Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Uliční výbor o mně rozhodl: nespolehlivý
narozen 14. července 1928 v Litomyšli, měl tři sourozence
otec byl školník v chlapecké škole, matka mu vypomáhala
v roce 1942 šel do učení na pekaře
na konci války jako pekařský učeň rozdával zajatcům v transportu chléb
po nástupu komunistů k moci byl svědkem návštěvy Zdeňka Nejedlého ve škole a následného zatčení učitelů
v letech 1950–1953 sloužil na vojně jako radista na hranicích s Rakouskem
pracoval v několika pekárnách
v roce 1961 zaměstnán krátce na Dole Dukla v Havířově v době důlního neštěstí
během práce v Armaturce Česká Třebová zažil komunistickou šikanu
zemřel 27. března 2021
Vladimír Záleský se narodil 14. července 1928 v Litomyšli. Otec Emanuel Záleský (1901–1950) byl školník. Matka Emílie, narozená v roce 1899, mu pomáhala. Bydleli v Litomyšli v chlapecké škole a naproti nim bydlel druhý školník, pan Malich. S jeho vnučkou Boženou se Vladimír shodou okolností později oženil. Manželé Záleských měli čtyři děti – vedle Vladimíra ještě Emílii (*1921), Emanuela (* 1929) a Zdeňka (*1931). Ve škole pěstovali osmdesát králíků a měli i vlastní mléko ze tří koz, než jim kontrola chov zvířat zakázala.
Vladimír pamatuje návštěvu prezidenta Masaryka v Litomyšli v roce 1932: „Prezident vypadal přesně jako jsem ho znal z obrázků – vysoký pán v klobouku, černém plášti a s cvikrem na nose. Všude bylo plno legionářů, vojáků, sokolů. Rodiče mi říkali, že to je prezident.“ A nedlouho poté se účastnil jako malý kluk natáčení filmu Filosofská historie. Dodnes vzpomíná na množství lidí kolem filmu, na Frýborta a Márinku, na cestu do Nedošína, kde se tancovalo v altánu zhotoveném speciálně pro tento film. Snímek režiséra Otakara Vávry měl premiéru v roce 1937.
Když začala válka, musel Vladimírův otec vedle běžných povinností školníka sundat ze zdí ve třídách kříže a obrazy prezidenta Beneše. Aby osvětlené budovy nebyly snadným terčem pro bombardovací letadla, dělalo se zatemnění. „Do všech oken ve škole jsme stříhali černé dlouhé papíry, které se špendlily na dřevěnou konstrukci. Otec si dal do pusy připínáky, a postupně je používal k připevňování. Já jsem ho napodoboval, a když na mě houknul, lekl jsem se, a jeden spolknul. Tak mně maminka s babičkou doma rychle nacpala hrstí kyselého zelí, a druhý den ze mě špendlík vyšel,“ vzpomíná.
Vladimír chtěl být pilotem, ale stal se pekařem. Nastoupil sice do technické školy v Brně-Medlánkách, ale když se přišlo na to, že jako východočech regionálně patří do školy v Kralupech nad Vltavou, musel v Brně skončit. Přihlášku do Kralup už mu rodiče nepodepsali, a tak šel do učení na automechanika k panu Plchovi. „Jenže Němci mně nechtěli nechat u černého řemesla, a že budu muset do Rajchu. Abych se tomu vyhnul, otec mi zařídil, že jsem šel na pekaře k paní Luňáčkové v Benátkách. Tam jsem se moc nenaučil, protože neměli vybavení. Víc jsem dělal v hospodářství, než pekařinu.“ V září 1942 tedy přešel do učení k Františku Šponarovi v Litomyšli.
Za války Němci v Litomyšli zabrali zámek a školu, kde Záleští zůstali jako jediní školníci. Ve škole tehdy Němci šili boty: „Auto přivezlo celý vůz bot ještě s nohama mrtvých. Vytahovali to a třídili. Boty rozpárali, sešívali, opravili a posílali zpět do armády.“ Vladimír chtěl utéct do zahraničí a zapojil se do plánů na útěk, který organizovala katolická charita v čele s panem Vladykou. Kolem dvaceti lidí tehdy směřovalo do Vídně. „Autobusem se jelo do Pavlovic, kde jsme měli dělat na poli, a odtud že nás převezou do Vídně. Řekl jsem to mamince, ale brečela, že se už nevrátím, ať nikam nechodím. Tak jsem nešel,“ říká. Ostatním se přechod hranic podařil.
V Litomyšli bylo více židovských rodin. Vladimír kamarádil se spolužákem Weinerem. Později Němci znásilnili jeho 17letou sestru, která na následky zranění zemřela. Jejímu bratrovi se podařilo utéct za hranice, otec zemřel v koncentračním táboře.
