Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Zapletal (* 1936)

• narodil se 16. března 1936 v Hrubčicích na Prostějovsku

• v květnu 1945 zažil výbuch granátu na dvorku, při kterém byli mrtví

• v roce 1945 skončil základní školu a nastoupil na reálnou školu

• v červenci roku 1951 zavřeli otce za údajnou sabotáž na půl roku do vazby

• v březnu 1952 odsoudili otce za sabotáž a pomlouvání Sovětského svazu

• v roce 1953 otce odsoudili znovu do vězení na jeden rok za nesplnění dodávek

• v roce 1954 pamětník nastoupil na vojnu do Mikulova

• na podzim 1956 po návratu z vojny nemohl nastoupit do železáren, pracoval proto na statku

• v březnu 1959 nastoupil do plemenářského podniku Ústí nad Labem, středisko Louny

• v září 1959 začal studovat střední školu zemědělskou v Roudnici nad Labem

• v roce 1962 se oženil s Markétou Marešovou

• v roce 1964 maturoval na střední škole v Roudnici nad Labem a započal studium na vysoké škole

• v roce 1968 dokončil studia na vysoké škole zemědělské, vstoupil do KSČ

• v roce 1969 ho vyhodili z komunistické strany kvůli tomu, že nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy

• v roce 1975 nastoupil do chovu prasat v Lišanech u Loun

• v roce 1992 získal zpět pozemky v Hrubčicích, stal se ředitelem Regionálního odboru ministerstva zemědělství

• v roce 2002 odešel do penze a věnoval se zahrádce

• v roce 2022 žil v Lounech

Drastický zážitek si odnesl z druhé světové války Ladislav Zapletal, dítě ze statkářské rodiny z Prostějovska. Na jejím konci dopadl na jejich dvůr dělostřelecký granát, který na místě zabil několik lidí, šlo o sousedy a členy jejich rodin. „Byl tam soused a ještě jeden, který měl u nás ve sklepě manželku, bavili se, byli u nás na návštěvě, a když odcházeli, vyšli na dvůr a dopadl tam granát, jednomu utrhl hlavu,“ popisuje událost pamětník. Víc o ní ale mluvit nechce.

Po válce při rozdělování církevní půdy varoval jeho otec Ladislav Zapletal ostatní před komunisty. Kromě svého hospodářství totiž také vedl v obci knihovnu. Často četl o tom, jak dopadla revoluce v Rusku. Zaplatit musel padesátitisícovou pokutu za to, že nechtěl odevzdat brambory nad stanovené dodávky. Později Ladislava Zapletala staršího odsoudili na rok vězení za sabotáž a pomlouvání Sovětského svazu. „Komunisty nemám rád, šikanovali nás a otce bezdůvodně zavírali,“ tvrdí.

Šikana otce pokračovala i po jeho propuštění. Podruhé šel do vězení za nesplnění předepsaných dodávek obilí. Syn Ladislav Zapletal nesměl kvůli šikaně komunistů studovat střední školu. Namísto toho musel pomáhat matce Ludmile na rodinném hospodářství. Do komunistické strany vstoupil Ladislav po nátlaku v roce 1968, aby z ní byl záhy vyhozen za nesouhlasný postoj k srpnové okupaci vojsk Varšavské smlouvy.

Moje dětství bylo poznamenáno protektorátem

Ladislav Zapletal se narodil 16. března 1936 v Hrubčicích na Prostějovsku do rodiny statkáře. Jeho otec Ladislav Zapletal starší zdědil rodinné hospodářství od své matky. Z období druhé světové války si Ladislav vybavuje hlavně to, jak se otec scházel se svými dvěma bratry a švagrem. Debatovali každou neděli o politice, o válce a hlavně o knihách. Radili se, které knihy by měla zakoupit obecní knihovna, o kterou se otec pamětníka kromě statku staral. Ladislav měl o tři roky starší sestru Jarmilu.

