PhDr. Lubomír Zaorálek

„Ve velkých podnicích v Ostravě, ve Vítkovicích a v Nové Huti, hrozila druhotná platební neschopnost. Já jsem v té době vlastně komunikoval se všemi v kraji, taky s ředitelem Hromkem z Vítkovic a s ředitelem Velkoborským z Nové Huti. A oni mi líčili tu situaci. Tak jsme s primátorem Smejkalem sedli do auta a jeli jsme do Prahy na ministerstvo průmyslu, protože situace byla vážná a ti ředitelé nás upozornili, že hrozí katastrofa. Přijeli jsme na sekretariát ministerstva průmyslu, tam byl šéf kabinetu a my jsme mu říkali, že situace v Ostravě je vážná a že potřebujeme neprodleně jednat s ministrem, protože může dojít k něčemu, co vyvolá sociální napětí a podobně. A tehdy nám ten šéf kabinetu řekl: ‚Vy jste z Ostravy? Podívejte se, vy jste z té Ostravy, vy jste si vždycky mysleli, že přijedete do Prahy, praštíte do stolu, zakruhujete a všechno bude podle vás. Uvědomte si, ta doba se změnila. Vy jste spadli z lopatky a je třeba, abyste si to uvědomili.‘ Tohle přivítání v Praze mě strašně rozzlobilo. Já jsem mu tehdy řekl, že je mi velice líto, jestli on nechápe, že problém Ostravska je jejich problém a že to je problém celé země. Pro mě to bylo tak, že já jsem žil na Ostravsku, kde ti lidi byli trochu jako můj bratr. Já jsem věděl, že oni chtějí dělat. To nebyla jejich vina, že se stali tím pitomým železným srdcem republiky, jak se za socialismu říkalo, že se teď na ně všichni dívali jako na nějaké pohrobky komunismu a socialismu, že byli těmi, kteří měli dokonce televizi už v padesátých letech a podobně. Mně tohle všechno připadalo naprosto nepřesné. Pro mě to byli velice tvrdě pracující lidi. Ano, v něčem by někdo mohl říct, že celá ta komunistická základní výroba, železo a podobně bylo neštěstím země. To je všechno pravda. Ale za to ti lidi nemohli. Oni tam přišli často ze Slovenska, z různých koutů nebo jako můj otec kdysi z Hané. Oni tam přišli a pracovali. Oni nebyli vinni za to, jak ten režim vypadal, a teď jim někdo řekne: ‚Vy jste spadli z lopatky.‘ Já jsem byl šokovaný tím, že někomu nedochází, že problém těch lidí je problémem vlády. Zásadním problémem vlády. Že těm lidem stačí málo a oni budou dělat. Že to je něco, co je hrozně cenné v té zemi. Ale musí se s nimi zacházet slušně a musí se jim dát šance. Ale že jim nikdo nemůže říkat: ‚Vy jste spadli teď z lopatky. Vy jste ztělesněním socialismu a teď si musíte uvědomit, že jste spadli.‘ Mě tohle strašně popudilo. Ze mě teprve tohle udělalo sociálního demokrata, když jsem si najednou uvědomil, že přijíždím do Prahy jako prosebník a že najednou se mnou jednají jako s někým, kdo má za něco pykat. Ale za co já jsem měl pykat? Rozumíte? Za co já jsem měl pykat? Já jsem věděl, že můj otec měl k dělníkům dobrý vztah. Sice neměl moc rád komunisty, samozřejmě, vždyť mu ze života udělali peklo, ale na ty lidi to nevztahoval. On to bral, že tihle lidi prostě dělají tak, jak je život tam přivedl, a je mezi nimi řada lepších a horších, ale měl k nim v něčem docela základní respekt. Jako katolík, křesťan, který měl úctu k lidskému životu a k lidským osudům. A tohle mě učil, že to je něco, co je takové skoro v tom křesťanském pojetí až spirituální tajemství, které se respektuje. A to jsem měl v sobě. A najednou mi někdo řekl, že ti lidi jsou vlastně odpad nebo co a my vám teď dáme najevo, že už nejste to, co jste byli, jací oni byli