„Když přišli Němci, tak já si pamatuji hlavně to, že jsme bydleli kousek od místa, kde bydlíme nyní, a na rohu stál voják s pancerfaustem. To je moje utkvělá vzpomínka z nástupu Němců. Jinak Terezín byl vojenské město, byli jsme na vojáky zvyklí, takže mi tak nepřišlo, že sem přišli nějací další vojáci. Jenom to, že hlídali na rozích ulic, (bylo neobvyklé). Na sokolovně zamalovali (nápis) Sokol. Bylo mi v té době jedenáct let.“
„My jsme nic neměli, tak nám přidělili byt v Roudnici a nastěhovali jsme se tam. Během stěhování jsem pobývala u babičky, rodiče se odstěhovali a já přišla až do nového bytu. Věděli jsme, že celé město (Terezín) se musí do konce května vystěhovat. My jsme dostali vysvědčení v květnu a už jsme nemuseli jít do školy. Ale já jsem chodila ještě měsíc do školy v Roudnici, protože maminka říkala, že je zbytečné, abych se jen tak potulovala. Už od listopadu nebo prosince (1941) začaly okolo školy proudit transporty lidí, takže o přestávce jsme stáli u oken a dívali se. Viděli jsme jen, jak nastoupili do kasáren. Obsadili všecky kasárna a viděli jsme, že za okny mají pověšené prádlo a nacpané jídlo.“
„Cvičilo se na Strahově. Ženy nejdříve měly prostná, pak byl rej, to bylo lehčí cvičení určené hlavně pro starší, ale vypadalo hezky. Spartakiády se konaly víceméně podle vzoru sokolských sletů. Každý šel cvičit dobrovolně, na slety jste ani dovolenou nedostal, nic. Ale všichni pro to byli ohromně zapálení a těšili se, až se dostanou do Prahy.“
Marie Žatecká, rodným příjmením Berniová, se narodila 11. května 1928 ve Vraném u Peruce, vyrůstala ovšem v Terezíně. Její otec Danilo Berni pocházel z Itálie, pracoval jako kameník. Matka Marie Berniová, rozená Fišerová, byla vyučená švadlena, ale po svatbě zůstala v domácnosti. V rodině Berniových vyrůstala také mladší dcera Daniela, narozená 1. března 1936. V Terezíně zůstala rodina do května 1942, kdy museli odejít v rámci vystěhování civilního obyvatelstva a zřízení terezínského ghetta. Do ghetta přijížděly transporty židovských obyvatel protektorátu už od listopadu 1941 a pamětnice byla očitým svědkem jejich příchodu do ghetta. Po přestěhování do Roudnice nad Labem otec pracoval v kamenické firmě, Marie absolvovala obchodní školu v Budyni nad Ohří. V roce 1946 se rodina vrátila zpět do Terezína a Marie začala pracovat ve spisovně kriminálního policejního útvaru v Litoměřicích. V letech 1947-1950 se zapojila do organizování cvičení v Sokole jako cvičitelka a účastnila se dvou všesokolských sletů. V letech 1949-1953 pracovala na Okresním národním výboru v Lovosicích. V roce 1951 se provdala za Václava Žateckého, o rok později se manželům Žateckým narodil syn Václav a v roce 1956 syn Petr. Od roku 1958 pracovala Marie Žatecká na Městském národním výboru v Terezíně, kde zůstala až do odchodu do důchodu v roce 1988. Žije se svým manželem Václavem Žateckým v Terezíně.