„Do Hrubčic jezdil z Prostějova jednou za měsíc prodejce knih, otec je rozdal bratrům i babičce a pak se radili, které knihy pořídit do obecní knihovny,“ popisuje pravidelná rodinná setkání Ladislav. „Když mně bylo devět roků, bavily mě knihy o legionářích,“ říká Ladislav. Rodina se takto scházela každý měsíc až do roku 1947.

Kousek od stodoly rodinného statku se těžila hlína na výrobu cihel. Němci tam měli minomety, ze kterých stříleli na sousední vesnici. Na konci války minometná hnízda Němců bombardovala spojenecká vojska. „Shazovali asi dvoukilové bomby, které často nevybouchly, protože spadly do slámy a do měkkého. Těch nevybuchlých bomb tam po válce byly stovky,“ uvádí Ladislav Zapletal. „Jedna z bomb mi zabila při hře na partyzány a Němce kamaráda.“

Sověty jsme vítali, někteří vojáci ale okrádali lidi

Příchod Rudé armády všichni podle Ladislava Zapletala vítali. Vojáky objímali a nosili jim květiny, vnímali je jako osvoboditele. „Hned toho osmého května jsme tam seděli, byl tam s námi ruský důstojník a pořád chtěl alkohol. My ho ale neměli. Přišel tam pak jiný voják a volal na mého bratrance, ať k němu jde. Bratranec si myslel, že chce s něčím pomoci nebo něco vysvětlit. Voják ale natáhl samopal a řekl mu, ať mu odevzdá hodinky,“ popisuje historku z osvobození Ladislav.

Euforie z osvobození Rudou armádou podle pamětníka rychle opadala. Zažil i poválečné Revoluční gardy, kterým místní říkali rabovací gardy. „Stávalo se, že manželky členů Revolučních gard najednou začaly chodit v drahých kožichách a ověšené zlatem. Byly to do té doby obyčejné ženské ze statků a najednou nosily drahé šperky,“ zdůrazňuje majetkové proměny Ladislav. Podle něj k rabování docházelo hlavně v obcích severně od Prostějova.

Otec komunistům nevěřil, vývoj v Rusku znal z knih

Otec Ladislav Zapletal starší se po válce snažil rozvinout hospodářství a nakoupil řadu strojů a mechanizace. V roce 1947 se mezi zájemce rozdělovala církevní půda. Na setkání obyvatel Hrubčic jeden z přistěhovalců z ukrajinské Volyně varoval nahlas, že komunisté stejně všem pozemky vezmou. Ladislav Zapletal starší se k němu přidal s tím, že je to pravda, že o sovětských kolchozech píšou knihy, které má v knihovně. Pamětník k tomu dodává: „A to byl otcův první smrtelný hřích.“  

V roce 1948 přinesli otci Ladislavu Zapletalovi domů členskou legitimaci Komunistické strany Československa. Ten ji ale odmítl. A to byl podle pamětníka druhý smrtelný hřích, který komunisté otci nikdy nezapomněli. Následovala kolektivizace, zabírání polí a luk, mechanizace a hlavně traktorů. „Nejdříve si komunisté brali velké, výstavní grunty s pozemky nad třicet hektarů,“ vysvětluje Ladislav Zapletal. Zabavení strojů se nevyhnulo ani jeho rodině. V souvislosti s tím strávil rok ve vězení.

Otce zavřeli komunisté dvakrát

Komunisté neměli otce Ladislava Zapletala rádi. Zpochybňoval od počátku výsledky revoluce v Rusku i stav zemědělství sovětských kolchozů. V roce 1950 proto komunisté využili možnosti, jak ho šikanovat. „To byla taková nejabsurdnější pokuta, kterou jsme kdy dostali,“ komentuje pamětník první tvrdší střet s komunistickým režimem.

„Měli jsme nařízenou dodávku brambor, asi třicet metráků. Řekli, abychom to složili v kasárnách – a dali nám na to potvrzení. Za týden ale hlásil místní rozhlas, v devět hodin večer, když my už spali, že se má otec i další dostavit na Národní výbor, že v Prostějově lidé nemají brambory a že jim je musíme dát. Otec řekl, že jsme dodávku už dříve splnili, že se nás to netýká,“ popisuje události Ladislav.