králové. V tom jejich údajném postavení to byla taky faleš, tohle bylo přece všechno jinak. Takže já jsem měl dojem, že se těch lidí musí někdo zastat. A protože jsem měl zakázáno se stýkat s lidmi, tak jsem možná k tomu měl dobré dispozice, protože jsem to dokázal za ty lidi formulovat. A v tom jsem viděl najednou smysl té politiky za ten kraj, že někdo musí vysvětlit v té Praze: ‚Tohle je sakra váš problém. Ti lidi budou buď koulí na noze země, anebo naopak budou strašně pro tu zem znamenat. Když se jim ale dá šance, když se jim dá příležitost.‘ Tady došlo k tomu, že se spousta lidí propustila z dolů a najednou člověk viděl, že se byli schopni o sebe postarat. To byli strašně šikovní lidi. Ty doly na ně měly obrovské nároky, na ty, kteří byli těmi hlavními tahouny. Oni byli schopni si vytvořit dřevovýroby, firmy. Ta země s nimi měla málo problémů, protože se dokázali postarat o sebe jako málokdo druhý. Dokonce v nich a v tom, jak dokázali pracovat, byla vlastně v něčem obrovská úleva, že stát neprožil žádné sociální kotrmelce, protože ti lidi dokázali pracovat. A stát měl za úkol tohle pochopit a dát jim šanci. A cítil jsem, že to je najednou smysl nějaké politiky, kterou je třeba v zemi dělat. Proto jsem potom šel do sociální demokracie.“

„Já jsem říkal, že jsme vlastně byli vychovaní, že nás žádné kariéry v životě nečekají. Nepředstavovali jsme si nějakou perspektivu a všichni jsme chodili oblečeni v riflích a flanelových košilích a měli jsme delší vlasy. A pamatuju si, že když jsem jim potom říkal, aby šli něco dělat do [Občanského] fóra, aby šli dělat politiku, tak to pro řadu z těchto mých přátel, kteří byli ochotni dělat ty věci do listopadu, tak mi řekli, že ne. Oni nechtěli být tím establishmentem, oni nechtěli přijmout žádné role nějakých zastupitelů a podobně. A pro mě to byla docela zajímavá zkušenost, že jsem najednou zjistil, že pro některé to bylo tak, že ten hodnotový systém byl tak postaven, že se člověk v životě nemá snažit se etablovat, získat funkce. A my jsme to měli v sobě tak zabudované v tom socialismu, že se toho nehodlali vzdát ani potom, že na tom nic prostě nezmění. Oni nevěřili na oficiální politiku. A to byly takové debaty, které jsme potom vedli. Pak jsem říkal: ‚Neblbněte, kdo bude tu politiku dělat, když řekneme, že tohle pro nás není? A my přece vždycky budeme někde na okraji, protože to bylo něco, jak jsme narostli.‘ Tohle pro mě zůstalo jako taková zajímavá věc, že ne všichni byli ochotni se stát politiky v Občanském fóru a potom třeba ve stranách, které vznikaly. A přitom to byli lidi, kteří ochotně pomáhali v době, kdy jsme byli ten okraj společenský. Byli velice obětaví a velice jsem si toho cenil, že jsme mohli spolu něco dělat, a pak mi najednou řekli: ‚Ne, já si na sebe neobleču žádný oblek a žádnou kravatu.‘ To bylo pro ně nemožné. Ale vlastně mi nezbylo než to respektovat. S tím jsem nic nenadělal. Akorát jsem jim říkal: ‚Ale teď je tady přece šance všechno změnit. Už nemusíme přihlížet a komentovat zboku, teď bychom měli něco dělat.‘ Nevím, jak to zažívali jiní, ale pro mě tohle byl strašně zvláštní moment, když jsem najednou zažil to, že mi někteří řekli: ‚To už po mně nechtěj, já už takhle daleko nepůjdu.‘“

