Pavel Záleský

* 1955

  • „Někdy se mi zdá, že normalizace byla v určitých chvílích těžší, než když vás někdo fyzicky trápí. Tam šlo o psychiku a zničení vaší duše. Vy jste žil v nějakém prostředí špatném, komunistickém, nutili vás k něčemu. Na druhé straně jste se přetvařoval v soukromí a podobně. To zanechalo strašné následky na morálce celého národa. To přetvařování, farizejství, ten dvojí život. Něco jiného se říkalo v televizi, něco jiného v práci, něco jiného doma. To je zhoubné ničení duše. To je právě to ďábelské. Když vás někdo mlátí, je to fyzická bolest. Když vás vydírá psychicky, je to někdy ještě těžší bolest. To se dělo po nástupu Husáka až do roku 1989, kdy jsme celý národ ztratil duši, morálku. Ne celý, našlo se hodně statečných lidí, ale víme, kolik lidí chodilo k volbám. Devadesát osm procent! Říkám, že k volbám se chodí v demokracii, ale ne v totalitě. Kdyby lidé byli statečnější a nechodili jako masa zvěře k volbám, mohlo to dopadnout jinak. Lidé chodili na prvního máje mávat mávátky a pak doma nadávali na soudruhy. Důsledek této demagogie a morální devastace neseme dodnes.“

  • „Chodil jsem po štrece jako pochůzkář, protože jsem byl převedený z vedoucího na dělnickou pozici. Šel jsem po štrece z Vizovic do Zlína. Zastaví mě kamarád Láďa Kolínek, který mi rozmnožoval fotografie. Řekl mi, že byl zátah u Jardy Němce a Pavla Dudra, se kterými jsem spolupracoval. Tak říkám: ‚Tak to asi přijdou i pro mě.‘ On řekl, že asi jo. Došel jsem do Zlína, převlékl se a chtěl jsem jet domů do Otrokovic. Ve Zlíně jsem už viděl, že za mnou chodí tajní. Věděl jsem, že je zle. Tak jsem si řekl, že je trochu povodím za nos. Sedl jsem do vlaku, že jako jedu domů. Oni jeli vedle vlaku auty. V Malenovicích jsem z vlaku vyskočil, trolejbusem jsem dojel do Otrokovic a šel jsem do kostela. Když jsem vysedl z autobusu, viděl jsem, že náš činžák je celý obklíčený. Říkám si: ‚Je to tady.‘ Šel jsem do kostela a pomodlil se. Pak si říkám: ‚Proč bych jim lezl do chřtánu?‘ Bydlel jsem v krajním vchodu, šel jsem ke třetímu vchodu, prošel jsem k nám sklepem, vyjel jsem nahoru a byl doma. Oni na mě stále čekali. Zazvonil zvonek, ptali se na mě, tak jsem se ozval. Byli naštvaní, že jsem jim upláchl. Když jsem otevřel, hned strčili nohu mezi dveře. Výslech, domovní prohlídka. Odvezli mě do Zlína na policejní stanici. Tam se na mně vystřídalo deset lidí. Několik hodin se na mně střídali. Manželku mezitím hlídal soused, který dělal u městské policie, aby nemohla nic schovat. Dovezli mě zpátky. Odvezli spoustu věcí, ale nenašli důkazy. Za jedním obrazem jsem měl schovaný adresář. Nenašli ho, i když se za obraz dívali. Pod vanou jsem měl v kelímku rozmnožovací barvu. Nenašli. Na chodbě byl rozmnožovací papír a barva, kterou jsem nestačil schovat. Bylo to v krabici, kolem které mockrát prošli, ale neotevřeli ji. Cítil jsem Boží pomoc, sílu, která mě chrání před tvrdým zavřením.“

  • „Když jsem se odstěhoval do Otrokovic, tak jsem si říkal, že dvanáct kopií je málo, že musím něco vymyslet. Tak jsem vymyslel takovou hmotu ze želatiny, ze suříku a různých chemických sloučenin, a vytvořil jsem si takovou formu, do které jsem obtiskl matrici. Z té matrice se dalo udělat až 30 kopií. Ale bylo to hodně mokré. Musel jsem to pak sušit na zemi, takže celý byt byl proložený papíry na sušení. Kdyby přišli estébáci, tak nevím. Taky jednou, když se všude sušily papíry, zazvonil zvonek, přišel páter Jenda Žaluda. Když to viděl, řekl: ‚Tak tebe brzy zavřou.‘ Já na to: ‚Ne. Mě ochraňuje Panna Maria.‘“

  • „Četl jsem hodně duchovní knížky a cítil jsem, že Bůh mě volá k něčemu jinému. Protože byl nedostatek duchovní literatury, řekl jsem si, že komunismus se ohání tím, že máme náboženskou svobodu, že je tady dostatek literatury, ale bible nebylo možné za komunistů sehnat. Tak jaká je to náboženská svoboda? Tak jsem si řekl, ok, Bůh chce, abych tady rozmnožoval to, k čemu se lidé nemohou dostat. Tak jsem se snažil získávat náboženskou literaturu, dokonce ze zahraničí, z Křesťanské akademie v Římě. A samozřejmě od kněží. Co mi přišlo pod ruky, to jsem rozmnožoval. Považoval jsem to za velice důležité.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Zlín, 20.07.2021

    (audio)
    délka: 03:03:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
  • 2

    Praha, 10.12.2021

    (audio)
    délka: 03:02:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Normalizační režim byl ďábelský. Ničil duši

1974 Pavel Záleský
1974 Pavel Záleský
zdroj: Archiv pamětníka

Pavel Záleský se narodil 28. února 1955 v katolické rodině v Mutěnicích na jižní Moravě. Otec Petr Záleský a strýc František byli odsouzeni za protistátní činnost. Trest si odpykávali v uranových dolech na Příbramsku. Komunisté rodině zabavili pole, vinohrady a další majetek. Vystudoval železniční školu strojnickou a dopravní v Hodoníně. Koncem 70. let začal opisovat a rozmnožovat ilegální náboženskou literaturu. V 80. letech spolupracoval při výrobě a distribuci samizdatu se Stanislavem Devátým, Jaroslavem Němcem a také s Augustinem Navrátilem. Od roku 1985 až do roku 1989 byl sledován, šikanován, zadržován a vyslýchán Státní bezpečností. Účastnil se pouti ve Velehradě v roce 1985, která přerostla v masovou protirežimní demonstraci. Stal se signatářem Charty 77 a petice za náboženskou svobodu Augustina Navrátila, kterou rozšiřoval. V listopadu 1989 patřil k vůdčím osobnostem sametové revoluce na Zlínsku. V 90. letech řídil Charitu v Otrokovicích. Později pracoval jako okresní tajemník KDU-ČSL. V nultých letech dělal správce pastoračního domu Velehrad v severní Itálii. V roce 2021 žil v Otrokovicích.