„Netušil jsem, že to bude tak velká akce až demonstrace. Měla to být normální pouť. Ale významná vzhledem k výročí. A komunisté se toho snažili využít transparenty: ‚Vítáme vás na mírové pouti.‘ A když předseda ONV začal projev touto větou, začalo to bouřit. Vše další, co říkali, už bylo špatně. Snažili se toho zneužít, ale už se jim to vymklo z ruky. Uklidnit se to podařilo až tehdejšímu biskupu Vránovi, který dav zklidnil během několika vět. Přestože to zklidnil, to napětí tam bylo takové, že když jsem poslouchal Klusákův projev, byl na tehdejší dobu vlastně docela rozumný. Asi by ho mohl podepsat i teď, ale napětí už bylo takové, že ať řekl Klusák [ministr Milan Klusák] cokoliv, vybuchlo to. Slovenský ministr kultury Válek [Miroslav Válek] raději už neřekl nic a svůj projev skrečoval. Manželka mi doma říkala: ‚Já tam nejdu, máme pět dětí, kdo ví, co tam bude, a někdo se o ně musí postarat.‘ Já jsem tam šel. Člověk někdy udělá ten krok, i když se bojí.“
„Bylo to zvláštní v té době, v roce 1969. Ještě se tenkrát věřilo, že nebude všechno tak zlé. Mluvím o svém vlastním pocitu, ale mělo to celé takový zvláštní nádech. V té době se ve Vietnamu několik lidí upálilo na protest. A můj první dojem byl: To přece není možné! To se v této civilizaci nemůže stát! Dějí se různé věci, ale aby se na protest upálil mladý kluk [Jan Palach], to se člověku vůbec nechtělo věřit. Aspoň ne mně. Až teprve vystoupil Jaroslav Seifert s výzvami ‚neupalujte se, nedělejte to, jste zapotřebí živí‘, tak teprve to člověku docházelo. A ono nám to docházelo po celých dalších dvacet roků, kdy to [sebeupálení Jana Palacha] celé naší generaci, která to prožívala jako dvacetiletá, dělalo špatné svědomí. Že on [Jan Palach] něco takového udělal, a stejně jsme se chovali tak, že to nepomohlo. Nevyburcoval.“
„Otec také říkal, že to ve vězení měli o dost výrazně lepší, než to měli ti v koncentráku. Ale také se stalo, že dozorce ubil klíčema vězně. Nějak se mu znelíbil, tak ho několikrát praštil svazkem klíčů, až ho zabil. U nás se o tom mluvilo obecně dost málo.“
Čeněk Zapletal se narodil 1. srpna 1946 v Uherském Hradišti, kde strávil téměř celý život, kromě doby vysokoškolského studia na Masarykově univerzitě v Brně. Výrazně ho ovlivnila odbojová činnost otce Vincence a strýce Bohuslava. Ačkoliv ještě nebyl na světě, po celý život rozvažoval nad smyslem oběti druhého i třetího odboje. Otec Vincenc Zapletal byl odsouzen za přípravu velezrady na osm let vězení. Strýc Bohumil Zapletal byl odsouzen k trestu smrti a 6. května 1943 popraven nacisty v Breslau. Oba se podíleli na fungování protinacistické odbojové skupiny Obrana národa v Uherském Hradišti, kam se dostali díky jednotě Orel. Pamětník byl jako poválečné dítě často nemocný a v pěti letech prodělal černý kašel. Čeněk Zapletal prožil relativně svobodná šedesátá léta na vysoké škole, ale současně intenzivně vnímal změny po srpnu 1968 a události kolem sebeupálení Jana Palacha. V roce 1985 se účastnil významné Národní poutě na Velehrad, která se stala jednou z největších protikomunistických demonstrací. Celý profesní život se věnoval pedagogické práci, nejvíce na gymnáziu v Otrokovicích. Zde se stal po sametové revoluci 1989 ředitelem. V roce 2001 spoluzaložil církevní gymnázium na Velehradě. Je otcem pěti dětí a s manželkou žil v době natáčení v Uherském Hradišti.
Otcova malířská firma před rokem 1948 v kostele ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Otec Čeňka Zapletala - Vincenc Zapletal druhý zleva. Uprostřed dědeček
Otcova malířská firma před rokem 1948 v kostele ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Otec Čeňka Zapletala - Vincenc Zapletal druhý zleva. Uprostřed dědeček
Vpravo otec Vincenc Zapletal na vojně na Slovensku v Tatrách v roce 1929. Zde získal nejlepší kondici, která mu později pomohla přežít nacistické vězení v letech 1940 - 1945.
Vpravo otec Vincenc Zapletal na vojně na Slovensku v Tatrách v roce 1929. Zde získal nejlepší kondici, která mu později pomohla přežít nacistické vězení v letech 1940 - 1945.
