Hedvika Žalská

„Jednou jsme tam byli a pršelo, bylo ošklivo a tam jezdily naše lodě – tam z toho Witttenbergu, nevím až odkud přijely. Z Hamburku do Prahy jezdily a jednou takhle pršelo a ta nákladní loď nás předjížděla. To se nedá zapomenout, to byl okamžik, jak nás předjížděli, tak najednou se tam objevil stožár a na něm česká vlajka. V tom Německu! Daleko široko jsme neslyšeli slovíčko, protože to bylo opravdu daleko tam a najednou tam v tom dešti, v tom ošklivým počasí, hele! Tak kluci vyběhli, mávali jsme a že jsme Češi a oni, že odkud jedem. Ale bylo to daleko od sebe přece jenom. A oni, že jedou do Prahy, tak jsme zamávali a bylo to takový hezký, takový zvláštní. No a to jsem seděla pak a přemýšlela jsem: ‚Tak co jsem vlastně?‘ To byl pro mě takový okamžik: ‚Co seš? Seš Češka, nebo Němka?‘ To bylo zajímavé.“

„To teta říkala, že vždycky už byly připravené ty vlaky, ty vagóny, a oni si směli vzít s sebou jen určitá kila. Třeba 25 kilo, 50 kilo, ale většinou těch 25. Že naši nešli jako první, tak měli možnost si nechat ušít – náš jeden strejda byl sedlář – tak v sedlářství jim ušil ohromný velký vaky. Takže měli do čeho dát věci, že to bylo takhle zajištěný. Aspoň v tom prošli. Ale když prošli tou kontrolou, tak jim ještě – i když to bylo jenom těch 25 kilo – tak když se to někomu nelíbilo, z těch, co dělali ty kontroly, tak ještě sebrali. Takže to nebylo tak jistý, že šli s těmi 25 kily. No a když někdo něco, tak šel hned. Jako ta, co sebrala ten náš byt. Tak ta šla vlastně s ničím, ta šla s pár kily.“