Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Zapletal (* 1934)

• narozen v roce 1934 v Javoříčku

• byl svědkem vypálení Javoříčka 5. května 1945

• jeho otec Augustin Zapletal byl při vypálení Javoříčka zastřelen

• dnes žije stále v Javoříčku

Jiří Zapletal se narodil v roce 1934 v malé obci Javoříčko uprostřed lesů Bouzovské vrchoviny. Těsně před koncem války, 5. května 1945, se stal v pouhých deseti letech svědkem toho, jak jeho rodnou obec vypálilo SS komando poručíka Egona Lüdemanna a přitom zavraždilo 38 mužů. Mezi nimi i jeho otce Augustina Zapletala.

První vzpomínky Jiřího Zapletala z dětství souvisí s objevením rozsáhlého krasového a jeskynního systému v blízkosti obce a jeho zpřístupněním veřejnosti. „Když se objevily v osmatřicátém roce ty jeskyně a potom sem o nedělích jezdilo skoro po tisících návštěvníků, a to převážně na bicyklech, na kolech, tak jsme chodili k úschovně a prohlíželi si kola, poněvadž jako děcka jsme kola neměli. Táta měl kolo, ale to mě nechal akorát očistit a trochu se svézt, poněvadž na něm jezdil do Litovle do cukrárny.“

Další jeho vzpomínky souvisí s dvoutřídní školou v Javoříčku, kam chodily také děti z okolních obcí, které byly počtem obyvatel stejně malé jako Javoříčko. Také proto se v kraji často říkává: „Střemeníčko, Veselíčko, Javoříčko, Březina, když se to dá dohromady, je to jedna dědina.“ Právě mezi dětmi z jednotlivých obcí probíhala nevinná dětská hašteření. „Někdy mezi náma byla rivalita, že jsme se taky v zimě proháněli, koulovali a oni nám to opláceli.“

Přišla válka

Už v počátcích okupace se někteří obyvatelé kraje zapojili do odboje. V Obraně národa byl také řídící učitel v Javoříčku Josef Pecina. Jiří Zapletal vzpomíná, že chodil také za jeho otcem Augustinem. „Oni se několikrát radili a někdy ani nechtěli, abych to poslouchal. Už jsem vycítil, že se baví o věcech ohledně války.“ Učitel Josef Pecina byl v roce 1944 jedním ze zatčených a byl krátce vězněn.

V říjnu roku 1944 byla u Račic na Vyškovsku vysazena paradesantní a partyzánská sovětská skupina Jermak. Část této skupiny, nazývané Jermak – Fursenko, jejíž jádro tvořili Andrej Jegorovič Fursenko, Grigorij Semjonovič Litviško a ošetřovatelka Naděžda Vasiljevna Ivanovová, se koncem prosince přesunula do oblasti Konice. Tento oddíl měl několik základen a jednou z nich se v únoru 1945 stalo také Javoříčko. Jiří Zapletal vzpomíná, jak se jako dítě poprvé setkal s partyzány. „To bylo na jaře v tom pětačtyřicátým roce. Táta se sousedem dělali v lese kryt. Já jsem byl doma s máti a přišel partyzán a chtěl vodku. Máti mě poslala pro tátu. Já jsem se rozběhl přes pole do lesa, no a táta přišel a vyřídil to s ním. Jestli mu dal pití, nebo nedal, to já nevím.“

Partyzáni se v Javoříčku objevovali poměrně často, a tak není divu, že toto setkání s partyzány nebylo pro malého Jiřího posledním. Při dalším se ale pořádně vylekal. „Přes den jsem tady viděl Němce. Z Bouzova jeli kontrolovat barikády. A za večer a v noci tady zase byli partyzáni, takže to se tak střídalo. Tady mám jednu takovou vzpomínku. Za války se dělaly takový míčky z celofánu. Děvčata to dělaly a byla tam kamarádka Lidka Dostálová. Když jí ten materiál došel, to už bylo v zimě, pozdě večer, tma, tak chtěla po mně, ať jdu s ní dom pro ten materiál. Tak já jsem šel. To bylo přes čtyři domy a přijdu do dvora, chytím po té klice, a místo té kliky jsem nahmatal chlapa. No tak já jsem zařval a utíkám pryč. A on za mnou volá: ,Neboj se! Neboj se!‘ Tak jsme doběhli dom, říkám to tátovi. Táta hned skočil do botů a šel tam. Byli to nějací uprchlíci. Byli tam dva. Já jsem nahmatal jenom jednoho. Tak je zavedl k Maťátkovi, tam se scházeli. Tam měli nějaký rádio, tam poslouchali zprávy. Tak jim dali jídlo.“

Tragická předehra

Ve večerních hodinách z 9. na 10. dubna 1945 se v javoříčské hájovně stala tragická událost. Opilým partyzánem G. Litviškem byla zastřelena Hilda Victorová a její dvě děti. Právě tato událost mohla přispět k velmi kruté nacistické pomstě, která v Javoříčku proběhla 5. května 1945.

