„Tohle jsme nezažil osobně, znám to jen z vyprávění. Jednou dostalo velitelství hlášku o výskytu Banderovců v určité obci. Jméno už si nepamatuju. Byl vyhlášen poplach a jednotka vyrazila. Byl to kopcovitý terén. Nahoře narazili na obsazený zákop. Každých deset kroků kulomet a za ním chlapi. Naše velení mělo za to, že jsou to Poláci. Tenkrát šlo těžko rozeznat, kdo je voják a kdo je civil. Protože každej nosil úbor složený z částí různých uniforem. Tak se ptali po veliteli. Ty chlapi volali po zákopu, kde je velitel, a on žádný velitel nebyl. Tak prapor přešel zákop a pokračoval dál. Našemu politrukovi, který tam byl s nimi, ale vrtalo hlavou, jak to, že se jim nehlásil žádnej velitel. Asi po dvou kilometrech je přesvědčil, aby se vrátili. Zákop už byl ale prázdný. Byli to totiž Banderovci. Bylo obrovské štěstí. Kdyby padl náhodný výstřel, tak z toho zákopu postříleli půl praporu, protože ty k nim šli jak na procházku. Tenkrát stačilo, aby někdo zakopl a omylem to zmáčkl, a oni by je rozsekali na maděru. Po návratu jsme všichni museli podepsat prohlášení o mlčenlivosti. I my, co jsme tam nebyli! Nevím, kolik let to má platnost, ale myslím, že za těch padesát let už je to promlčené. Ty kluci, co tam byli, se znovu narodili, protože to by byl strašný masakr.“
„Živili jsme se tak, že jsme zabavovali potraviny kolaborantům. A bohužel jich tam bylo dost, hlavně mezi velkými sedláky. Ti víc drželi s Němci. Říkali, že Němci jim nic neseberou. A co nešlo jinak, tak to se muselo koupit, ale většina proviantu šla od kolaborantů. Vzali jsme si, co jsme potřebovali. Když byl ten sedlák velkej hajzl, tak jsme ho sebrali a odvedli na velení, ať si s ním dělá, co chce. Většinou nás nechali, abychom si vzali, co potřebujeme… Nedá se říct, že bychom hladověli.“
„(Jaké to bylo, když jste se dostal poprvé do palby?) No, nebylo mi dobře… To je takovej zvláštní pocit, když míří přímo na vás. To sice nevidíte, ale cítíte to. Ten hluk, který jde za tím nábojem. To je, jako by vám střelil u ucha. Když střílí na někoho jiného, tak je to docela jinej zvuk. (Našel jste v sobě sebezáchovu tu střelbu opětovat? Nebo jste se snažil rychle schovat?) Co nejrychleji někam zalézt a co nejvíc se přimáčknout k zemi. To už potom žádný hrdinství není.“
„Podle nás byl ten poslední útok úplně zbytečný. Ono se to nerado povídá, ale bylo to tak. A spousta kluků tam zahynula. Přitom už o nic nešlo. Vždyť Němci už kapitulovali! My vojáci jsme to brali tak, že někdo nahoře se holt chtěl vytáhnout. Zbytečně tam zařvalo pár kluků. Ti mohli klidně ještě žít. Nic to na situaci nezměnilo.“
„Zbraně nám poslali padáky z Anglie. Museli jsme si je ale vyboxovat. Já jsem patřil do komunistického odboje FTP. Byli jsme řízení komunistickou stranou. Degaulleovci, to byl zase jinej odboj, ti dostávali zbraní tolik, kolik chtěli, a ani je většinou nepoužívali. Tak jsme jim je kradli, abychom se vyzbrojili. Velitel vyzvěděl, kdy má být shoz, tak jsme se tam snažili být dřív. Kdo dřív přijede, ten dřív bere, že jo.“
„(Vy jste říkal, že jste byl členem komunistické mládeže. V roce 1946 jste volil komunisty?) Jistě. A ne jenom já. Slováci si volili svoje klerikály. A my jsme si volili naši stranu. (Litoval jste toho po roce 1948?) Čeho jsem měl litovat? (Této své volby.) Ani ne. (Měl jste jako voják západní armády, který přišel z Francie, problémy?) Neměl. Neměl jsem žádný problémy. Já jsem byl jenom dělník! Já jsem nebyl nic! Nastoupil jsem tady ve sklárně. Nemůžu říct, že bych byl nějak perzekvován. To vůbec ne. (A věděl jste třeba o perzekuci vojáků z Anglie, letců, ale třeba i z východu?) Věděl. Jednoho jsme měli přímo tady ve sklárně. Jmenoval se Pepa Prokopec. Teď je plukovník. Jeho rodičům zabavili činžák, co měli v Plzni. Hodnost mu sebrali. Ten perzekvovaný byl. Ale mně ani neměli co vzít! Tu práci? To těžko, někdo to dělat musí.“
„Taky nás Němci párkrát pěkně prohnali, že jsme se nestačili ani obléct, ani obout. Jednou nás v noci obklíčili a čekali na posilu. Jenomže náš kuchař dostal bolení břicha, musel se vzdálit a přitom narazil na Němce. Udělal poplach a už to začalo lítat. Každej popadl to, co měl, a hnali jsme pryč. A nahoře přes silnici už přijížděla německá auta a začali to tam kropit. Tak jsme se rozprchli a pak jsme se zase pár dní hledali.“
Leo Žalio se narodil 23. října 1923 v městečku Vianne v jihozápadní Francii. Jeho rodiče, původem z jižní Moravy, přišli do Francie za prací v roce 1921. Ve Vianne se tehdy zakládala sklárna. Její ředitel, původem také Čech, udělal ve své bývalé vlasti nábor a několik českých rodin odešlo do Francie. Leo Žalio se přidal k francouzské partyzánské skupině, která byla součástí komunistického odboje. V roce 1944 vstoupil Leo Žalio do československých jednotek a byl přesunut do Anglie. Zde byl přidělen k motopraporu, k tzv. erdézetce - rotě doprovodných zbraní. Nejprve při výcviku dělal nabíječe protitankového děla. Později se přihlásil do kursu pro řidiče a poté výhradně sloužil jako šofér. V Anglii setrvala jeho jednotka do května roku 1945. Po příchodu do Francie se účastnil bojů u Dunkerque. Po ukončení bojů se dostal Leo Žalio do Československa. Jeho jednotka byla ale okamžitě odvelena na východní Slovensko, kde měla zasahovat proti Banderovcům. Zde setrval až do konce roku 1946. Propuštěn z armády byl 1. ledna 1947. Po válce pracoval ve sklárně v Heřmanově Huti, kde strávil zbytek života a žil do své smrti 11. července 2014.
část partyzánské skupiny – Agen, Francie srpen 1944 leží s kulometem Svatopluk Pevný, v podřepu zleva Břetislav Kašpar (bratranec S.P.) a Leo Žalio, uprostřed Rosita, stojí zleva Polák Vladek a Francouz Pierre Athenot
část partyzánské skupiny – Agen, Francie srpen 1944 leží s kulometem Svatopluk Pevný, v podřepu zleva Břetislav Kašpar (bratranec S.P.) a Leo Žalio, uprostřed Rosita, stojí zleva Polák Vladek a Francouz Pierre Athenot
