Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Závorková (* 1937)

• narodila se jako Anna Bártková 26. března 1937 na samotě Kladnatá u Horní Bečvy na Valašsku

• její otec Jan pracoval jako dřevorubec, matka Anna pečovala o domácnost

• 17. listopadu 1944 viděla v sousedství jejich domu přestřelku partyzánů a německých vojáků

• v rodném domě zažila několik domovních prohlídek

• v roce 1947 se odstěhovala k sestře Marii na Horní Bečvu

• v roce 1956 se provdala za Cyrila Závorku

• manželé si postavili dům na Horní Bečvě

• celý život pracovala v dělnických profesích v Tesle Rožnov a Loaně Horní Bečva

• v době natáčení rozhovoru (2021) žila ve Viganticích

Operace Tetřev, německy Auerhuhn, se ve dnech 16.–22. listopadu 1944 stala největší protipartyzánskou akcí na území Protektorátu Čechy a Morava v období druhé světové války. Krátce po jejím zahájení se aktéři obou znepřátelených stran připletli do života tehdy sedmileté Anny a ona tak prožila nebezpečné válečné události na vlastní kůži.

Chalupa ve valašských kopcích

Anna Závorková, dívčím jménem Bártková, se narodila 27. března 1937 v pasekářské osadě Kladnatá, vzdálené asi čtyři kilometry od Horní Bečvy na Valašsku. Rodiče pamětnice, Jan a Anna Bártkovi, měli u své dřevěné chalupy malé hospodářství, maminka zůstávala s dětmi v domácnosti a otec docházel do Vsetína, kde pracoval ve Zbrojovce. V blízkosti jejich domu žilo jen několik rodin: Chovančíkovi, Stančíkovi, Kantorovi, Sobkovi a Tkáčovi. Poslední jmenovaní bydleli asi 15 minut pěšky od Bártků, na samotě u Lhotské louky a v našem příběhu sehráli velmi významnou roli.

Maminka zemřela při porodu

Anna měla sedm sourozenců: nejstarší Marii, Františka, Zdenu, Jiřinu, Boženu a mladší Danielu. Při porodu nejmladší Jany matka v roce 1943 zemřela. „Otec se tehdy musel vrátit, aby se o nás starat. A šel pracovat zpět do lesa,“ vzpomíná pamětnice. Nejmladší dceru Janu dal otec na vychování sestře své manželky Věře do Horní Bečvy. Rodinu živilo kromě otcovy práce pole o rozloze dvou hektarů. Na poli se pěstovaly hlavně brambory a oves. Ve chlévě byla vždy kráva, koza a malý býček nebo jalovice, po dvorku běhaly slepice. Žilo se skromně, k čemuž ale Anna Závorková uvádí: „Nikdy ale nemůžu říct, že by se o nás rodiče nestarali tak, že bychom měli hlad. I když byla válka, vždy bylo co sníst.“

Annino dětství odpovídalo době a místu, život v kopcích měl svá specifika. Dívka musela na pastvu s krávou, nosit vodu, dříví, či pomáhat doma při vaření. Našel se ale i čas na dětské hry. „Hraček moc nebylo, starší sestry ušily panenky. Měli jsme balony, které byly naplněné řezinami. Hráli jsme si na schovávanou a tak podobně, jak jsme pásli ten dobytek. Celkově si myslím, že to bylo dobré,“ vzpomíná. Obecnou školu navštěvovala Anna v Pasekách na Horní Bečvě.

Partyzáni tam chodili hodně

Na podzim roku 1944 dostal velitel partyzánského oddílu, působícího na západním Slovensku, Ján Ušiak rozkaz k přechodu na východní Moravu. Tam měl za úkol podnítit odbojové hnutí. Přesuny oddílu začaly koncem září v okolí Velkých Karlovic. Z ozbrojené skupiny, čítající několik desítek bojovníků, později vznikla 1. čs. partyzánská brigáda Jana Žižky. Tehdy také postupně vznikaly kontakty mezi partyzány s místním obyvatelstvem. Ušiak a jeho muži překročili protektorátní hranici v noci na 13. října 1944. V prvních dnech svého pobytu na Valašsku nalezli útočiště necelý kilometr severovýchodně od Kladnaté u rodiny Františka Tkáče na Lhotské louce. Sem i do okolních samot se později opakovaně vraceli.