„Nebylo možné, aby v Ostravě zůstal primátor, který tam byl. A ani nebylo možné si sednout a spravedlivě ohodnotit jeho práci a říct, jak to opravdu bylo. Je zajímavé, že s tím souhlasil, protože věděl, že to je spíš symbolická věc, než že bychom mu vystavovali nějaký účet. Prostě je třeba dát najevo, že se něco změnilo. My musíme najít někoho, kdo tam z vás vypadá nejtechnokratičtěji, nejpragmatičtěji, není to někdo, kdo by pracoval v ideologii. To bylo nejvíc špatné – ti, kdo byli spojeni s nějakými ideologickými postupy a podobně. Ale těm, kteří vypadali nejtechnokratičtěji, nejpragmatičtěji, se řeklo, že to po přechodnou dobu, toho půl roku, povedou pod nějakou kontrolou, protože se musela třeba zrekonstruovat rada, do které přišli nějací zástupci [Občanského] fóra. My jsme jim to přímo nevyrvali z ruky, řekli jsme jim, že budou pokračovat, ale v jiné sestavě. Že si sami vybereme partnery, které tam chceme kontrolovat, a oni to budou řídit minimálně do svobodných voleb. A ti partneři, které jsme si vybrali a které jsme odhadli jako poměrně korektní partnery, to většinou docela dobře plnili. Podle mě proto, že si mysleli, že přece jenom možná nemají úplně zavřenou cestu do budoucnosti. A dotyčný nemohl vědět – třeba komunistická strana ve volbách poměrně uspěje a on bude moci zase dělat nějakého náměstka. Tam nebylo třeba svádět velké bitvy, protože všichni věděli, že budou volby a nebylo jasné, kdo má v těch volbách jakou šanci, jak dopadnou. A nebylo to bez šancí. Takže když někdo dostal možnost pokračovat, tak mně připadalo, že často to ti lidi docela svědomitě plnili, protože si říkali: ‚Není vyloučeno, že budu moci nějakým způsobem přežít i v tom dalším období, protože budu třeba zítra jednička na komunistické kandidátce, která bude moci být, a když uspějou, tak mám šanci.‘ Ono se to většinou dotyčným nepovedlo, protože Občanské fórum zvítězilo v případě našeho kraje docela drtivě, takže si pak mohlo dovolit opravdu vytvořit nové sestavy. Komunisté se ocitli v opozici. A nadlouho.“

„Představte si, že jsme žili v podmínkách, kde to bylo prostě těžké – vymyslet způsob, jak dělat něco, co by se trochu podobalo smysluplné realizaci a smysluplnému dialogu vedenému s lidmi kolem nás. Člověk hledal způsob, jak to udělat v těch stísněných poměrech. A taky si představte, že takové Ostravsko bylo něco jiného než Praha. Tady ty možnosti byly ještě menší. Já jsem se potkal třeba s Rosťou Němčíkem, který podepsal Chartu, a pak mi popisoval, jak vlastně v Praze nikoho nezajímá to, co děláme, že vlastně mu to neposkytlo žádné zázemí pro nic. On mi říkal, že to, co my tady v Karviné žijeme, to tam někde v Praze jim je úplně ukradené, tam se s tebou nikdo nebaví. Rozumíte? To, co fungovalo v Praze, tak to v Ostravě neznamenalo nic. Tady jste musel hledat nějaký jiný způsob existence nebo jiný způsob spolupráce s lidmi, abyste něco vůbec dal dohromady. Já jsem si dokonce představoval v té době, že tak jako se o něco snažíme my s Vláďou Šilerem a s Petrem Kajnarem a dalšími, že je takových asi víc. Já jsem si představoval nějak naivně, že na Ostravsku je možná plno takových skupinek, které se různým takovým způsobem snaží nějak scházet, něco organizovat. A když jsme si promítali filmy, které běžně nebyly, nebo jsme dělali debaty a přednášky, dokonce jsem pozval svého přítele Petra Šlesingera z Brna anebo i z Prahy Janu Ševčíkovou jsme pozvali, která dělala film o české menšině v Rumunsku, tak takhle jsme se různým způsobem spojovali a něco organizovali a dělali