„Procházely transporty, jezdilo se na Vysoké Mýto. Dělal jsem u pana Bárty. Dělali jsme chleba, vyndávali jsme střídku a dělali z ní takovou hvězdičku – čtyřnožičku. Měli jsme takové nabroušené hřebíčky bez hlaviček a do každé nožičky se strkal (hřebík). Ať jste hodil, jak jste hodil, vždycky jedna nožička stála nahoru. Takhle nějak to bylo udělané a v té každé (nožičce) byl hřebíček. To jsme měli v kapsách a chodili jsme od Lán do města, a vždycky jsme z kapsy hodili na silnici pár těch čtyřnožiček. A oni (Němci) jak jezdila auta, tak propíchli pneumatiky, a zůstali stát. Ani jsme si neuvědomili, že jsme vlastně riskovali život, že jsme mohli být zastřelení, kdyby na to přišli. Měli jsme radost, že zůstali stát, protože transport dál nemohl jet. Stěhovali se do druhého auta a šli dál a dál. A zase jsme tam pár hodili, a oni nemohli přijít na to, čím to je. Bárta tenkrát udělal chleba. Kolem chlapecké školy nahoru k zámku šel transport, myslím, že to byli Vlasovci. Narovnal mi chleba na odkrytý vozíček. Rozkrájel šišky na 10 cm kusy a nechal to pohromadě, abych jel kolem transportu až nahoru, dokud to nebudu mít prázdné. Z druhé strany šli Němci s kvérama a nikdo mě nezastřelil. Ti (zajatci) si to brali, kradli mi to z vozíčku, podávali si to. Přišel jsem až k zámku, a už jsem byl bez chleba. Tak jsem jim pomohl s jídlem. Chodili v botách, neměli ani šněrovačky, jen tak šourali nohy. Byli to chudáci.“
„Vykládali tam o tom, jak na Svobodné hlásili, že president Novotný měl v Japonsku ukrást nějakou kameru nebo něco takového, že to bude ostuda. Já jsem říkal, že jsem to také slyšel. A oni to svedli na mě, že jsem to říkal – někdo to tam řekl. Tak jsem se dostal nahoru na politické, a tam mi řekli, že ředitel mě sundal z lisu, a dal mě do pucárny a měl jsem o 500 korun míň. I když to nebyla pravda, já jsem to neřekl, jen jsem to přikváknul, že to tak bylo, že jsem to slyšel. Tak jsem za to byl potrestaný. Dcera potom chtěla jít na jazyky, jezdila do Ústí do gymnázia a chtěla jít na jazyky. Pak se ale nedostala. Pan ředitel mi řekl, že je sice jazykový typ a dobře mluví, ale že tam nemůže kvůli tomu, že já mám zakádrované, že jsem nespolehlivý, a uliční výbor, to byly nějaký ty báby, co tam chodily, tak ty že to potvrdily. Tak se nedostala dál.“
„Zdeňka Nejedlého moc nemám rád z toho důvodu, že za komunistů, když tam přišel, to jsem už byl ze školy ven a byl jsem doma u našich, když on tam byl. Dole na té podsíni mezi školníky byl takový velký prostor a on tam byl a mluvil tam s učiteli a nějakými pány. Pak odešel, byl shýblý a šedivý. Naproti škole byl takový dlouhý domek a on v tom domku bydlel. Jestli se tam narodil, nevím, prostě vím, že tam v tom domku bydlel, tam šel. A po něm potom přijel anton a přišlo nějaký to komunistický gestapo a sebrali tam učitele Beneše, to byli dva učitelé – František a Josef, ředitele Casku. Kdo tam ještě byl? Opletala učitele a učitelku, říkalo se jí Pepina, už nevím, jak se jmenovala. A tak ty sebrali, protože to byli sokolové a asi nebyli komunisti, tak po nich šli…“
Vladimír Záleský se narodil 14. července 1928 v Litomyšli. Otec Emanuel Záleský (1901–1950) byl školník v chlapecké škole, kde i bydleli. Matka Emílie mu vypomáhala. Měl tři sourozence: Emílii (1921), Emanuela (1929) a Zdeňka (1931). Byl svědkem návštěvy prezidenta T. G. Masaryka v Litomyšli v roce 1932 a jako malý chlapec se účastnil natáčení filmu Filosofská historie. V roce 1942 se začal učit pekařem u Františka Šponara v Litomyšli. Ke konci druhé světové války, když městem procházel zajatecký transport, s kamarády dávali zajatcům chleba. Německým vojákům prý také škodil propichováním pneumatik u jejich aut. Po nástupu komunistů k moci byl svědkem návštěvy Zdeňka Nejedlého ve škole a následného zatčení učitelů. Pracoval v pekárnách ve Svitavách a v roce 1950 nastoupil na vojnu – sloužil jako radista na hranicích s Rakouskem. Po vojně pracoval v pekárnách v České Třebové, v roce 1955 se oženil s Boženou Jankovskou (1929–2005) a přestěhovali se do České Třebové. V roce 1955 se jim narodila dcera, v roce 1962 syn. Krátce byl zaměstnán na Dole Dukla, právě v době důlního neštěstí v roce 1961. Poté nastoupil do Armaturky Česká Třebová. V práci byl komunisty šikanován on i jeho dcera, která nemohla studovat vybraný obor. Zemřel 27. března 2021.