Jenže otec pamětníka se spletl a poznal to záhy. „Soudružka z národního výboru reagovala tak, že lidé jsou přednější než prasata a že to dát musíme. Tak jsme to vynosili ze sklepa a odvezli. Otec pak dostal pokutu padesát tisíc korun ve staré měně! Strhli si to sami, všechno šlo přes spořitelnu a oni věděli, kolik tam máme peněz. Tím pádem jsme neměli na vyplacení lidí, kteří u nás pracovali,“ uzavírá Ladislav.

Poprvé Ladislava Zapletala staršího komunisté zavřeli v létě 1951. Tehdy si přišli pro traktor a další mechanizaci. Pamětník událost líčí: „Přijel traktorista k nám, otevřel vrata a vyvezl traktor, vyvezl mlátičku, všechny stroje. Vyvezl to na náves, kde už stály všechny stroje ostatních. Táta se tam šel podívat, co nám všechno vzali.“ Zmíněný traktorista si ale neodvezl všechno. U Zapletalů zůstal jeden elektrický motor.

„Byl těžký, na kolečkách. My měli dva a jeden tam nechali. Ten, co tam nechali, měl naprasklou zásuvku. Byla porcelánová s bakelitovým krytem a zadrátovaná. Tak ji otec odmontoval a šel ji na náves vyměnit. Traktorista ho viděl a šel ho udat,“ líčí výměnu zásuvky Ladislav. Národní výbor to tehdy označil za sabotáž. Četník následně odvedl otce s pouty přes vesnici. Byl bez soudního líčení zavřený ve vyšetřovací vazbě v Prostějově od července do prosince.

V březnu se konal soud, který poslal otce pamětníka za sabotáž a pomlouvání Sovětského svazu na rok do vězení. Otec Ladislav Zapletal si tedy musel odsedět dalších šest měsíců k době, kterou strávil ve vazbě. Pamětník chtěl nastoupit na střední zemědělskou školu v Mikulově na zahradnický obor. Komunisté mu ale střední školu zakázali a musel zůstat doma a pomáhat matce na statku. „Cítil jsem křivdu, připadal jsem si jako malý a bezvýznamný,“ líčí své pocity Ladislav.

Bez pomoci sousedů by matka Ludmila Zapletalová sama se synem hospodářství nezvládla. Z vězení se Ladislav Zapletal starší vrátil na podzim 1952. O necelý rok později ho ale komunisté zavřeli podruhé, opět na rok. Bylo to za údajné nesplnění dodávek obilí. Pamětník k tomu uvádí: „Byly tehdy dvojí ceny. Jedna, kdy vám předepsali, kolik musíte odevzdat obilí, to byly ceny pod výrobními náklady. Druhá cena byla takzvaně na volném trhu. Ale to bylo možné dát jen do výkupu na jatka nebo do mlékárny. Nebylo možné to prodat někam jinam. Oni nás likvidovali finančně. Velkými dodávkami a malými platbami.“

Po vojně jsem nebyl nic, v železárnách jsem pracovat nesměl

V roce 1954 komunisté zabavili rodině pamětníka rodinné hospodářství a rodiče se museli vystěhovat. Nové útočiště našli v Olomouci na střední zemědělské škole, kdy bydleli ve školním bytě. Maminka i tatínek se starali o školní dobytek a zvířata. Na podzim 1954 nastoupil Ladislav na vojnu k ženistům do Mikulova. „Byl jsem špatný voják a ani jsem dobrým vojákem být nechtěl,“ konstatuje pamětník.

V roce 1956 Zapletalovi museli opustit byt a zaměstnání ve škole v Olomouci. „Přišel za nimi ředitel školy, že mu v souvislosti s protikomunistickým povstáním v Maďarsku nařídili, aby otce, který byl dvakrát odsouzený, okamžitě propustil,“ popisuje tehdejší situaci pamětník. Otec našel bydlení a práci v továrně na léky.

