Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Závodská (* 1925)

• volyňská Češka

• dětství prožila v Hulči České na Volyni

• pamětnice sovětské okupace v roce 1939 a německé invaze v roce 1941

• působila v organizaci Blaník

• zdravotnice 1. čs. armádního sboru

• po válce pracovala jako domovnice v Domě pionýrů v Teplicích

Dětství a rodina

Emílie Závodská se narodila 2. ledna 1925 v Hulči České na Volyni v Polsku, kde také strávila celé své dětství.

Emílie Závodská měla dvě sestry, Annu a Jiřinu.

Otec Josef Kudrna byl zemědělec a hospodařil na vlastním hospodářství, které mělo dvanáct hektarů. Matka Antonie, roz. Beranová, se starala o domácnost a též pomáhala na hospodářství.

Celou základní školu absolvovala Emílie Závodská v Hulči na Volyni. Měli českého pana učitele, který je učil i polsky. V obci mohli chodit do Sokola, hrálo se divadlo, byli tam hasiči a slavili dožínky. Pan učitel vedl zpěv, učil je hrát na housle, vedl divadlo a jezdili s ním i na výlety. Žilo se jim dobře a dětství bylo hezké.

Práce bylo dost, a tak když přišla děvčata domů ze školy, musela pomáhat na hospodářství. Ale přesto vzpomíná Emílie Závodská na své dětství ráda. 

„Žilo se dobře. Já myslím, že jsme byli šťastní.“

Za Poláků otec pěstoval hlavně tabák a chmel, dále pak všechno obilí, řepu cukrovku. Měli koně, krávy, prasata a drůbež. Na chmel si půjčovali sušičku od strýce, na tabák měli vlastní. Na tabák byl monopol, a proto se muselo vše odevzdávat, otec si nesměl nechat ani trochu tabáku pro vlastní potřebu, protože se dělaly prohlídky.

Chmel jezdil tatínek prodávat do Dubna a cukrovku do Mizoče, kde později během německé okupace došlo k vraždění místních Židů.

Židé, kteří bydleli kousek dál ve vesnici, od nich jezdili vykupovat vajíčka a drůbež.

Sovětská okupace 1939–1941

Přes vesnici, kde Emílie Závodská žila s rodiči, přešli v září roku 1939 Rusové, potom Němci a opět Rusové. Sověti chtěli ve vesnici zakládat družstva, ale protože neměli dost času, nakonec se žádný kolchoz nezaložil. Protože rodina Emílie Závodské měla velký dvůr, tak se tam vždy nastěhovala nějaká armáda, ale dlouho se nezdrželi. Zatímco ruští působili hodně zaostalým dojmem, němečtí vojáci byli upravení a pěstění.

V létě roku 1941, v prvních dnech kdy začala německá invaze do Sovětského svazu, opět přes jejich vesnici přecházeli Němci. Vše proběhlo bez komplikací, chování německých vojáků bylo dobré.

Německá okupace, působení Blaníku

Brzy po německé okupaci měla být starší sestra vyvezena na práci do Německa, a tak utekla ke strýci, který měl velké hospodářství, a tam strávila celou válku. Emílie Závodská a její otec působili v organizaci Blaník. Jejich činnost spočívala hlavně v domobraně proti banderovcům. Děvčata hlídala na půdě, kdy pojedou banderovci, a dávala znamení chlapcům, kteří měli zbraně a hlídali vesnici.

„Spávali jsme na půdě, i několik rodin pohromadě. Dole jsme to nechali banderovcům, aby si vzali, co chtěli, a nechali nás na pokoji.“

Banderovci vykrádali, co se dalo, i mlékárnu, zapalovali stohy a zabili také starostu Brozíka.

Banderovci v její vesnici řádili ještě v době, kdy Emílie vstoupila do armády, a zůstala tam jen maminka s mladší sestrou. Dál kradli, co se dalo.

