Milan Zapletal

„Já myslím, že se nemá neodporovat zlému. Dacanům, zločincům i tomu, co bylo za války. Samozřejmě závisí na situaci, jestli člověk na to má a jestli tím nezpůsobí více škody. Hlavně když se člověk do toho dá, tak musí vydržet. Nesmí zůstat na půl cesty. Můj otec říkal, když se tenkrát bratr vrátil, že spolupráce s gestapem nepřipadá v úvahu (...) i za cenu, že bude perzekvovaná rodina, protože chápal, že Libor v rukách gestapa zůstat nemůže. A tak já z toho usuzuju, že on (otec) chtěl říct, že když to za to stojí a když se člověk do toho dá, tak to má dotáhnout do konce. Já si to myslím také.“

„Patnáctého března jsme v Podivíně nastoupili do autobusu a jeli jsme. To už se vědělo z rádia, že už se, že nás německá armáda okupuje. Den předtím se to vědělo. A jeli jsme. Bylo nesmírně škaredé počasí, bláto, do toho padal sníh, který ale tál, když dopadl, a tím jsme jeli. Všechno bylo zablácené. Jeli jsme, jeli jsme až do Lužic a v Lužicích ta cesta navazovala na hlavní silnici z Břeclavi, z Ludenburgu. Tam na křižovatce stála německá hlídka a ,Halt!‘. Byli odporní vzhledem. To byli na motorce, v helmách, ti vojáci, co předjížděli nějaké konvoje a na křižovatkách zastavovali normální provoz, aby se to tam nepletlo. Zablácení, oškliví, sveřepý ksichty, helmy. No nepříjemný dojem to byl. Nás zastavili, stáli jsme asi půl hodiny. Když jsme přijeli do Hodonína, tam to vypadalo na první pohled normálně. V gymnáziu šli jsme dovnitř, dlouho se nic neudálo a nakonec přišel pan profesor, který nás neučil, úplně jiný, třídní ani nepřišla, a řekl nám, že jsme okupovaní, což jsme už věděli, a varoval nás, upozorňoval nás, abychom nedělali žádné provokační akce, že to nemá žádný smysl. Řekl nám, že v Hodoníně už je gestapo, ještě vím, že říkal, že to jsou ti v černých uniformách, ale jinak gestapo chodilo většinou v civilu. To ještě byla neznalost.“

„Když přišel domů, zaklepal na okno v přízemí té naší vilky, už jsem usínal, protože ráno jsem brzy vstával, čili už bylo tak k desáté hodině. Zaklepal na okno a mě to probudilo, šel jsem se kouknout a tam stál nějaký chlapík s kloboukem a povídá: ,To su já, Borek. Otevři.‘ Tak jsem otevřel okno, on skočil dovnitř. To už byl zatčený a puštěný. Zatčený byl 2. května a do Podivína přišel 5. nebo 6. května. Přešel tedy a řekl, že seskočil a že byl chycen a že považoval za jediné možné slíbit spolupráci a že je vedený jako spolupracovník gestapa a že mu umožnili, aby mohl jet do Podivína. Ale že v žádném případě není ta spolupráce myšlena vážně a že druhý den ráno pro něj přijede gestapo z Brna. A řekl mi: ,Běž to říci rodičům.‘“