Po návratu z vojny potkal Ladislav kamaráda, který mu poradil, ať jde v Olomouci do železáren, že tam nepotřebuje žádné školy a bude pracovat osm hodin denně a nebude mít žádné starosti. Pamětníkovi se myšlenka zalíbila a chtěl nastoupit do železáren. Na pracovním úřadu mu ale řekli, že jako syn zemědělce a hospodáře musí nastoupit zas do zemědělství. „Přemlouvali mě, abych šel na státní statek Bruntál, to jsem odmítl, stejně jako práci horníka nebo hutníka,“ vzpomíná pamětník.

Nakonec skončil ve stavební četě státního statku v Olomouci. Ladislavovi se tam ale nelíbilo, dělal přidavače. V novinách si přečetl inzerát, že Strojní a traktorová stanice v Pohořelicích u Brna shání zootechnika. Zároveň napsal i do Ústí nad Labem na tamní plemenářský podnik, kde sháněli zootechnika. Z Ústí odpověděli kladně hned, Ladislav ale čekal ještě na vyjádření z Pohořelic. Když dlouho nešlo, odpověděl, že nastoupí do Ústí nad Labem. A krátce nato přišla i kladná odpověď od Brna. Pamětník ale odjel na sever Čech.

„Po příjezdu do Ústí nad Labem jsem tamnímu řediteli vysvětlil, že nemám školy, že otec byl zavřený – a doufal jsem, že mě nevezme a já budu moci do Pohořelic,“ vysvětluje svůj tehdejší plán pamětník. Vedení statku to ale nevadilo, jen Ladislavovi udělili radu, ať každému tvrdí, že pochází z dělnické rodiny. V březnu 1959 Ladislav nastoupil do plemenářského podniku Ústí nad Labem, do střediska v Lounech.

Pamětník začal dálkově studovat střední zemědělskou školu v Roudnici nad Labem, studia trvala pět let. V roce 1962 se Ladislav Zapletal oženil s Markétou Marešovou. V březnu 1964 se jim narodila dcera Hana a o tři roky později dcera Jitka. V roce 1964 nastoupil pamětník na vysokou školu zemědělskou, kterou ukončil státnicí v roce 1968. Následně nastoupil na dvouletá postgraduální studia na vysoké škole zemědělské v Brně.

Do komunistické strany jsem vstoupil a hned mě vyhodili

V roce 1967 během studií na vysoké škole Ladislavu Zapletalovi nabízeli vstup do Komunistické strany Československa. Napoprvé odmítl. O rok později přišla nabídka znova. Tentokrát pamětník vstoupil. Vysvětluje proč: „Říkali, že mi bude vysoká škola na nic, stejně jako titul inženýra, když nebudu ve straně, tak jsem v roce 1968 vstoupil.“ Přišel ale 21. srpen 1968 a okupace vojsky Varšavské smlouvy. Pamětník s ní nesouhlasil. A svůj postoj nezměnil ani při prověrkách, kdy odmítl podepsat, že souhlasí se vstupem spřátelených vojsk na území Československa. Z komunistické strany ho následně vyhodili.

Když v roce 1969 pamětník končil postgraduální studium plemenářství na brněnské vysoké škole, vybral si jako téma své studijní práce chov prasat v souvislosti se stavbou velkochovu v Lišanech na Lounsku. „Bylo tam dva tisíce prasnic a třicet tisíc prasat včetně selat,“ popisuje Ladislav Zapletal. V roce 1975 pak do Lišan nastoupil jako zootechnik a pracoval tam 17 let. Na počátku devadesátých let končil v Lišanech ve funkci ředitele.

Ve stejné době získal zpět v restituci pozemky v Hrubčicích na Prostějovsku. Pronajal je soukromým zemědělcům. Stal se také regionálním ředitelem Regionálního odboru ministerstva zemědělství pro oblast Rakovník – Louny. Zabýval se například vyjádřením pro žádosti soukromých zemědělců o dotace. Vstoupil také do Svazu vlastníků zemědělské půdy. Do penze nastoupil Ladislav Zapletal v roce 2002 a začal se věnovat svému koníčku, kterým je zahrada a péče o ni. V roce 2022 žil v Lounech.