Ke konci války byl Vladimír svědkem průchodu zajateckých transportů, které Němci hnali směrem na Vysoké Mýto. Transporty provázela vojenská auta. „Pracoval jsem u pana Bárty v pekárně. Pekli jsme chleba, vyndávali jsme střídky a dělali z ní čtyřnožičky. Do každé nožičky jsme dávali hřebíček bez hlaviček. Tohle jsme měli v kapsách. Chodili jsme od Lán do města a vždycky jsme nenápadně hodili na silnici pár těch čtyřnožiček,“ vysvětluje. Německá auta si propíchla pneumatiku a zůstala stát. Vladimír s dvěma kamarády pekaři to udělali dvakrát. Jeden vždy házel a ostatní dva ho kryli. Pak už byli Němci ostražití. Hoši měli radost, že se jejich záškodnická činnost daří. Tehdy si neuvědomovali, že riskují život. Pozorovali, jak se vojáci bezradně stěhují z auta do auta a nemohou přijít na příčiny defektu. Transport, ve kterém šli zajatí Vlasovci, šel kolem školy nahoru k zámku. „Pekli jsme chleba a pan mistr Bárta mi ho narovnal na vozejček. Rozkrájel šišky chleba na deseticentimetrové kusy, které nedokrojil do konce, takže na jedno podání se dala půlka chleba. Řekl mi, ať jedu s vozíčkem kolem transportu nahoru, dokud to nebudu mít prázdný. Šli tam Němci s kvérama. Zajatci si to brali, podávali si to mezi sebou a za chvíli jsem byl bez chleba. Šourali se v botách bez šněrovadel, na nohách hadry, byli to chudáci…“
Když se blížilo osvobození a sovětská armáda, Němci prchali pryč. Lidé v Litomyšli – snad na základě falešné informace, že někdo viděl americký tank – začali vytahovat české prapory. Ale Sověti byli ještě daleko. Němci okamžitě začali střílet po oknech. „Když se Němci stěhovali ze školy, byl to poprask. Bratranec Standa Kulhánek přišel jednou přestrojený za esesáka a říkal něco překvapenému otci. Němci měli venku dvě auta munice, připravené k odvozu, a Standa jim ji odvezl před nosem. Němci pak přišli k nám, vyptávali se, kdo to byl. Ale otec řekl, že neví. Tak nás zavřeli týden ve škole a nepustili ven, než to vyšetří. Jídlo nám podávali okýnkem. Otec se vymlouval, že nerozumí a že neví, co byl Standa zač. Nakonec jsme z toho vyvázli,“ vzpomíná.
I po válce zůstal Vladimír u Františka Šponara v Litomyšli, kde po vyučení pracoval až do 17. dubna 1948. Po únoru 1948 obrátili komunisté mnohým lidem život vzhůru nohama. Vladimír vzpomíná na to, když byl doma u rodičů, a do školy právě přijel Zdeněk Nejedlý, litomyšlský rodák. Přespával v domku naproti škole, kde ho hlídala ochranka. „Přišel do školy, mluvil tam chvíli s učiteli, a pak odešel. Byl to sehnutý, šedivý stařec. Vzápětí po jeho návštěvě přijel anton, a sebrali učitele: Františka a Josefa Beneše, pana ředitele, učitele Opletala a další. Chlapi v kožeňácích je brali přímo z učeben, protože to byli sokolové. Odvedli je pryč a víc jsme o nich nevěděli. Od té doby nemám komunisty ani Nejedlého rád.“
Vládnoucí strana překazila životní plány mnoha učitelů a živnostníků. I Františku Šponarovi sebrala pekárnu – z toho dostal pekařský mistr mozkovou příhodu, které podlehl. Než se pan Šponar s Vladimírem rozloučil, stačil svému svěřenci ještě zařídit práci v pekárně ve Svitavách. Ve Svitavách v První dělnické velkopekárně byl Vladimír až do 30. září 1950. O den později už nastoupil základní vojenskou službu.
Vladimír narukoval 1. října 1950 do Žamberka, kde dělal zkoušky do hudebního tělesa. Na radisty totiž potřebovali lidi s hudebním sluchem. Z hudebního tělesa nebylo nic, Vladimíra poslali do poddůstojnické školy proškolit na radistu. Učili se šifry a morseovku –každý měsíc zachytit o 10 písmen víc až do 90. Vladimír dokázal „chytat“ 85 písmen za minutu. Všechny, kdo udělali závěrečné zkoušky, poslali na hranice. Vladimír se dostal jako radista na Šumavu do zakázaného pásma Bělá, na hranicích s Rakouskem. „Chodili jsme k péesákům na jídlo, ale moc toho nebylo. Tak jsme měli do zásoby plechovky marmelády a odbývali jsme se marmeládou. Všichni jsme z toho pak měli paradontózu. Když jsem přišel domů, zubař mi říkal, že si musím všechny zuby dát ven. Tak už od vojny mám protézu,“ říká.
