Emilie Závodská

„Nyní k těm útvarům, kam jste se dostala Vy?“ „No, já jsem se dostala do třetího zdravotního praporu, třetí zdravotní prapor. Ještě s jednou, ještě s jednou z naší vesnice, a ta byla se mnou taky tam. Takže jsme byly dvě, tak nám nebylo smutno.“ „Jak se jmenovala, nebo jmenuje?“ „Milča, taky Emílie, byla Červinková.“

„Takovej sraz, jo, všechny mladý kluci, a hlídali jakoby tu vesnici, no ale to víte, tak nechtěli se taky do nějakejch těch bojů pustit, akorát snad když napadli tu mlíkárnu, tak snad ňáký výstřely vyšly, ale nikdo se nechtěl nějak do takovejch šarvátek dostat.“ „O tom přepadení té mlékárny víte něco bližšího?“ „Ne, ne, ne, ne.“

„Ještě se trochu vrátím a požádám paní Závodskou, jestli by mi řekla něco o Blaníku, jejím působení v organizaci Blaník.“ „Tak ten Blaník, to bylo tak, že jsme měli na půdě takovou jako, hlídali jsme na tý půdě a střídali jsme se, děvčata vesměs tam byly, ty kluci měli ty zbraně, že jo, a když jsme prostě uslyšely, že jede, oni většinou jezdili v takovejch kolonách, něco vykrádat nebo tak pro někoho, bály jsme se jich strašně, no, tak jako dávaly jsme znamení těm klukům.“

„Jestli byste mi tedy řekla, jak ty kurzy probíhaly, zhruba, jak to vypadalo.“ „No musím říct, že tam byly dvě starší takový zdravotní sestry, ale ty byly strašně hodný. Všechno nám to, to víte, my jsme rusky neuměly, takže co jsme pochopily, jenom takhle, tak jako nám to vysvětlovaly i jako v praxi. Do nemocnice nás pustily, ale to víte, byly jsme dřeva ještě, neuměly jsme nic, za ty čtyry měsíce, co se můžete naučit, no. Potom jsme dělaly jako pohovory, jako už zkoušku, říkali, když to neumíte říct rusky, tak to řekněte česky. A my jsme to třeba neuměly ani česky, ale stejně všechny jsme to udělaly na ,atlično‘, že jo, na jedničku, takže jako bylo to dobrý, no.“