme. Obrátil si čepici kšiltem dozadu. Tak my taky, a hlavně flinty a pušek dolů a šli jsme. Navečír proti nám přijela kozácká jízda (…), asi patnáctičlenná. Když nás uviděli, tak dali ruce nahoru a my taky. Chvíli jsme stáli a koukali jeden na druhého, kdo jako komu se vzdává. Načež pan učitel…‘, jejich velitel, ,…začal s nimi hovořit rusky. Tak nás poplácali a zahnali. A pak za nás dostali medaile, že zajali celou rotu.‘“

Poté otec sloužil v Žilině na Slovensku, kde již pobýval i jeho syn Vladimír. Pamětník vzpomíná na antisemitismus Slováků vůči židovskému obyvatelstvu, jinak prý byli Slováci bezkonfliktní. Vladimír Zajíc však bydlel u babičky a chodil do české školy ve Ždánicích. Následovalo státní reálné gymnázium v Hradci Králové. O čtyři roky mladší bratr se vyučil pasířem a zámečníkem a po válce se věnoval vojenské kariéře.

Obsazení Hradce Králové 15. 3. 1939

Vladimír Zajíc tak byl v Hradci Králové i v době obsazení zbytku Československa nacistickým Německem. Vzpomíná, jak učitel zanechal učení a plakal: „Jako zvědaví kluci jsme se nadnášeli v těch lavicích a dívali jsme se, jestli uvidíme, co to tam rachotí, tanky a tak. Pan třídní profesor Procházka přišel, sedl si - já ho vidím dodneška, v ten okamžik jsme zestárli o pár roků, když jsme viděli profesora plakat - takhle se opřel o ruce a zápis do třídní knihy vůbec neudělal. Teď jsme viděli, jak strašlivě pláče. U chlapa to není nic zvláštního, i chlapi dokážou brečet, že ano, ale u něj to bylo něco [zvláštního], on byl distingovaný pán. Když se vzpamatoval, tak říkal: ,Posaďte se, studenti. Ještě jich uvidíte, až vás to bude mrzet.‘ Dodneška si pamatuji tato slova. Sebral se a odešel pryč.“

Vladimír Zajíc šel tentýž den nakoupit salám na Malé náměstí, kde stály německé polní kuchyně a nabízely lidem svá jídla. Vojáci wehrmachtu se prý poté najedli šlehačkou a syrovou sekanou a v nemocnici jim museli vypumpovat žaludky.

V protektorátním četnictvu

Vladimír Zajíc v roce 1942 úspěšně složil maturitní zkoušku a jako ročník 1924 se obával nástupu na nucené práce do Německa. Jeho otec našel v novinách článek, že protektorátní policie a četnictvo nabírá mladé lidi. Vladimír Zajíc zpočátku nechtěl, ale nakonec to byla jedna z mála možností, jak se vyhnout nucenému nasazení: „Tak jsem tam napsal, táta mně to musel podepsat, protože mně nebylo osmnáct, a najednou mně přišlo, že se mám hlásit na zemském četnickém velitelství v Praze na Újezdě. Tak jsem tam šel a tam už bylo [spousta] takových mladých kluků.“

Ihned byl vystrojen a jako mladý četník byl přemístěn do Nových Hradů u Vysokého Mýta. Zatím ještě bez pistole. Problémem byla skutečnost, že se poblíž začali objevovat partyzáni. „Teď jsme si říkali, že na ně nebudeme střílet. Ale kdo jim vysvětlí, jací jsme? Páč mezi nimi byly také svině, to je jasný. (…) S nimi jsme se [nakonec] vůbec nesetkali, protože to bylo v začátcích.“

Koncem roku 1943 byl Vladimír Zajíc s dalšími četníky přesunut do Mladé Boleslavi, kde prodělali výcvik. Zatím stále nevěděli, kde budou v dalších letech sloužit - někteří z nových aspirantů byli posláni do Prahy a někteří na regionální četnické stanice. Vladimír Zajíc se dostal do četnického motorizovaného oddílu do Hradce Králové.

Partyzáni versus četníci

I zde však panoval všeobecný strach z partyzánů: „Tak jsme jezdili a on^[2] jednou povídá: ,Poslouchej, ty kluku, já ti něco řeknu, já jsem strachy podělaný, když takhle jedeme ven.‘ On to řekl teda jinak. Já jsem říkal: ,No, pane štábní, jestli myslíte to, co já, tak já taky.‘ – ,Copak budeme dělat, kdybychom nešťastnou náhodou na nějaké [narazili]? Je to tady úplně prošpikované. Copak oni můžou vědět, že na ty Němce kašleme? Vždyť někteří četníci jsou prasata, to je těžká věc. A pak jim jde o život. Co bychom dělali?...‘, to už jsme měli pistole, ,…Střílet ne. To ne. To se raději nechám zabít. Aby měla ještě rodina ostudu. My musíme dělat takové debily, aby, když se tady budou někde pohybovat, zjistili, že jsme blbci a že od nás nehrozí žádné nebezpečí.‘“ Nakonec však k ozbrojenému konfliktu mezi četníky a partyzány za působení Vladimíra Zajíce u protektorátního četnictva nedošlo.

