Rozálie Zavadilová

„Tatínek, nebo někdo, si vzpomněl, že pod náspem u trati je položená dlouhá roura a že bychom tam mohli být, než konečně přijedou Rusové. Bylo to před Velikonočním pondělím. Tak jsme tam šli. Každému dali věchet slámy, abychom si měli na co lehnout. Byli jsme tam po celý den. Viděli jsme, jak Rusové jeli, ale na Strahovice, ne k nám. Večer jsme byli moc utahaní, protože jsme si tam nemohli sednout, jenom ležet. Děti byly malé, tak jsme zase vylezli ven. Šli jsme zpátky a paní Zajíčková říká, že na faře se sbírají lidé, a tak jsme šli na faru. Tam byl plný sklep lidí. Leželi jsme a spali na bramborách. A tehdy bombardovali Chuchelnou. Když jsme vylezli večer ven, viděli jsme jen oheň. Chválabohu, že nás netrefili, ale půl Chuchelné bylo pryč.“

„Vařilo se, co se dalo. Prozatím nás nezásobovali. Obchod tam žádný nebyl, dokud ho neotevřela maminka, ale dobré tři měsíce jsme tam nedostali nic. Brambory, co nám zůstaly ve sklepě. Z rebarbory jsme si vařili kompot, ale nebylo to čím pocukrovat. Prostě nic nebylo. Tak jsme jedli brambory. Potom už přivezli nějaké konzervy, protože UNRA začala zásobovat dědiny, kde nic nebylo. Z konzerv se už dalo něco uvařit. Ale zpočátku to bylo zlé.“