nebo psali a rozmnožovali. Taky jsme toho hodně přepisovali. Což bylo tehdy takovým národním sportem, že jsme něco přepisovali a množili a předávali si. Ale dělali jsme to na jiné základně než někde v hlavním městě Praze, kde ta situace byla absolutně odlišná. A pro mě i po tom listopadu 1989 bylo největší překvapení, což je takové těžko pochopitelné, že jsem najednou zjistil, že nás zas tolik nebylo, kteří jsme se snažili. Já jsem si myslel, že když se to vynoří, tak najednou člověk zjistí, že bylo daleko víc takových pokusů, a já jsem byl překvapen, že toho kupodivu kolem tolik nebylo – tolik aktivit, které by se podobně jako my pod různými jinými hlavičkami a záminkami snažily. Anebo se to dělalo v jiných oblastech, které neměly s tím typem, o který nám šlo, s tím typem rozhovorů a debat, že to byly nějaké úplně jiné typy činností, kde se lidi sdružovali. Třeba kolem rybaření nebo já nevím. Žili si svým životem prostě úplně jinak. Ale to, o co my jsme se snažili, o to, co se týkalo politického myšlení, filozofického myšlení, literatury, filmu, tak toho zase na Ostravsku tolik nebylo. A to jsem se potom divil, že to žádné velké zázemí nemělo.“

„Takže jsem musel vystupovat. A když jsem vystupoval, tak jsem se s ním [Milošem Zemanem] dostával do kolize. Když potom řekl tu svou větu o tom, že budeme balit legitimace do kůže členů ODS, tak jsem za ním šel a říkal jsem mu: ‚Co si představuješ? Byl jsem v televizi a tam jsem hájil tvůj výrok o spálené zemi.‘ To jsem hájil se Zieleniecem a podobně. Byl jsem v nějakém pořadu a řekl jsem moderátorovi, asi to byl [Otakar] Černý: ‚Podívejte se, politik samozřejmě má právo nadsazovat. Protože když je přesvědčen, že hrozí nebezpečí jeho zemi, může použít metaforu, hyperbolu. To je v tomto zápase dovolené. A když [Zeman] řekne, že hrozí spálená země, vy tvrdíte, že přehání a podobně, to ano, ale on má právo použít silných slov, protože sice přehání, ale chce varovat před nebezpečím, které vidí, že se valí. To znamená, že tady jsou metafora a nadsázka povolené a vy to musíte respektovat. I když vám to připadá přehnané, do politického zápasu to patří.‘ To se samozřejmě Zemanovi líbilo, a tudíž říkal, že musím zase někam jít. A já jsem mu říkal: ‚Poslyš, tak to teda ne. Ty jsi řekl, že budeme balit legitimace do kůže členů ODS a to hájit nebudu. To je normálně fašistické. Říkáš výroky, které jsou nacistické.‘“ – „On to taky pravděpodobně říkal voličům, které přetáhl od republikánů v té době.“ – „Ano. A já jsem mu říkal: ‚Uvědom si, že jestli budeš říkat takové věci, tak do těch pořadů chodit nebudu. Jsem ochoten hájit tvůj výrok o spálené zemi, ale nejsem ochoten vysvětlovat takovou hovadinu, jako že budeme balit legitimace do kůže členů ODS.‘ On nad tím v autě dumal, pak zastavil a vykoukl z okna: ‚Já ti něco řeknu. Uvědom si jednu věc. Tohle je politická bitva. Jdeme do voleb. V těch volbách to bude těsné. A ty říkáš, že to nesmím říkat. Ale možná to, co tady říkám, budou ta dvě procenta, která rozhodnou o tom, jestli budeme, nebo nebudeme vládní strana. To, že přetáhnu Sládkovi republikány, to, že získám tato dvě procenta tím, že toto říkám, tím je anihiluju, zneutralizuju. Stejně tam nemají co dělat. Tímto extrémním postojem možná docílím toho, že budeme vládní stranou. Tady jsou ta procenta, která rozhodují.‘ Ale já jsem mu říkal jednoduše: ‚Když tohle budeš říkat, hájit tě nebudu, skončili jsme.