„Chvíli poslouchal [redaktor Supraphonu Dostál po telefonu] a pak říká: ‚Nám tady nainstalovala StB odposlouchávací zařízení, tak mi řekněte telefon a já vám zavolám z budky z města. Pak jsem se ptal, co se stalo, a on: ‚Ale, Ivan Medek podepsal Chartu 77 a oni ho na hodinu vyhodili.‘ Já protože jsem měl pana Medka rád, tak jsem se na něj ptal a pan Dostál mě informoval, že myl nádobí, pak ho vyhodili taky, dělal sanitáře v nemocnici. Jednou jsem tam přijel a pan Dostál mi referoval, že Medek postoupil a dělá šatnáře v jedné restauraci. Šéfredaktor napsal dopis, pod který se podepsala celá redakce Pedagogických edic, tak se ta redakce jmenovala, kde vyzdvihovali Medka jako vynikajícího člověka a odborníka, o politice ani slovo. A víte, jak to dopadlo? Po roce vyhodili celou redakci, já když jsem dělal na druhém dílu Školy hry na klarinet, tak už to dělal jiný redaktor."
„Na to, že to hospodářství bylo jen na nás, tak to bylo hodně práce. Sekalo se ručně kosou, táta pracoval od rána do večera. Pamatuju si na poctivost obou rodičů, že jsme dávali do pytlů brambory, já jsem jako malý stál u té váhy a pozoroval jsem tu ručičku, až bude těch padesát. Táta ještě přidal dvě nebo tři hrsti brambor a říkal: ‚Lidi můžou mít jinak seřízenou decimálku a budou si myslet, že jsme je podvedli.‘ Já si tenhle moment pamatuju celý život, že se měla vyplácet poctivost, ale ta se v té době nevyplácela, protože jsme odevzdávali mléko. Ty kontingenty byly velké, nikdy se to nekřtilo, vždycky to bylo plnotučné. Nebylo to nic platné, poněvadž když mělo být JZD, tak nám to zvýšili, ty kontingenty, jednou tolik, což jsme ještě stihli, ale když už to zvýšili potřetí... Nebylo možné se nikde dovolat, otec šel na národní výbor, tam ho odkázali, že to nedělají, že to dělá okres. Tak jel na okres do Trhových Svinů, tam řekli, že to nedělají, že to dělají na národním výboru. Takhle s námi manipulovali, a když nám dali trojnásobek, tak jsme to nestíhali, už to nebylo možné.“
„Pan Dostál, když tam doplňoval nějaké lejstro, když mi to měli zadat, jako smlouvu, tak tam bylo něco o mojí aktivitě, co hlídali komunisti. Já jsem na tom nebyl dobře po téhle stránce, já jsem se dokonce musel odstěhovat z Volyně do Strakonic, protože po roce 1970, po těch prověrkách jsem na tom byl špatně. Tak pan Dostál říkal: ‚To nemáte problémy.‘ Já jsem říkal: ‚Jo, to mám.‘ Ale on napsal do kolonky, že politické problémy nemám, tím to prošlo, protože kdyby se tam objevily tyhle resty, tak by se to nevydalo. O tom jsem se přesvědčil, protože když Škola [Škola hry na klarinet] vyšla, tak to děvčata v Knize ve Strakonicích, kam jsem chodil nakupovat učebnice, dala do výlohy. Tam byl na Okresním výboru strany ve Strakonicích humbuk, jak je možné, že ta Škola vůbec vyšla.“
Bedřich Zákostelecký se narodil 23. března roku 1942 v Českých Budějovicích. Své mládí prožil v Suchém Vrbném na statku, který byl ale rodině po roce 1948 nuceně kolektivizován. V letech 1956–1959 studoval na Vojenské hudební škole v Liberci hru na akordeon a klarinet. Po studiu byl přidělen k Plukovní vojenské hudbě v Českém Krumlově. Jeho zájem o hudební pedagogiku ho dovedl ke studiu na Státní konzervatoři v Plzni, kde v roce 1969 absolvoval u Františka Vacovského hru na klarinet. Kvůli nedostatku literatury pro začínající klarinetisty sestavil učebnice Škola hry na klarinet I a II. Je držitelem tří patentů na učební pomůcky a hmatové tabulky. V 70. a 80. letech 20. století začal se studiem rukodělné knižní vazby pod vedením Ladislava Hodného v Týně nad Vltavou, Jiřího Faltuse v Žamberku, Jindřicha Svobody v Brně nebo Jána Vrtílka v Žilině. Od roku 1993 pracoval na katedře výtvarné kultury Západočeské univerzity (ZČU) v Plzni jako vedoucí ateliéru knižní vazby. Jeho práce jsou vybírány jako dary pro významné osobnosti, např. Václava Havla, Václava Klause nebo papeže Benedikta XVI. V roce 2001 se přestěhoval do Přeštic a otevřel zde soukromý Ateliér knižní vazby. Svou knihařskou dílnu v roce 2023 přesunul do stálé expozice na Hrad Strakonice.
