Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Záleský (* 1955)

• narozen 28. února 1955 v katolické rodině v Mutěnicích na jižní Moravě

• otec Petr Záleský byl odsouzen za protistátní činnost

• komunisté rodině zabavili pole, vinohrady a další majetek

• vystudoval železniční průmyslovku v Hodoníně a později pracoval na dráze

• koncem 70. let začal opisovat a rozmnožovat ilegální náboženskou literaturu

• v 80. letech spolupracoval při výrobě samizdatu také s Augustinem Navrátilem

• v letech 1985 až 1989 ho sledovala, šikanovala, zadržovala a vyslýchala StB

• účastník pouti ve Velehradě v roce 1985, která přerostla v protirežimní demonstraci

• signatář Charty 77

• šířil petici Augustina Navrátila za náboženskou svobodu

• v listopadu 1989 patřil k vůdčím osobnostem sametové revoluce na Zlínsku

• v 90. letech spoluzakládal a pak řídil Charitu v Otrokovicích

• v nultých letech pracoval jako správce pastoračního domu Velehrad v Itálii

• v roce 2021 žil v Otrokovicích

Pavel Záleský patřil k malé skupině lidí v komunistickém Československu, která našla odvahu vzdorovat totalitnímu režimu. K disentu ho v osmdesátých letech přivedla křesťanská víra. Zajímala ho duchovní literatura, kterou ale omezovala normalizační cenzura. Církve nesměly skoro nic vydávat. „Komunismus se oháněl tím, že máme náboženskou svobodu, ale nedala se koupit Bible. Tak jaká svoboda? Sháněl jsem všude možně náboženskou literaturu, začal jsem ji po nocích opisovat na psacím stroji a pak rozdávat přátelům v kostele. Cítil jsem, že to Bůh chce.“

Podpis Charty 77 také vnímal jako povinnost křesťana. „Původně jsem nechtěl dělat politiku, ale estébáci si mě vychovali. Když jsem v prohlášení Charty 77 četl pasáže o náboženské svobodě a svobodě vyznání, velmi jsem se styděl, že nevěřící bojují za křesťany, kteří se bojí.“

Estébáci přišli pro taťku, když mi byly tři

Pavel Záleský se narodil 28. února 1955 v Mutěnicích na jižní Moravě. Rodina tam měla hospodářství. Na svět přišel jako první ze tří synů Petra a Julie Záleských. Otec pracoval na dráze. V roce 1959 ho i jeho bratra Františka komunisté zavřeli za šíření protisocialistických básní.

Petr Záleský dostal za podvracení republiky dva a půl roku. Paměť národa s ním natočila v roce 2016 rozhovor, ve kterém také vzpomíná na útrapy a ponižování ve vazbě v Uherském Hradišti i ve výkonu trestu. Bratři si jej museli odpracovat v uranovém táboru Bytíz na Příbramsku. „Byl jsme tam jednou s maminkou na návštěvě. Držel jsem se křečovitě mříže a na taťku jsem se ani nepodíval. Měl jsem strach. Pamatoval jsem si, když k nám pro něj přišli estébáci.“

Součástí trestu bylo propadnutí majetku. Přiživilo se na tom i mutěnické družstvo, do kterého Záleští odmítli vstoupit. „Náš dům nám znárodnili. Mohli jsme v něm zůstat, ale až do roku 1989 jsme platili nájem. Jezeďáci odvedli naše krávy. Meruňkový sad zničili. Přijel bagr a vytrhal třicet stromů. Měli jsme zkultivovaný vinohrad, dali nám místo toho úhor, kde jsme museli vysadit vinohrad znovu. Sebrali nám spoustu majetku.“

Rodina byla velmi zbožná. Pavel chodil do náboženství a ministroval v kostele. Po dědečkově vzoru chtěl pracovat se dřevem a stát se dřevomodelářem, ale nedostal se na školu, kterou si vybral, a tak se dal po vzoru otcově k železničářům. V roce 1970 nastoupil na železniční školu strojnickou a dopravní v Hodoníně.