‘ A pak jsme měli telefonické rozhovory. On mi říká: ‚Jdu do pořadu, můžeš to sledovat, nic takového tam neřeknu.‘ Pak mi volá a ptá se: ‚Tak co na to říkáš?‘ ‚Jo, bylo to slušné, nic takového tam nebylo. Ale opakuju ti, když to začneš zase říkat, tak končíme.‘ Takže to byl rozhovor, který jsme vedli. On na to do určité míry přistoupil. Sice se hájil, ale zároveň do určité míry nezpochybňoval, že to je přes čáru. A já jsem mu říkal: ‚Jestliže tohle budeš dělat, tak je to konec. Nedokážu takovou věc vysvětlit. To už se nedá normálním lidem vysvětlit.‘“

„To je velký předmět sporu. Protože jsem napsal článek, jehož hlavní titulek byl: 'Miloš Zeman není sociální demokrat'. To se dá dohledat. To byl velký spor. To byla jedna z věcí, která potom v pozdějších časech Miloše Zemana určitě hodně rozzlobila, když jsem začal hlásat, že není sociální demokrat. To by bylo lepší dohledat, co jsem tehdy na to napsal. Neříkal jsem to proto, že bych ho chtěl jen tak napadnout, ale protože mi přišlo, že to musím říct. Zjistil jsem, že to je takový filozofický problém. Zeman, který všude chodí a říká: ‚Nesnáším hlupáky. Většina lidí jsou idioti.‘ A já jsem říkal: ‚Nezlob se, ale to není tak, že se máme zbavit hlupáků. My jsme tady jako sociální demokraté často i kvůli lidem, kteří jsou pomalejší, hůře hledají místo, hůře se orientují, které je třeba postrčit, kterým je třeba pomoct. My jsme tady kvůli těm tvým hlupákům právě. My tady nejsme pro ty úspěšné, schopné, co jim to pálí a jsou chytří, to je jiná strana než sociální demokracie. Vznikli jsme, protože jsou tady i takoví, kterým to právě tak nejde, a protože si říkáme, že i když jim to tak nejde, tak když je trochu strčíme, tak to bude stačit a oni se chytí. My jsme tu kvůli hlupákům, i když to zní blbě, ale my jsme tu právě kvůli těm, kteří zůstávají stranou, kteří jsou marginalizovaní, kterým to nejde tak dobře. A ty říkáš, že jimi pohrdáš? Jestli jimi pohrdáš, tak pohrdáš velkou částí lidí, které oslovujeme. Nemůžeš jim zároveň říkat, že o ně stojíme a že jimi pohrdáš.‘ Najednou mi strašně vadila jeho Gaussova křivka, že v zemi je akorát 15 procent lidí, se kterými stojí za to se bavit, a zbytek jsou pitomci. Mně připadalo, že s takovouhle filozofií nemůžu dělat sociální demokracii. Takže toto myšlení mě vedlo k tomu, že jsem říkal: ‚Ale to, jak to stavíš, jak to děláš, to vlastně není sociální demokracie. Ta takhle nesmí myslet.‘ To byl s Milošem Zemanem docela principiální spor. Ptal jsem se ho: ‚Proč tady jsi s tímhle myšlením?‘ A i u jiných jsem tyto prvky také objevoval. V něčem byl jako politik brilantní, třeba tím, že v jisté chvíli řekl, že je třeba vejít do Strakovy akademie hlavním vchodem. Tím možná některým v sociální demokracii otevřel oči. Že nemá cenu být jenom komentátor, ale je třeba říci: ‚Ne, my chceme, aby věci byly jinak, jsme dokonce připraveni to dělat, myslíme to vážně a jsme schopni to promyslet, mít daleko větší ambici v politice než jenom být nějaký komentátor.‘ To byla opravdu velká věc, že tohle do sociální demokracie vnesl. Ale pak se ukázalo, že jeho politický talent ale zrovna není v prostředí sociální demokracie, že jeho přesvědčení jsou často ve sporu s tím, jak by měla být mentálně nastavena.“