František Tkáč pracoval v továrně ve Zlíně, jeho nejstarší syn Jaroslav docházel do vsetínské zbrojovky, mladší Karel, Zdeněk a František pomáhali doma na hospodářství svojí matce Kamile, která na podzim roku 1944 pečovala o ročního syna Bohuslava. „Oni měli trochu větší hospodářství, vždy tři velké kusy dobytka, takže tam té práce bylo dost,“ dodává Anna Závorková. V řídce osídlených pasekách místním nic důležitého neuniklo, Anna měla o dění u Tkáčů poměrně dobrý přehled: „Partyzáni tam chodili hodně. Jak pan Tkáč, tak paní Tkáčová s nimi byli často v kontaktu.“ Riziko pro celou rodinu tak nabývalo na velikosti.

Partyzáni začali docházet i k Bártkům. V okolí jejich domu dokonce nocovali v seníku. „U nás to bylo na denním pořádku. Tatínek se s partyzány hodně stýkal. Bylo to i tak, že jak se stmívalo, tak říkal, ať už jdeme honem spát. Až po válce jsme se dozvěděli, že bylo přísloví: ‚Co děcko neví, to nepoví.‘ A potom, když přišli partyzáni, tak se mohli bavit a mohl jim dát najíst,“ vzpomíná. Další pomoc partyzánům poskytovala i Annina sestra Marie: „Když měli velký hlad, tak navařila žitných knedlíků a nějaké omáčky bez masa a donesla jim to do lesa.“

Příchod partyzánů z Hostýnských vrchů

V neděli 22. října 1944 došlo v okolí turistické chaty Trojačka u Zašové k přepadení a částečné likvidaci štábu partyzánské brigády Jana Žižky. Toto tažení proti partyzánům postupně zesilovalo a 2. listopadu došlo k napadení jejich bunkru na vrcholku hory Kněhyně. Ján Ušiak i náčelník štábu Dajan B. Murzin z obklíčení vyvázli s vážnými zraněními. V Čeladné spáchal Ušiak následujícího dne, v bezvýchodné situaci obklíčení, sebevraždu. Murzin se více jak měsíc léčil v utajení. Ve čtvrtek 16. listopadu se do okolí Horní Bečvy dostaly asi dvě desítky partyzánů z Hostýnských vrchů. Jejich úkolem se pravděpodobně stalo rozšířit řady ochromené Žižkovy brigády. Skupinu vedli nadpor. Grigorij Pankevič a kpt. Zachar Sirotin, oba příslušnici Rudé armády. Brzo ráno následujícího dne tato jednotka požádala o přístřeší a stravu rodinu Tkáčovu na Lhotské louce.

Smyčka se utahuje

Hlava rodiny, František Tkáč v té době už ale se svojí rodinou nebyl. „Pana Tkáče zavřeli ještě týden předtím, než se to tam stalo. Kdosi na něj požaloval, že tam hodně chodí partyzáni, a oni ho zatkli,“ vypráví Anna Závorková. Partyzáni, kteří se 17. listopadu uchýlili ke Tkáčům ovšem netušili, že právě předešlého dne zahájily okupační orgány, na přímý rozkaz státního ministra pro protektorát Čechy a Moravu K. H. Franka, operaci Tetřev, která měla proti tamnímu sílícímu odbojovému hnutí razantně zakročit. Došlo k vyhlášení stanného práva a k nasazení 13 000 příslušníků bezpečnostních složek. Jedna z německých hlídek se dopoledne 17. listopadu 1944 vydala ke kontrole na Lhotskou louku.

Ten den panovalo v lesích nad Horní Bečvou nevlídné a mlhavé počasí, v noci navíc připadlo asi 15 centimetrů mokrého sněhu. Přesto se Jan Bártek vypravil do práce v lese. Doma zanechal všechny své děti, jen druhorozený František se s Marií Sobkovou ze sousedství vydal ke Tkáčům, aby jim pomohl s „mlatbou“ obilí. Jan Bártek ony události později zaznamenal písemně. Můžeme z nich tak ocitovat, co jeho syn František prožil. „My jsme mlátili – a najednou přijdou do stodoly Němci. Ptali se, kde jsou partyzáni, a paní Tkáčová jim řekla, že tu partyzánů není.“ Vojáci prohledali celý dům a odešli. František poté s kamarádkou Marií a sourozenci Karlem, Zdeňkem a Františkem Tkáčovými pokračoval v pomoci jejich matce Kamile.