Sedm let mi bylo všechno jedno

Následujících sedm let by podle svých slov ze svého života nejraději vymazal. „Žil jsem typickým vesnickým životem. Chodil jsem do vinného sklípku, kamarádil jsem i s komunisty, chodil k volbám. Dokonce jsem ztratil víru. Zpronevěřil jsem se tatínkově odkazu i odkazu všech politických vězňů. Bylo mi jedno, že jsou tady komunisté. Vím, že to nebylo správné.“

V roce 1975 musel narukovat na vojnu. Nejprve ho poslali do poddůstojnické školy v Michalovcích na Slovensku, pak sloužil rok a půl v Chebu, krátce také v Lounech. „Byla to šikana a hlavně vymývání mozků. Na politických školeních nás přesvědčovali, že nás ohrožuje Západ a že musíme bojovat proti nepříteli. Přitom tady byly sovětské rakety, dokonce atomové. Pochopil jsem, že jsme nebránili mír, ale chystali jsme se k válce.“ Tehdy Pavel Záleský vážně uvažoval o emigraci. V noci na stráži se učil anglicky, aby se ve světě domluvil. „Udělal bych to, kdyby nezasáhla má budoucí manželka Alexandra, která se chtěla vdávat a bála se o mě.“

Po svatbě manželé bydleli v Dubňanech, poté v Ludkovicích u Luhačovic, kde Pavel začal vyrábět náboženský samizdat. „Opisoval jsem, co mi přišlo pod ruky. Něco jsem dostával od kněží, se kterými jsem spolupracoval. V Luhačovicích jsem se seznámil s páterem Rudolfem Vašíčkem nebo s Václavem Divíškem, kteří strávili mnoho let v kriminálech. Materiály jsem získával také z Křesťanské akademie v Římě.“ Texty opisoval na psacím stroji v deseti až dvanácti kopiích.

To mu ale začalo připadat málo. „Vymyslel jsem takovou hmotu ze želatiny, suříku a různých chemických sloučenin, vytvořil jsem z ní formu, do které jsem obtiskl matrici. Z toho se dalo udělat až 30 kopií. Bylo to ale hodně mokré, takže jsem to pak musel sušit. Papíry bývaly rozložené po celém bytě,“ vzpomíná. Tehdy bydlel s ženou a dvěma malými dětmi v Otrokovicích, kde se postupně seznámil s disidenty ze Zlína Jaromírem Němcem nebo Stanislavem Devátým, později také s Augustinem Navrátilem, jedním z nejvýznamnějších představitelů katolického disentu. Začali spolupracovat.

Boží pomoc při domovní prohlídce

„To už byla týmová práce na vysoké úrovni! Od Augustina Navrátila jsem získal rozmnožovací rámeček, na kterém se dělalo víc než 500 kusů. A už jsme valili Informace o církvi nebo Informace o Chartě 77. S Augustinem jsme pak vydávali čtrnáctidenní časopis Křesťanské obzory,“ říká. Nebylo snadné sehnat materiál a texty namnožit, ale nejhorší podle něj byla distribuce. „Komu to dát? Kdo vás neudá? I kněží měli strach. My jsme si byli vědomi toho, že nás můžou zavřít, ale oni připraveni nebyli. A takový samizdat byl důkaz.“

V listopadu 1985 zažil první výslech a první domovní prohlídku. Státní bezpečnost tehdy zatkla jeho spolupracovníky Jaromíra Němce a Pavla Dudra. Od kamaráda se o tom dozvěděl s malým předstihem a podařilo se mu dostat domů z práce dříve, než u něj zazvonili estébáci. Odvezli ho do tehdejšího Gottwaldova k výslechu. „Trval několik hodin, pět hodin určitě. Vystřídalo se na mě asi deset estébáků. Když jsem jim nechtěl dát tašku, tloukli mě pendrekem. Chtěli, abych prozradil spolupracovníky. Nic jsem jim nevyzradil, ale litoval jsem, že jsem se s nimi vůbec bavil.“

Domovní prohlídka dopadla zázračně dobře. Estébáci nenašli zásadní důkazy potřebné k zahájení stíhání, i když v bytě byly. „Odvezli tenkrát spoustu věcí, hlavně náboženskou literaturu, ale za jedním obrazem jsem měl schovaný adresář, který nenašli. Pod vanou byla rozmnožovací barva, kterou také neobjevili. A na chodbě si nevšimli krabice s papíry a barvou. Cítil jsem Boží pomoc, která mě ochrání před tvrdým zavřením.“