Pamětník byl také nasazen na odklízení trosek po bombardování Pardubic. „A tam jsme byli týden ožralí. Protože jsme museli sbírat ty trosky – tam byla ruka, tam byla noha, tam bylo to.“ Na odklízení trosek po bombardování byl poté nasazen ještě jednou. Konec války zastihl Vladimíra Zajíce v Praze, kde byl na tryzně za zavražděné v Pražském povstání.

Na vojenské akademii v Hranicích

Vladimír Zajíc toužil po vojenské kariéře a v červnu 1945 se díky kamarádovi zapsal na vojenskou akademii v Hranicích: „Tehdy už jsme podvědomě cítili, že začíná být trošku divné, že tam byli ruští styční důstojníci. My jsme si říkali, že tam přeci nemají žádnou posádku.“

Vyřazení z vojenské akademie bylo pro Vladimíra Zajíce i pro další jistě velkým zklamáním. Měsíc předtím bylo nařízeno, že absolventi nebudou důstojníky armády, ale budou důstojníky Sboru národní bezpečnosti. Vše totiž záleželo na posouzení ministerstva vnitra. „Já jsem zůstal stát. Průkaz jsem odevzdal, uniformu jsem odevzdal, pistoli jsem odevzdal, písemnou žádost na Újezdě jsem podal četnickému velitelství a ono nic. V revolučním shonu se na to prostě někdo vykašlal. Anebo na ministerstvu vnitra řekl: ,Tak budeme mít důstojníky s vojenským vzděláním. To se nám může hodit.‘ Páč je to nestálo nic. A my byli paf. On říkal: ,Můžete proti tomu protestovat, ale moje mínění je, že vám to nebude nic platné.‘“

Ve Sboru národní bezpečnosti

Vojáci měli den na rozmyšlenou, tak se sešli a dohodli se, že nabízenou možnost nakonec vezmou. Nic jiného jim ani nezbývalo, jinak by jim studium nebylo nic platné. Vladimír Zajíc se hlásil na ministerstvo vnitra, které ho přidělilo k SNB útvaru do Českých Budějovic.

Na Slovensku proti banderovcům

Vladimír Zajíc byl také nasazen na boje proti banderovcům v hloubi slovenského území. Zažil několik střetnutí, jedno z nich bylo u obce Čertovica: „Oni potřebovali přehradit naším praporem, také to bylo šílené, 35 kilometrů do Brezného dolů k železniční trati. Jenomže tam byla rovina a my jsme byli rozmístěni tam, kde by šli v těch kopcích. Taky na nás narazili. Bylo noční střetnutí. Měli raněné, protože, když jsme dělali průzkum (…) našli jsme jednoho raněného. Ten potom ještě střílel, tak ho kluci zastřelili v kolibě.“

Velitelem banderovců byl Burlak a jednalo se také o válečné veterány. Vladimír Zajíc vypráví, jak se podivoval nad tím, že jeden z banderovců měl medaili za obranu Stalingradu. Později se banderovci rozdrobili na malé skupinky a některým se skutečně podařilo proniknout na západ. Mnozí však byli chyceni a předáni Polákům, kteří je prý bez zbytečných prostojů popravovali. Vladimír Zajíc vzpomíná, že nikdo nebyl za akci proti banderovcům povýšen.

Práce na stavbě

Ze Sboru národní bezpečnosti byl nakonec propuštěn a musel jít na pracovní úřad. Byla mu nabídnuta práce v grafitových dolech, v zemědělství, v lese a na stavbě. Vladimír Zajíc si nakonec vybral práci na stavbě, kde pracoval až do důchodu.

Samotný odchod do penze také souvisel s vojenskou kariérou: „Když jsem odevzdával knížku, tak tam byli dva takoví mládenci. Jeden kapitán a jeden nadporučík. Kapitán mi povídá: ,Tak vám děkujeme za vaši práci pro Československou lidovou armádu.‘ Já jsem říkal: ,To nemusíte, já jsem s vámi neměl nic společného. Vůbec nic. Ne s lidovou, já jsem důstojník československé armády a akademik.‘ (...) Tak se po sobě podívali, usmáli se, poněvadž to byli mladí kluci, a ten kapitán povídá: ,Tak jestli dovolíte, pane Zajíc, tak vám popřeji hodně zdraví, a ať si toho důchodu užijete.‘“

V roce 2012 natočil Martin Reichl, v roce 2012 zpracoval Luděk Jirka.

[1] Česky Přemyšl, psáno také jako Przemyszl.

[2] Velitel štábní strážmistr Slanec.