Asi za půl hodiny se hlídka, tentokrát ve větší síle, do stavení vrátila. Vojáci se chovali velmi podrážděně, důkladně prohledávali celý dům a křičeli na Kamilu Tkáčovou, ať jim prozradí, kde jsou partyzáni. Jeden z vojáků se poté vydal na prohlídku půdy seníku, kde se v tom okamžiku partyzáni ukrývali. Ocitujme ještě jednou ze vzpomínek Jana Bártka: „Tu partyzáni viděli, že se nevyhnou boji. Kterýsi vykřikl: ‚Hoši, hurá na ně.‘ Nevyhledávali schody, ale jednoduše skákali z půdy přímo mezi Němce a začali je řádně vyplácet. Němci v úleku utíkali ven. Jeden z partyzánů vrazil do kuchyně a křikl na Tkáčovou, ať se s dětmi schová do sklepa, že se bude střílet.“

Partyzán si postavil do okénka kulomet

Všichni tedy zanechali práce a ukryli se ve sklepě. V celé usedlosti se rozhořela intenzivní přestřelka. Pamětnice pozorovala nebezpečné dění oknem ze světnice jejich domu: „Jeden partyzán si postavil ve chlévě do okénka kulomet a s ním tam Němce střílel.“ Vojáci se dali, i přes početní převahu, k ústupu přes blízkou louku směrem dolů k lesu a potoku. V chalupě se v té chvíli nacházelo něco okolo 13 až 15 partyzánů. Většině z nich se podařilo přeběhnout louku směrem nahoru a zmizet v blízké seči. Tři z nich ale na místě padli. „Jednoho jsme viděli, jak se plazí po břiše. Dal se špatným směrem k nám, tam, kde nebyl les. Nikdo si potom nedovolil pro něho jít. Jak se tam potom šli na druhý den podívat, tak už byl mrtvý.“ Druhý partyzán zemřel přímo u chalupy a třetí na verandě. Jednoho živého vojáci odvlekli za vozem někam za Lhotskou louku, kde ho ubili. Další dva partyzáni poté údajně zahynuli mimo prostor přestřelky.

U několika z přítomných dnes známe jejich totožnost. Mělo se jednat o již zmíněného Sirotina a Pankeviče, dále pak pravděpodobně o poručíka Pavla Kudejla, vojíny Fedora a Grišku, Čechy Františka Valu, Ladislava Vernera a Antonína Prokopce. „Ale v životě jsme se nedozvěděli, kolik padlo těch Němců. Ale padlo jich tam opravdu hodně,“ uzavírá téma pamětnice. Na Lhotské zemřelo šest Němců, z nichž jeden byl důstojníkem wehrmachtu jménem Johaness Geyerhofer. Další dva policisté utrpěli zranění.

Vojáci začali prohledávat celý dům

František Bártek se po skončení hlavní fáze přestřelky vydal na lyžích domů, cestou viděl nejméně čtyři mrtvé. Sám se přitom dostal do velkého nebezpečí, vojáci po něm začali střílet. Jeho otec mezitím při práci v lese zaslechl střelbu, jakoby vycházející od jeho domu. S kolegy se proto rozhodli k okamžitému návratu. Cestou je kontrolovaly nejméně čtyři vojenské hlídky. Syn František ho poté doma informoval, co se u Tkáčů stalo.

Kolem poledne k Bártkovým přišla Kamila Tkáčová se syny Zdeňkem, Františkem i nejmladším Bohumilem. To už se venku opět střílelo. Za krátkou chvíli spatřili obyvatelé domu blížící se německou hlídku o síle asi deseti mužů. Jan Bártek se okamžitě chopil iniciativy. Vybídl Kamilu, aby si vzala na klín nejmladšího syna a krmila ho polévkou. Vojáci začali ihned po příchodu prohledávat celý dům. Anna dění s hrůzou pozorovala se svými sourozenci: „Ta polévka ještě nebyla úplně hotová, tak ji paní Tkáčová jenom míchala, aby to nějak vypadalo.“ Vojáci chtěli zkontrolovat soupis všech obyvatel domu. „Oni ty papíry viděli, ale vůbec nepřišli na to, že je paní Tkáčová u nás. Přestože jsme měli na kmenovém listu, že jsme skoro samé holky a viděli tam i ty kluky Tkáčovy. Tatínek jen řekl: ‚Já tomu snad nemůžu ani uvěřit.‘“ Úplně bez újmy se ale kontrola neobešla. „Sebrali nám tehdy, co se dalo. Bratrovi lyže, na půdě ručníky, kapesníky i prádlo. V kuchyni vzali chleba i máslo,“ vypočítává. Zvláštně ovšem působilo to, že v nedalekých sousedních domech se prohlídky nekonaly.

Vzala si život

Kamila Tkáčová se v podvečer vydala s nejmladším synem Bohuslavem zjistit, co se u nich doma stalo a jestli není jejich dobytek zraněný. Jan Bártek se jí předtím marně snažil přesvědčit, aby se domů nevracela. Ihned po příchodu ji vojáci zatkli. Syna umístili do ústavu v Kunčicích pod Ondřejníkem a Kamilu uvěznili nejprve na Bílé a později ve Frenštátu pod Radhoštěm. Tam se zoufalá žena zakrátko oběsila na vlastním šátku. Její dva nejstarší synové Jaroslav a Karel byli později zatčeni a uvězněni. Synové Zdenek a František bydleli několik dnů u Tkáčů a poté si je k sobě vzala babička. Po válce se všichni věznění členové rodiny setkali, ale na Lhotskou louku se už nikdy nevrátili.