I když tenkrát neskončil ve vyšetřovací vazbě jako třeba Pavel Dudr, se kterým dokumentaristé Paměti národa také natáčeli, až do listopadu 1989 ho estébáci šikanovali, sledovali, pravidelně zadržovali na dvacet čtyři nebo osmačtyřicet hodin a pořád dokola ho vyslýchali. „Mám za sebou možná stovky hodin výslechů. Jednou mě po osmačtyřiceti hodinách pustili, a sotva jsem udělal pár kroků, zavřeli mě znovu na stejně dlouhou dobu.“

Držel jsem se kolejí, dokud mě neodtáhli

Postupně se dopracoval k tomu, že příslušníkům StB neřekl ani své jméno. Když ho přišli zadržet, odmítal se nechat odvést. Lehl si na zem a nechal sebou násilím vláčet. Pokud ho přepadli v práci, dělal tehdy pochůzkáře na trati, držel se křečovitě kolejí. „Kolikrát mě těžce zmlátili. Dávali mi také speciální pouta, která se při každém pohynu zařezávají do rukou. Byl jsem samá krev. Jednou mi vyhrožovali, že mě hodí na koleje a že to bude jako moje sebevražda. Nebyla to sranda.“

Poslední dva roky před pádem totality mu nejvíce času zabrala výroba ilegálního časopisu Křesťanské obzory. „S Augustinem Navrátilem jsme redigovali texty, tiskli, distribuovali. Dělali jsme toho 500 kusů, časopis míval dvacet stránek a více. Když Augustina zavřeli do psychiatrické léčebny v Kroměříži, jezdil jsem tam za ním dělat redakci,“ vzpomíná. Musel také shánět podporovatele. Časopis totiž rozesílali hlavně poštou na stovky adres v republice a potřebovali aspoň peníze na známky.

V roce 1987 pomáhal Augustinu Navrátilovi s přípravou petice s názvem Podněty katolíků k řešení situace věřících občanů přezdívanou Moravská výzva, která v jednatřiceti bodech žádala náboženskou svobodu. „Udělali jsme ve sklípku u mých rodičů v Mutěnicích velké setkání disidentů, kde jsme diskutovali o obsahu a načasování petice. Přijelo asi třicet lidí z Olomouce, Prahy, Brna, Přerova. Řada významných osobností. Pražští disidenti chtěli, aby se to více propracovalo. Augustin trval na tom, aby se to spustilo hned. A taky jsme to, bez ohledu na opatrnost Pražáků, rozjeli.“

Kdyby byli lidé statečnější

Petici, za kterou se postavil také tehdejší kardinál František Tomášek, v následujícím roce podpořilo více než půl milionu lidí z celého Československa. Šlo o nejmasovější petici proti komunistickému režimu. „Podle Augustina bylo těch podpisů šest set tisíc, ale tisíce archů zabavili estébáci.“ Chartu 77 podepsalo asi dva tisíce lidí. Protikomunistická iniciativa Několik vět z jara roku 1989 měla přes třicet tisíc signatářů.

Komunisté Pavla Záleského začali trestně stíhat, ale postavit před soud ho nestihli, protože přišel listopad 1989. „Před tvrdším postupem nás taky roky chránil zájem rádií Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Když nás zadrželi, hned to pustili do éteru. A to na naše věznitele působilo.“

Během sametové revoluce patřil na Zlínsku k jejím vůdčím osobnostem. Má na tu dobu nezapomenutelné vzpomínky. Když hodnotí období komunistické normalizace, tvrdí, že bylo v něčem horší než stalinský režim padesátých let, který odpůrce nejen zavíral, ale také mučil a zabíjel. „Za normalizace šlo více o psychický nátlak, což někdy bolí více než rány.“ Drtivá většina lidí se režimu podvolila bez odporu, i když mu nevěřila.

„To přetvařování, farizejství, kdy se něco jiného říkalo v televizi, něco jiného v práci a něco jiného doma, bylo zhoubné. Dělo se to po nástupu Husáka až do roku 1989. Celý národ ztratil duši a morálku. Kdyby byli lidé statečnější a třeba jen nechodili jako tupá masa k volbám, mohlo to dopadnout jinak. Oni ale mávali v prvomájových průvodech mávátky a doma pak nadávali na soudruhy. Důsledky této morální devastace neseme dodnes.“