Němka Hilda Victorová byla manželkou lesního správce a Oberscharführera (poručíka) SS Othmara Victory, ten však v té době pobýval v Německu. Zatímco její manžel byl příslušníkem SS, Hilda Victorová mluvila dobře česky a učila to i své děti. Nějaký čas už také spolupracovala s partyzány. V ten večer ale partyzánům chyběl velitel A. Fursenko, který byl v Litovli, kde mělo dojít k předem domluvenému předání zbraní partyzánům od ženijní jednotky Arménů. K tomu ale nakonec nedošlo a Fursenko se při svém návratu do Javoříčka zpozdil. Mezitím značně opilý G. Litviško obvinil Victorovou ze zrady a po půlnoci ji spolu s dvěma malými dětmi zastřelil. Ostatní partyzáni, aby zahladili stopy, zapálili myslivnu. G. Litviško ještě v domě Adolfa Pospíšila zastřelil dva Armény a Václava Dostála, který se jich zastával. Další jeho obětí byl starosta Veselíčka František Malínek, který přijel s hasiči z Veselíčka hasit hořící hájovnu. Takto to z vedlejšího domu zaregistroval malý Jiří. „To už jsem měl těch deset let a bylo to naproti našemu. On sténal. Bylo slyšet nějaký řev. Mezitím ti partyzáni s tím povozem odjeli do lesa. Ráno, když se rozednilo, tak byl zakrytý bílou plachtou. Potom kolem deváté hodiny přijeli z Bouzova, velitel a zřejmě z Olomouce z gestapa. Prohlíželi si to a vyslýchali v hájence. Ptali se, kdo co viděl a tak dál.“ Jednalo se o vyšetřovatele a velitele hradu Bouzova Obersturmbannführera SS Emila Büchse s několika dalšími příslušníky SS.

Německé SS komando mu v Javoříčku zavraždilo otce (5. května 1945)

Již den před vypálením Javoříčka přijelo na hrad Bouzov SS komando pro zvláštní použití poručíka Egona Lüdemanna. Tito esesmani další den v dopoledních hodinách začali okruhem obkličovat Javoříčko. Když došli k vesnici, začali postupně seřazovat do skupinek muže. Nakonec přišli i k domu Zapletalů. Jiří Zapletal dnes vypráví o chvíli, kdy naposledy mluvil s otcem Augustinem: „Já jsem vyšel kolem osmé hodiny ráno ven a vidím od Bouzova jít vojáky. Tak jsem myslel, že jsou to partyzáni. Tak říkám otcovi, že sem jdou partyzáni. Otec vyšel ven a podívá se a povídá: ,Ne, ne, to jsou Němci. Bude zle.‘ Tak si připravil legitimaci a čekal ve dvoře. A když přišli do dvora, tak ho začali vyslýchat. My jsme se jako děcka s máti dívali z okna. Taky ho začali pohlavkovat. Tak máti s jeden a půl ročním dítětem vyběhla ven a chtěla ho bránit. Ten voják do ní strčil, že spadla i s tím dítětem. Pak přišel jeden z nich dovnitř a začal nás vyhánět ven z kuchyně. Máti si ještě vzala kočárek. Uložila tam tu dcerku. A museli jsme opustit dům a jít směrem do vesnice. A otce si tam nechali. Ještě než jsme odešli, tak táta musel jít pro zápalky a s tím vojákem jít do stodoly. Musel to zapálit, vypustit dobytek a my jsme s děckama a máti museli pryč a otce si tam nechali. Ještě když jsme odcházeli, tak už vedli i souseda.“

Ženy a děti byly shromažďovány za vesnicí u potoka, směrem ke Střemeníčku. Protože Zapletalovi bydleli na konci vesnice, byly Marie Zapletalová a její tři děti vedeny do těchto míst jako jedni z posledních. Jiří Zapletal má dodnes v paměti obličej esesáka, kterého cestou potkali. „Nemohl jsem pořád pochopit, co se to děje. Když jsme šli po té vesnici, tak jsme potkali v jedné zatáčce naproti Vysloužilovým jednoho vojáka. To jsem právě viděl ponejprv vojáka. V helmě, v uniformě, samopal a ještě něco táhl v ruce. To jsem potom zjistil, že to byl kulomet. A šel prostředkem silnice a my jsme se museli vyhnout. A on se šklebil, oči podlitý. Oni údajně z pátku na sobotu na tom hradě popíjeli. Tak toho si teď na stáří vždycky vybavuju. Na toho si vzpomínám. A taky si vzpomínám, že jsme šli po té vesnici. Dobytek běhal, explodovaly rány, dým se valil. To bylo strašný.“

