„Teta na mě mluvila jenom německy, vůbec ne česky. Musela jsem se pak rychle naučit mluvit. A brzy jsme šli někam na úřad ohlásit, že mě má teta u sebe. Teta pozdravila Heil Hitler. A já na ni: ‚Proč mluvíš tak škaredě?‘ Doma se totiž říkalo, že je to škaredý pozdrav, že to není hezký pozdrav, tak jsem byla zvyklá. A milý pan úředník chtěl vědět, co jsem říkala. A ona: ‚Ale, nic.‘ Ale on naléhal, tak mu řekla, že jsem se ptala, proč říká Heil Hitler. A on říkal, že je to přece krásný pozdrav a že se musím naučit mluvit německy. Důrazně mi to opakoval. To bylo na začátku. Za chvilku jsem pak zapomněla mluvit česky.“
„Tatínek, nebo někdo, si vzpomněl, že pod náspem u trati je položená dlouhá roura a že bychom tam mohli být, než konečně přijedou Rusové. Bylo to před Velikonočním pondělím. Tak jsme tam šli. Každému dali věchet slámy, abychom si měli na co lehnout. Byli jsme tam po celý den. Viděli jsme, jak Rusové jeli, ale na Strahovice, ne k nám. Večer jsme byli moc utahaní, protože jsme si tam nemohli sednout, jenom ležet. Děti byly malé, tak jsme zase vylezli ven. Šli jsme zpátky a paní Zajíčková říká, že na faře se sbírají lidé, a tak jsme šli na faru. Tam byl plný sklep lidí. Leželi jsme a spali na bramborách. A tehdy bombardovali Chuchelnou. Když jsme vylezli večer ven, viděli jsme jen oheň. Chválabohu, že nás netrefili, ale půl Chuchelné bylo pryč.“
„Vařilo se, co se dalo. Prozatím nás nezásobovali. Obchod tam žádný nebyl, dokud ho neotevřela maminka, ale dobré tři měsíce jsme tam nedostali nic. Brambory, co nám zůstaly ve sklepě. Z rebarbory jsme si vařili kompot, ale nebylo to čím pocukrovat. Prostě nic nebylo. Tak jsme jedli brambory. Potom už přivezli nějaké konzervy, protože UNRA začala zásobovat dědiny, kde nic nebylo. Z konzerv se už dalo něco uvařit. Ale zpočátku to bylo zlé.“
Rozálie Zavadilová, za svobodna Janíková, se narodila 15. června 1933 v Chuchelné na Hlučínsku. Otec Alois Janík pocházel ze Starého Jičína, vyučil se holičem a do Chuchelné přišel za prací. Matka Adéla šila a měla malý obchod s potravinami. Po připojení Hlučínska k nacistickému Německu v roce 1938 jim obchod a později i holičství zavřeli. Otec musel pracovat v muniční továrně, kde těžce onemocněl. Rozálie zažila v roce 1945 příchod fronty a bombardování Chuchelné. Po Velikonocích je německá policie z frontové oblasti evakuovala. Janíkovi odjeli k otcovým rodičům do Janovic. Vrátili se do zničené vesnice, kde nefungovalo zásobování. Rodiče pak obnovili obchod s potravinami. Po únoru 1948 jim ho komunisté zabavili. Rozálie pracovala většinu života jako dělnice v lisovně plastů v Chuchelné. Ze dvou manželství se jí narodily tři děti. V roce 2021 žila v domě po rodičích v Chuchelné.