Do školy s Emílií Závodskou chodily dvě Židovky z vedlejší vesnice, které byly zastřeleny spolu s ostatními Židy při velkém masakru u Mizoče.

„Říkalo se, že ještě druhý či třetí den se tam hýbala zem.“ 

Vstup do armády, zdravotnický kurz v Kyjevě

Když se k Němcům obrátilo válečné štěstí zády a na Volyň se vrátili Sověti, vstoupila Emílie Závodská ještě asi s pěti děvčaty od nich z vesnice do 1. čs. armádního sboru. Nejdříve absolvovala zdravotnický kurz, na který byla odvezena ještě s ostatními asi 30–40 děvčaty do Kyjeva vlakem.

V nemocnici, která se nacházela na okraji Kyjeva, absolvovaly dívky čtyřměsíční zdravotnický kurz pod vedením dvou starších ruských zdravotních sester, které jim dost pomáhaly, vše jim vysvětlovaly i v praxi. Po této době skládaly zkoušky, které všechny úspěšně složily, a to na jedničku.

„Všechny jsme to udělaly na ,atlično‘, tedy na jedničku.“

Po závěrečných zkouškách jeli na vánoční svátky roku 1944 domů, aby pak v lednu roku 1945 odjeli na Slovensko, kde je rozdělovali do útvarů. Emílie Závodská byla přidělena k 3. zdravotnímu praporu. Vždy, když je někde vysadili, založili polní ošetřovnu, kde museli vše sterilizovat, prát obvazy a také hlídat raněné. Když šli kupředu, muselo se vše zase zabalit a jelo se dál. Byli tam převážně ruští lékaři. Ošetření vojáci byli odváženi za frontu. Měli vojenskou kuchyni, hlad neměli, ale spali, jak se dalo. Nejdelší dobu strávili ve Vavrešově u Svatého Mikuláše, kde bylo také nejvíc raněných.

Konec války zastihl Emílii Závodskou ve Vsetíně. Oslavy nebyly nijak zvláštní.

Pak se stěhovali do Kroměříže, kde byli delší dobu v nemocnici. Tam se seznámila se svým manželem Jakubem Závodským.

Tatínek působil za války jako kuchař v Rovně, kde byl hlavní štáb.

V Domě pionýrů v Teplicích

Když Emílie Závodská ukončila své působení v armádě, kde už ji nepotřebovali, odešla do Hořoviček k bratranci, který si tam zabral hospodářství. U něj nějaký čas bydlela, protože byla v Čechách sama. Na Volyň se po válce už nevrátila. Manžel ještě dál asi rok sloužil, a tak si psali a on za ní jezdíval. Oba se demobilizovali v Žatci.

Po propuštění manžela z armády neměli kde bydlet, a tak jeli do Rosbachu u Aše, kde si zabrali hospodářství.

Emílie a Jakub Závodští se vzali v červnu roku 1946 a měli spolu dvě děti, syna Zdeňka, narozeného roku 1947, a dceru Miluši, narozenou roku 1950.

Hospodářství moc nerozuměli, a začala se zakládat družstva, tak se odstěhovali do Kolešovic k rodičům. Manžel tam pracoval ve mlýně a Emílie pomáhala rodičům v hospodářství. U rodičů nebydleli dlouho.

Pak se stěhovali do Teplic, kde vyměnili několik bytů, a nakonec jim bylo nabídnuto domovnictví v Domě pionýrů. A tak dělala Emílie Závodská domovnici a manžel pracoval jako lešenář. Po revoluci v roce 1989 se museli z Domu pionýrů odstěhovat, ale dostali náhradní byt. To už byli oba v důchodu.

Současnost

Emílie Závodská je již několik let v důchodu. Žije spokojeně a má se dobře. Od roku 1993 je vdovou. Žije v Teplicích. Její dvě děti jsou již také v důchodu. Má pět vnoučat a šest pravnoučat.