U potoka bylo několik javoříčských žen a dětí až do dvou hodin odpoledne. Po celou dobu stáli v jejich blízkosti na cestě dva němečtí vojáci. „Potom jeden z nich, to už bylo kolem dvanácté hodiny, přišel dolů mezi nás a ptal se, jestli jsou mezi náma partyzáni. Ženský řekly, že ne, a tak odešel.“ Ženy tušily, že je zle a že své muže už asi nikdy neuvidí. To se jim potvrdilo, když za nimi přišel Jaroslav Dokoupil, který celou tragédii přežil, ale jen za cenu toho, že se na zvěrstva konaná esesmany musel dívat. Ten oznámil ženám, že se můžou vrátit, ale že jejich synové a muži jsou postříleni a domy mají vypálené. „Když se ty ženy rozprchly, běžely každá ke svému domu a hledaly svého manžela, sourozence, syna, tak to bylo zoufalý. Křik, nářek, pláč. My děti to samo.“

Jiří Zapletal vzpomíná, že na cestách a u domů leželi všude mrtví sousedé. „Muže shromažďovali po skupinkách. Potom, když jsme se vrátili, tak u naší stodoly jich leželo pět. U špramickýho mostu jich bylo šest. Tady před školou, tam jich bylo tak čtyři nebo pět. U Klepárů, tam jich taky bylo po skupince. Oni je shromažďovali do skupinek a potom je stříleli. Taky je tam sem tam památníček. Vlček támhle v lese, tady za domem Konečný, jak se jde do Bouzova, tam má pomníček Jenda Šlusar.“ Mezi zavražděnými muži byl i František Linet z Ješova, který v osudný den přijel k Zapletalům pro dřevo. „Když viděl, co se děje, tak otočili povoz a jeli pryč, a oni ho nepustili z dědiny ven. Jenom tu paní, ta odjela, a jeho tady nechali a taky byl zastřelen.“ V Javoříčku bylo zavražděno 38 nevinných mužů. Nejstaršímu Karlu Zajoncovi bylo 75 let a nejmladšímu Josefu Vlčkovi ml. pouhých 15 let. Augustin Zapletal, pamětníkův otec, slavil v osudný den pětačtyřicet let, s manželkou měl tři děti, z nichž Jiří byl jako desetiletý nejstarší. K dokonání zkázy obce byly vypáleny všechny domy, kromě školy a kapličky.

Všichni to velmi těžce nesli

Další den byli mrtví muži shromažďováni v hotelu Adolfa Pospíšila. Někteří ale nebyli k nalezení, mezi nimi i pamětníkův otec, který byl u domu Jaroslava Mlčocha nalezen až po dvou dnech společně se zavražděným Františkem Čulíkem. Všichni muži byli potom pohřbeni na místě dnešního památníku.

Maminka Marie zůstala sama se třemi dětmi, z nichž nejstarší byl pouze desetiletý Jiří. Neměla ani kde bydlet, protože její dům byl stejně jako ostatní vypálen. V této velmi těžké životní chvíli jí pomohl její bratr, ke kterému se rodina nastěhovala do Březiny. Paní Zapletalová musela velmi těžce pracovat, aby dokázala uživit své tři děti, naštěstí jí pomáhal bratr a někteří lidé z okolí. „Já jsem taky už jako jedenáctiletý musel dost pomáhat.“ V Březině rodina bydlela čtyři roky, než bylo vybudováno několik nových domů v Javoříčku. Do jednoho z nich, ve kterém pamětník bydlí i dnes, se rodina nastěhovala.

Jiří Zapletal se po válce vyučil strojním zámečníkem a potom pracoval v Uničovských strojírnách a následně až do důchodu dělal vrchního mistra v MEZu Mohelnice. Bydlet zůstal v Javoříčku, přestože dojíždění do zaměstnání bylo velmi složité a každý den musel vstávat před čtvrtou hodinou ranní.

Po svých zkušenostech z dětství má dnes Jiří Zapletal strach z neonacismu, a i proto občas navštěvuje školy, kde vypráví o vypálení Javoříčka. „Jelikož vzniká neonacismus a projevují se takové tendence, tak jako protiklad by se mělo poukazovat, co ta nacistická doba přinesla. Ty útrapy té války a těch nevinných lidí, miliony životů, aby to byl takový námět pro ty lidi, že je třeba ten mír hájit, aby se nemohlo něco takovýho opakovat, co se stalo tady v Javoříčku.“