Zdeněk Žampa

„Ten kroužek vedl pohraničník, který byl na vojně a měl to jako plusové body, protože za to pak dostával opušťáky nebo jiné úlevy. Takže já jsem třeba byl poprvé v Maříži, protože Maříž byla v zakázaném prostoru, přímo za vesnicí byly ty dráty. V roce 1976 ty dráty předsunuli, takže Maříž byla úplně za dráty. Ale v těch šedesátých letech do Maříže místní člověk neměl proč jít, protože už to bylo v zakázaném prostoru, tam byl jenom kravín a prasečák a lidi, kteří se o to starali. Kdo by tam šel další, tak ho ihned někdo kontroloval nebo zastavil. Takže jsem byl poprvé v Maříži s výpravou Mladých strážců hranic, kdy ještě stálo torzo mařížského zámku. Už byl teda opuštěný. Pamatuji se, že tam byly ještě parkety a jak jsme ty prázdné místnosti procházeli. A pak jsme přišli do zámecké kaple, kde byla v olovu zalitá taková ta barevná okna. A my jako Mladí strážci hranic jsme kameny ta barevná sklíčka zevnitř rozbíjeli a venku jsme sbírali to olovo, které jsme si pak na Vánoce lili pro štěstí. Že nám to ukáže štěstí. Takže já té Maříži mám co vracet. Moje první výprava do Maříže byla, že jsem tam ničil zámeckou kapli... Pak ten zámek bolševici zbourali na cihly. My jsme sice vypustili takovou fámu, že to vystřelili do povětří filmaři, ale to je blábol, tam žádné filmaře nepustili. Ale chytlo se to, takže se to takhle užívá a občas objeví v nějakých publikacích. My tady máme rádi legendy. Ale pravda je, že zámek rozbourali na cihly a z těch cihel je tady pár domů. Ukázal bych vám ulici – Lebeděvova nebo Generála Svobody. Krásně se tak jmenují.“

„Byla taková zaužívaná praxe, že si člověk vybral hrob. Třeba i s tím krásným pomníkem žulovým, třeba i z černé švédské žuly. A na ta německá jména se přišroubovala taková tabulka z bakelitu nebo z černého skla a na tu se napsalo jméno jiných, a bylo po ptákách. Když zemřela babička, někdy v roce 1973, tak se takhle vybíral hrob. Vím, že se vybral hrob a že tam byl nějaký nápis. Jako dítě jsem byl u toho, byl funus v kostele, průvod, to si pamatuju. A vím, že ten nápis byl zakrytý černým papundeklem, kde bylo napsáno Rodina Žampova a Vidlákova, protože babička s dědečkem byli Vidlákovi. To jsem věděl. A když v roce 2010 zemřela maminka, tak jsem jako nejmladší synek tady měl všechno na starosti, takže jsem ten náhrobek zaměřil, sehnal jsem v matrice údaje narození a úmrtí, aby to bylo přesně, mého tatínka, babičky, dědečka, maminky, a nechal jsem to vysochat do kamene na podstavec toho hrobu. A přijel pan Dvořák, kamenosochař z Telče, a já říkám: ‚Tak sundejte ten dekl.‘ Tak on to odšrouboval a říká: ‚Tak co, pane Žampa, zabrousit?‘ A já říkám: ‚Ne, vyčistit a nastříbřit!‘ Koukal na mě jak z jara, protože to není zvykem, nebo nebylo. Ale já myslím, že to mým rodičům ani nevadí. Tak, jak jsme obsadili barák, tak bydlíme i tam společně s Wenzelem Růžičkou, který zemřel někdy roku 1939, a jeho paní. A mě to těší, když tam občas na ten hrob zajdu. Že tam jsou v míru, v Evropě.“

„[Ty koleje] byly vytrhány jenom pár metrů na hranici, protože v roce 1957 se uvažovalo, že alespoň nákladní dopravu zase pustí do Rakouska. Takže opravili svršek a vynechalo se asi třicet metrů přímo na hranici. Ty koleje tam byly až do posledních časů, až do roku 1989. Zarostlé, ale furt tam byly koleje ze slavonického nádraží. Ale to všechno bylo za dráty. To je naše dětství. Jak jsem říkal, že byly ty bandy – Gottwalďák, Růžová, Dlouhá – tak jak jsme dospívali a měli ta kola částečně po Němcích, tak jsme i víc jezdili. Pak jsme si hráli v takovém lesíku, který byl za městskými hradbami a jatky, na konci potoka za městem. To už bylo za cedulemi: ‚Vstup zakázán.‘ Ale my jsme byli místní kluci, tak jsme si tam stavěli bunkry, ale už to bylo zacedulované, že tam normální člověk nesměl. Mám takovou krásnou vzpomínku. Byla zima, my měli ušanky a tepláky a takové ty pologumové boty, lyžáky se tomu říkalo. Najednou tam bylo hejno koroptví a my v lovecké vášni jsme je začali honit. Pět kluků jsme vytvořili rojnici a ty koroptve lovili na poli. Vášeň nás omámila, že jsme se přiblížili až k takzvaným malým drátům. Na hranici byly zabíjecí dráty a před nimi ještě malé dráty, bez proudu. Jak Mauthausen, Osvětim. My v lovecké vášni jsme mysleli, že ty koroptve naženeme do těch drátů a ulovíme. Rojnice kluků ušatých... Když jsme se přiblížili k drátům, milé koroptve zamávaly křídly a dráty přelétly. A už přijel Gaz a s obnaženou pistolí nějaký debil, poručík, nás přišel zatknout. Byl průšvih ve škole, že jsme narušili pohraniční prostor, my lovci. Divná doba...“

„Je pravda, že jsem pozval ‚sklepýše‘, a to už jsem v tom divadle hrál a zpíval a exhiboval, v roce 1987 na Barchan. Za zahnívajícího socialismu ten Barchan v Jemnici byla taková podivná slavnost, že tam byly otevřené průjezdy, mázhauzy, až do rána. Byla to podivná oslava svobody v té zatuchlině. Jen z pátku na sobotu a na neděli, jen víkend prostě, strašná pařba. Tak jsem tam pozval tu moji partu sklepovskou, pařili jsme, jak se má při Barchanu, ječeli písně a připíjeli si na smrt komunismu, protože to nebylo k zastavení. Pak jsme jeli do Slavonic a bydleli v tom mém domě rodném. A vedle byl prázdný, rozbitý dům, který má svoji historii. V něm bydlela dříve Židovka, jedna z těch, kteří tady zůstali. Její manžel nějakým způsobem zůstal v Rakousku a dával bolševikům dva tři roky, že se pak vrátí, a ono to zůstalo těch roků čtyřicet. Takže ten dům zůstal soukromý. Paní Zimmerová už umřela, žil její vnuk a dcera, těm to patřilo, ale o dům se nestarali. Byl deset patnáct let bez péče, opadávala na něm sgrafita z roku 1547. Já jsem půjčil klíč od pana Kostrouna z té rodiny a do toho domu jsme vešli. Na dvoře rostly stromy, zarostlé houští, že se nedalo dostat do stodoly. V domě padal rokokový strop, chodili jsme tam jak v mátohách, já jsem ho taky neviděl roky. A hned přišla myšlenka, že s tím musíme něco udělat, že to dáme do kupy.“