Museli mrtvé partyzány odtáhnout do hořícího domu

Když se Kamila Tkáčová druhého dne ráno nevrátila, šel ji Jan Bártek se synem Františkem hledat. Připojili se k nim i sourozenci Jan a Teodor Macečkovi z Kladnaté s Kamiliným synem Karlem, který se k nim vydal předešlého večera. V chalupě se nacházeli tři mrtví partyzáni, ale žádné tělo německého vojáka. Anna Závorková vzpomíná: „Tatínek tu Kamilu v chalupě nenašel. Všechno tam bylo rozházené, tak se sebral a i s Fanůšem šel domů. On tatínek později pravil: ‚Já jsem to tušil, že ti Němci tam zpátky přijdou.‘“ Doma u chalupy ho na lyžích dostihl Karel Tkáč, který mu jen v rychlosti stačil vyřídit: „‚Strýcu, zle je, idů Němci, sbohem,‘ a víc už jsme ho od té doby neviděli.“ Jan Bártek poté z půdy svého domu sledoval, jak vojáci zapalují Tkáčovo stavení. Až později se pamětnice dozvěděla, že sourozenci Macečkovi museli spolu s Janem Poláchem a Františkem Myslikovjanem mrtvé partyzány odtáhnout do hořícího domu.

Vtloukali jim do hlavy ty svoje nesmysly

Kdo, a zdali vůbec, pobyt partyzánů na Lhotské udal, se dodnes nepodařilo spolehlivě objasnit. Anna Závorková nabízí možné vysvětlení, že se totiž do této událostí mohli zaplést dva 17letí mladíci Jan Polách a Leopold Myslikovjan: „Oni všechny ty mladé vzali do Kuratoria, vtloukali jim do hlavy ty svoje nesmysly a ti kluci v tom žili. A když potom viděli jít ke Tkáčům partyzány, odešli na Bílou a ohlásili to. Proto tam Němci přišli.“ Oba mladíky měl za toto počínání stihnout krutý trest. Téměř na samém konci války se k Bártkům dostavili dva elegantně oblečení muži a krátce pohovořili s Anniným otcem. Vzápětí vyšlo najevo, že neznámí přišli do společného domu rodiny Poláchovy a Myslikovjanovy, vyžádali si oba mladíky a za stodolou je zastřelili. Existují ovšem i jisté indicie, které naznačují, že mladíci partyzány nezradili, naopak byli spojkami odboje a za jejich vraždou stál finanční motiv.

Čtvrtého května došlo k osvobození Horní Bečvy. Anna tehdy se zaujetím sledovala svého otce, jak z tajné skrýše pod domem vytáhl československé vlajky a se sousedy oslavoval konec války. „A to jsem poprvé viděla staré chlapy plakat,“ dodává.

Život mimo pasekářskou samotu

V roce 1946 se Anna přestěhovala ke svojí sestře Marii, která se mezitím vdala a bydlela s manželem Josefem Vaškem na Horní Bečvě. Po absolvování základní školy nastoupila v roce 1952 jako manipulantka do Tesly Rožnov.

O čtyři roky později se pamětnice provdala za Cyrila Závorku z Hlubokého na Horní Bečvě. Nedaleko jeho bydliště si novomanželé postavili rodinný dům, ve kterém Anna strávila příštích 40 let svého života. Postupně se jí narodili synové Břetislav, Zdeněk a Ivan. Po mateřské dovolené pracovala krátce v jednotném zemědělském družstvu a v roce 1970  nastoupila do podniku Loana Dolní Bečva jako pletařka punčoch.

V politice se Anna Závorková nikdy neangažovala a ani se o ni příliš nezajímala, necítila takovou potřebu, protože měla klidnou práci a rodinu. Sametovou revoluci vnímala s obavami z nových pořádků. Ty se později naplnily, protože v jejím zaměstnání v Loaně došlo k propouštění. „A přestože jsem byla v práci dobrá a uznávaná, musela jsem odejít,“ říká. Od roku 1991 je tak v penzi. Problémy současnosti vidí například v horší péči o starší lidi: „Na to byl ten předchozí režim lepší.“

V době natáčení rozhovoru (2021) žila Anna Závorková u svého syna Ivana ve Viganticích. Budoucím generacím vzkazuje: „Ať se snaží být vždycky poctiví, čestní, aby moc neuhýbali, nenechali se něčím zviklat a aby si vážili svého rodiště.“