Vladimír sloužil na hlásce a za celou dobu vojny nebyl doma na dovolené, protože za sebe neměl zástup. Podíval se jen dvakrát do Domažlic. Na stanovišti byl sám radista, tři telefonisté a dva „mráčkaři“ – pozorovatelé letadel, kteří rozeznávali a radistovi hlásili každé letadlo ve vzduchu, ten pak odesílal informace v šifrách dál. Služba byla velmi přísná – když se o minutu zpozdil třeba z toalety, následoval trest. Sloužili v zemljance (bunkru) a měli k sobě dva psy. Na hranicích byly bažiny. Západní hranice, která ležela asi 2 km od nich, byla přísně střežená. Stály tam několikastupňové bariéry, které měly každému zabránit v útěku z komunistické klece do svobodného světa. Vladimír popisuje, že podél hranice bylo nataženo několik drátů, které nebyly na první pohled viditelné. Jeden byl při zemi, opatřen světlicemi. Při přechodu tohoto drátu světlice vystřelila, takže každý, kdo ho překročil, byl ihned zadržen. Druhý drát, položený výše, byl pod proudem. Proud se někdy zapínal, někdy vypínal. Nikdo však neznal intervaly, ty se stále měnily. Okolí hranice tvořil uhlazený písek, ve kterém byla vidět sebemenší stopa, následovalo vysoké napětí a ostnaté dráty. I tudy se proplétal Král Šumavy – Josef Hasil – bývalý pohraničník, znalec šumavského terénu a nepolapitelný převaděč, který do roku 1953 pomáhal lidem k útěků z totalitního Československa do Německa. Za Vladimírova působení na vojně bylo vyhlášeno, že kdo ho chytí, bude povýšen. Nikdo se o to ale ani nepokusil.
Vladimír Záleský dále vzpomíná, jak na Vánoce posílali přes čáru proud – spojili dva dráty a v Rakousku tak byla posílena energetická síť. Rakouští pohraničníci za nimi přijeli na koních, dávali jim za to cigarety a čokoládu, pouštěli oblíbené písničky. Byli k sobě přátelští, říkali jim prý: „My taky nechceme válčit.“ Vojáci na obou stranách hranice byli obyčejní kluci, kteří chtějí klid a mír. Vedle toho na hranicích v této době stály vesnice, ve kterých ještě pořád bydleli původní němečtí obyvatelé, kteří se netajili nacistickým smýšlením i dlouho po válce. Do hospody chodili vojáci po třech, protože když otevřeli dveře, vítal je Hitlerův portrét na zdi a nenávistné pohledy lidí v lokále. Vladimír byl také svědkem vykrádání domů po německých majitelích armádními důstojníky, kteří si vybavení z opuštěných německých vil vozili na své chaty.
Vojna trvala dlouho – až do 31. ledna 1953. Po ní chtěl jít Vladimír k letcům, vrátit se ke své dávné touze stát se pilotem. „Bratr Emanuel byl major, velitel posádky v Lounech. Přijel za mnou a úpěnlivě mě prosil: ‚Láďo, na žádnou vojnu se nedávej, armáda je nespolehlivá. Nemůžeš věřit ani bratrovi. Jeden druhému nevěří, ani komunisti sami si nevěří. Nikam nechoď, buď doma.‘ Taková že prý je armáda a ať to nikomu neříkám. Tak jsem šel do civilu.“
Po vojně dělal pekaře v České Třebové na Skalce, u pana Berana, Dytrycha, Malečka. „Pak jsem dělal vedoucího po panu Páclovi. Tomu když sebrali pekárnu, dostal infarkt a umřel. Jeho nástupce to tam rozkrádal, tak tam poslali kontrolu a tak zavolali mě, ať to dám do pořádku. Celý měsíc chodil nějaký Líbal na kontrolu, ve dne v noci. Po roce jsem odešel, protože mi nechtěli dát byt,“ říká.
Vladimír se v roce 1955 oženil s Boženou, rozenou Jankovskou (1929–2005). Pak bydleli v České Třebové – v jedné místnosti sedm lidí: maminka tchyně, maminka tchána, tchán, tchyně, novomanželé a švagrová. Brzy po svatbě se jim narodila dcera (1955) a syn (1962). Božena měla vystudovanou obchodní školu, pracovala jako fakturistka. Protože uměla těsnopis, jezdila také brigádně k soudům zapisovat soudní výpovědi, které pak doma přepisovala na psacím stroji.
Začátkem července 1961 odešel Vladimír do Ostravsko-karvinského revíru. Nejdřív chodil na školení, aby se naučil vše potřebné pro práci v dolech. 7. července 1961 si jel do České Třebové pro potvrzení na slevu jízdného, a to mu zachránilo život. Ten den byl na dole Dukla zával. Při požáru, který vznikl zanícením gumy od válců pod dopravními pásy, zahynulo 108 horníků. Vladimír už se tam nevrátil.