„Akce Čisté ruce byla jenom divadelní představení. A takové hrozné v tom, že to zase dostávalo nacistické rysy. Protože když někdo někde řekne, že po volbách bude na jednom háku viset Kalousek a na druhém tamten, tak je to slovník, který je naprosto nepřijatelný. A jak jsem bojoval proti Zemanovu slovníku, který ulétával někam do neskutečna, do extremismu, tak on si to dovolil i v případě akce Čisté ruce, kde hlavním požadavkem bylo, že v té kampani potřeboval vytvořit dojem naprosté revoluční změny. A to byl nesmysl. Celé to byl nesmysl a to mu potom vysvětlovala Benešová, která se s ním kvůli tomu několikrát chytla. Vím, že to mnohokrát spolu absolvovali. Ona mu vysvětlovala, že buď existuje právní stát a pak nemůžeš mít Čisté ruce, nebo máš Čisté ruce a pak máš úplně jiný režim. Ty nemůžeš dělat Čisté ruce, když existuje právo. Ona mu vysvětlovala, že na akci Čisté ruce musí zapomenout, protože to by rozbil celý právní systém, který tu je. Ona se s ním opravdu o tom hádala a mnohokrát jsme o tom mluvili. A když nakonec viděl, že ta realizace je nesmysl, že buď má státního zástupce a podobně, anebo má Čisté ruce, tak potom udělal takovou věc, že to dal Baštovi. Bašta dostal za úkol dělat akci Čisté ruce. Což byl celkem dobrý nápad, protože Bašta byl člověk, který by nikdy zákony neporušoval. Takže dělal akci Čisté ruce s tím, že se respektoval zákonný rámec, a tím pádem bylo velice nejasné, co vlastně má dělat. Nedělal revoluční akci, která měla zrušit systém, ale dal to někomu, u kterého bylo celkem jisté, že zákon přestupovat nebude. Čímž se vlastně celá věc zakonzervovala poměrně spolehlivým způsobem.“

„Moje generace vyrůstala v tom, že jsme neměli moc iluze o tom, co nás čeká. My jsme neměli takové ty kariérní představy, jaké mají asi dnes lidé, když dospívají. Prostě jsme věděli, že nás asi žádná velká kariéra nečeká, protože jsme si nemysleli, že se v této zemi dá dělat slušná kariéra, která by člověku poskytovala pocit jednak naplnění a jednak, že si to před sebou sám zodpoví. Cítili jsme se celkem odevzdaně, že budeme někde paběrkovat na okraji a že se budeme snažit vedle toho nějak přežít. Myslím si a pamatuju, že v jistých fázích jsme byli poměrně docela přepadlí z toho, že jsme žili takové životy bez perspektivy, že jsme si to neuměli představit. Neuměli jsme si představit, že se režim může změnit. Je to možná naše chyba, nedostatek představivosti, že jsme si mysleli, že to je na věky, že vlastně jsme odsouzeni žít v socialistickém režimu, který má dostatek sil, ať je to armáda, policie, tajné služby, které spolehlivě zaručí, že jakékoli pokusy, které tady budeme dělat proti, budou mít jenom takový symbolický význam pro nás osobní, ale nebudou schopné tomu režimu nějak významně ublížit. Je pravda, že s Gorbačovem se to trochu změnilo, že jsme tímhle byli všichni samozřejmě v něčem chyceni a je pravda, že jsme viděli, co se děje v Polsku a že vlastně nás to mohlo napadnout, že už je to tak podkopané uvnitř, že bychom mohli vidět i tu naši budoucnost jinak. Ale bohužel musím přiznat, že do poslední doby jsme měli pocit, že je to celé postavené tak, že nám to bude trvat léta, než se začne něco měnit, a nějak jsme moc nevěřili na to, že mohou být svobodné volby a že by mohly být na dohled. Teprve v tom posledním roce, v tom roce osmdesátém devátém, předtím jsem mluvil o době předtím, teprve v tom posledním roce nám začalo docházet, že takhle to nejde dál a že tohle opravdu může prasknout.“