Jiří Zapletal

„To bylo na jaře v tom pětačtyřicátým roce. Táta se sousedem dělali v lese kryt. Já jsem byl doma s máti a přišel partyzán a chtěl vodku. Máti mě poslala pro tátu. Já jsem se rozběhl přes pole do lesa, no a táta přišel a vyřídil to s ním. Jestli mu dal pití, nebo nedal, to já nevím.“

„Přes den jsem tady viděl Němce. Z Bouzova jeli kontrolovat barikády. A za večer a v noci tady zase byli partyzáni, takže to se tak střídalo. Tady mám jednu takovou vzpomínku. Za války se dělaly takový míčky z celofánu. Děvčata to dělaly a byla tam kamarádka Lidka Dostálová. Když jí ten materiál došel, to už bylo v zimě, pozdě večer, tma, tak chtěla po mně, ať jdu s ní dom pro ten materiál. Tak já jsem šel. To bylo přes čtyři domy a přijdu do dvora, chytím po té klice, a místo té kliky jsem nahmatal chlapa. No tak já jsem zařval a utíkám pryč. A on za mnou volá: ,Neboj se! Neboj se!‘ Tak jsme doběhli dom, říkám to tátovi. Táta hned skočil do botů a šel tam. Byli to nějací uprchlíci. Byli tam dva. Já jsem nahmatal jenom jednoho. Tak je zavedl k Maťátkovi, tam se scházeli. Tam měli nějaký rádio, tam poslouchali zprávy. Tak jim dali jídlo.“

„Nemohl jsem pořád pochopit, co se to děje. Když jsme šli po té vesnici, tak jsme potkali v jedné zatáčce naproti Vysloužilovým jednoho vojáka. To jsem právě viděl ponejprv vojáka. V helmě, v uniformě, samopal a ještě něco táhl v ruce. To jsem potom zjistil, že to byl kulomet. A šel prostředkem silnice a my jsme se museli vyhnout. A on se šklebil, oči podlitý. Oni údajně z pátku na sobotu na tom hradě popíjeli. Tak toho si teď na stáří vždycky vybavuju. Na toho si vzpomínám. A taky si vzpomínám, že jsme šli po té vesnici. Dobytek běhal, explodovaly rány, dým se valil. To bylo strašný.“

„Muže shromažďovali po skupinkách. Potom, když jsme se vrátili, tak u naší stodoly jich leželo pět. U špramickýho mostu jich bylo šest. Tady před školou, tam jich bylo tak čtyři nebo pět. U Klepárů, tam jich taky bylo po skupince. Oni je shromažďovali do skupinek a potom je stříleli. Taky je tam sem tam památníček. Vlček támhle v lese, tady za domem Konečný, jak se jde do Bouzova, tam má pomníček Jenda Šlusar.“