Po tomto neštěstí nastoupil 17. srpna 1961 do lisovny Armaturky v České Třebové. Ředitel by velký komunista. „Jednou o svačině někdo říkal, že na Svobodné Evropě hlásili, že prezident Novotný chtěl na návštěvě v Japonsku ukrást nějakou kameru, že to bude ostuda. Já jsem říkal, že jsem to také slyšel. A někdo na mě svedl, že jsem to řekl já. Tak jsem musel nahoru na politické oddělení, a tam mi oznámili, že ředitel mě z lisovny přeřadil do „pucárny“ a že mám o 500 korun míň.“ Vladimír cítil nespravedlnost. Dostal trest za něco, co nebyla pravda. Ještě horší bylo, když za to trpěla i dcera. „Dcera chtěla jít po gymnáziu studovat jazyky. Pan ředitel ale řekl, že tam nemůže jít, protože mám zakádrované, že jsem nespolehlivý. Uliční výbor mou nespolehlivost potvrdil, a tak dcera nemohla jít tam, kam by chtěla,“ dodává. Uliční výbory KSČ byly stranické buňky v okolí bydliště. Členové uličních výborů pozorovali lidi a dohlíželi na jejich chování. Rozhodovali o tom, co je dobré a správné, kdo je spolehlivý a kdo ne, psali posudky na obyvatele při vstupu do zaměstnání nebo když jejich děti chtěly studovat na střední či vysoké škole. Určovali lidské osudy. Měli na svědomí větší či menší lidské tragédie nebo odcizení mezi rodinnými příslušníky.
Vladimír sháněl v České Třebové dvanáct let byt. „Přede mnou stále bylo šestnáct lidí, kteří chtěli taky byt. Jednou už mi došla trpělivost a jel jsem do Ústí nad Orlicí na okres za panem Šlégrem, který měl na starosti byty. V autobuse jsem potkal nějakého Kyselu, se kterým jsem se znal z vojny. Byl to politický pracovník, férový komunista, takových bylo málo. Pracoval ve VUMLu. Vzal si mě nahoru a zavolal telefonem Šlégrovi na okres. Ptal se, jak to vypadá s bytem, a říkal mu, ať to dá do pořádku. Druhý den přišla z okresu nějaká Blažková a Kocmanová z domovní správy a policajt Duspiva a ptali se, jak se znám s Kyselou, že jim tam udělal vojnu. A najednou jsem měl na výběr šestnáct bytů! Dcera se díky tomu Kyselovi dostala k MUDr. Koštovi jako úřednice. No, a když se o Kyselovi dozvěděl ředitel v práci, tak dostal strach, a dal mě zpátky na lis.“
V roce 1953 vstoupil Vladimír do KSČ, aby mohl na vojenském cvičení dělat radistu. „Byl jsem hned po vojně na cvičení v Semaníně a pak ve Špindlerově Mlýně. Jako nekomunistu mě k radistům nechtěli, tak jsem se k nim dal. Vybíral jsem známky.“ Po události s poslechem Svobodné Evropy ho ale v roce 1957 ze strany vyhodili. „Nebyli jsme spolehliví. Od té doby, co jsem ‚to řekl‘ o prezidentu Novotném, šli po nás.“
Rodina Záleských držela vždy při sobě. Sourozenci se často navštěvovali sourozenci a společně docházeli za maminkou v Litomyšli. Pamětník byl hodně pracovitý. Než by si peníze půjčil, raději šel na brigádu. Když jeho manželka dostala v zaměstnání ekzém, a lékařka jí doporučila pobyt u moře, řekl své ženě, ať už do práce nechodí, a sám po práci na nádraží překládal zboží, aby si vydělal na výměnnou rekreaci ve Warnemünde v tehdejší Německé demokratické republice (NDR). Zdravotní stav jeho paní Boženy se u moře skutečně zlepšil.
Život za svého mládí popisuje pamětník jako těžší, ale upřímnější, než dnes. Jeden druhému pomáhal, mezi lidmi byla větší důvěra. Za jedno pokolení zažil ohromný technický pokrok. „Dřív bylo méně zboží, ale bylo poctivě udělané. Dnes je vše odbyté. Hlavním ukazatelem je ekonomická „výhodnost“, ne kvalita. Dřív se do vánoček dávala syrovátka, aby byla lepší, dnes se syrovátka vylévá na pole. Nevím proč. Některým věcem už neporozumím,“ říká. Doba je jiná než tenkrát, to je jisté. Na Vladimírově životním krédu – být čestný – se s ním však jistě shodne i naprostá většina současných lidí.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - HRK REG ED
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - HRK REG ED (Iva Marková)